úterý 22. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky:
  • Tiskový zákon a česká politická elita (Milan Šmíd) ČR a Evropská unie:
  • Co tě nepálí, nehas: nedráždi spícího euromedvěda! (Andrew Stroehlein) Rusko a svět:
  • Politika a šachy (Ivan Hoffman, Český rozhlas) Protesty v ČR:
  • Dispečeři a zemědělci (Ivan Hoffman, Český rozhlas) Ústí nad Labem:
  • Matiční: největší díra na světě opět slavná (František Roček) Reakce na Hanleyův článek "České boty":
  • Boty v kontextu (Václav Pinkava) České sdělovací prostředky:
  • Jaké by měly být dobré noviny (Ivan Vágner) Reakce:
  • Emocionální a racionální myšlení (Ferdinand) Bankovnictví:
  • Za bankovní služby se platí (Jiří Jírovec) Kosovo:
  • Řádění v Kosovu (Ludvík Vavřina) Reakce na Hanleyho článek České boty:
  • České boty: nedorozumění (Michal Kasík) Kosovští uprchlíci v Austrálii
  • Uprchlíci se chovají arogantně a nevděčně (Daily Telegraph, New South Wales) Reakce na Hanleyho článek České boty:
  • Ještě jednou k " Českým botám" (Dalibor Žůrek, JČ)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Tiskový zákon a česká politická elita

    Milan Šmíd

    Pán Bůh s námi a zlý pryč, říkávala moje babička, když tušila, že ji čekají nějaké trable. Pán Bůh s námi a zlý pryč, říkám si dnes i já, když sleduji diskusi, která se odehrává v souvislosti s návrhem nového tiskového zákona. A to nejen kvůli tomu, jakým způsobem se ta diskuse vede, ale hlavně proto, když vidím, jaká je úroveň a vzdělání našich politických elit, které nás reprezentují dnes, deset let po příchodu svobody do českých krajů.

    Až by se chtělo bezvýhradně přitakat stripu v Neviditelném psovi z 15.6., kde se říká: "Žijeme v divné zemi, Barte... za bolševika měla nejhloupější komunisty... a dneska má nejhloupější demokraty."

    Jako účastník diskuse o tiskovém zákonu, který si už řekl své, bych možná měl mlčet, ale člověku to nedá. Už proto, že jsem při ní získal jednu zajímavou zkušenost.

    V e-mailové korespondenci s panem Čulíkem, ve které jsem upozorňoval na nebezpečnou kombinaci paragrafu 20 o sankcích s paragrafem 5 o odpovědnosti za obsah (později se to přečíslovalo na paragrafy 21 a 6) jsem v zápalu psaní přímo do počítače vyslovil jeden "soundbite", v televizním žargonu "štěk", který bych v seriózním písemném referátu nikdy neuvedl, a to, že tato kombinace dvou paragrafů zákona se může stát "bičem na média". Pan Čulík moji poštu zakomponoval do svého referátu v Scheinfeldu, který pak následně citoval pan Kruml v MF DNES a uvedl mne jako "mediálního experta".

    Já jsem se od svého expertství 27.5. v Britských listech distancoval a uvědomil jsem si při tom jednu hroznou věc.

    Kolik věcných argumentů jsem při různých diskusích položil na stůl a nikdo si jich vůbec nevšiml, pes po nich neštěkl. Výrok "bič na média" mi však okamžitě přinesl popularitu a zájem všech možných médií, která se na mne sesypala se žádostí o názor. Ano, síla štěku či bonmotu je velká, otázkou však je, zda stejně velká je i jejich vypovídací hodnota.

    Už při citaci mých výroků docházelo k jejich zkreslování, především v tom, že prý nesouhlasím s paragrafem 5, (v současné době přečíslovaném na šestku) což není tak docela pravda.

    Aby bylo jasno, o co jde, je třeba zrekapitulovat jádro sporů, kolem kterých se všechno točí. Dá se říci, že ty spory se vedou v podstatě jen u tří paragrafů, které lze zjednodušeně popsat takto:

    a) paragraf 5(6) - Odpovědnost za obsah periodického tisku - říká se v něm, že za obsah odpovídá vydavatel, a že obsah nesmí být v rozporu s ústavním pořádkem ČR, zejména ve věci násilí, rasismu, názorové nesnášenlivosti a pornografie, což odstavec 2 podrobně rozvádí.

    b) paragraf 12(13) - Odpověď - který říká, že po zveřejnění skutkových údajů (pozor, nikoli názorů), a to i pravdivých, dotýkajících se cti, důstojnosti či soukromí osoby má dotčená osoba právo na zveřejnění odpovědi. (Zde je třeba dodat, že zákon má ještě paragrafy 11(12) o opravě nepravdivých údajů a paragraf 13(14) o dodatečném sdělení, které jsou svého druhu rovněž odpovědí tak, jak ji chápe evropská legislativa.)

    c) paragraf 20(21) - Soudní ochrana - který říká, že pokud vydavatel porušuje povinnosti paragrafu 5(6) - viz výše - může se KAŽDÝ (sic!) domáhat u soudu uložení pokuty ve prospěch státu a při opakovaném porušení odst. 2 paragrafu 5(6) lze dosáhnout i dočasného zastavení takového periodika.

    Mně osobně překvapuje, jak se ta diskuse točila a točí hlavně kolem práva na odpověď, kde se hraje přesilovka ze strany médií, kterým ten paragraf vůbec nesedí (a já se jim vůbec nedivím) a proto na něj s vytrvalou úporností - a často demagogicky - útočí, zaštiťujíce se autoritou WAN, což jest sice vážená mezinárodní organizace sdružující národní unie vydavatelů denního tisku, z čehož ovšem na druhé straně jasně vyplývá, v jakém dresu tento mezinárodní hráč kope.

    A přitom to hlavní nebezpečí - podle mého názoru - plyne z paragrafu o sankcích, který může vystavit média záměrným likvidačním útokům, v nichž nemusí vyhrávat právo a pravda, ale síla podložená penězi a advokáty.

    Vždyť jak snadno lze zažalovat noviny, které "podněcují k nesnášenlivosti vůči osobám nebo skupinám osob určité víry a náboženství nebo politického či jiného smýšlení, anebo takovou nesnášenlivost podporují." Co je to vlastně "podněcování nesnášenlivosti", jaká kritéria soud zvolí? Například: nepodporuje takovou nesnášenlivost například i sám prezident Havel, protože se skupinou osob určitého politického smýšlení - KSČM - odmítá jednat?

    A podobných nezodpovězených otázek je v paragrafu celá řada. Je proto ten paragraf špatný? Já osobně si myslím, že jako interpretační nástroj sám o sobě nikoli, ve spojení s paragrafem o sankcích však jeho obecnost nabývá hrozivého významu a potom skutečně vyvstává otázka, zda by nepostačil paragraf předchozí, který praví, že "právo vydávat a veřejně šířit periodický tisk lze omezit jen v případech a v mezích stanovených zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti."

    Paragraf 20(21) o sankcích si vynutila současná sociálně demokratická vláda, konkrétně Legislativní rada, která letos v lednu návrh zákona hodila ministru Dostálovi na hlavu, aby ho zpřísnil, neboť podle názoru Pavla Rychetského "zákon v této podobě není přijatelný, je extrémně liberální - tak liberální, že to nemá obdoby." (Právo 9.1.99).

    Současnou verzi Pavel Rychetský úporně brání. Ve svých článcích v MF DNES (Z novinářských útoků na tiskový zákon trčí bolševismus, 10.6.1999) a v Právu (Z čeho máte strach páni novináři?, 11.6.199) používá celou řadu argumentů, převážně formálního rázu, využívaje všech svých zkušeností advokáta, který efektními frázemi (lex imperfecta, institut actio popularis, základní lidské právo na sebeurčení jednotlivce atd.) se snaží udělat dojem na laickou veřejnost.

    Podíváme-li se však na dřeň těchto vznešeně znějících argumentů poté, co strheme jejich efektní balení, vyjeví se nám jejich utilitárnost a jejich ad hoc charakter konstruovaný pro apriorní obhajobu něčeho předem rozhodnutého, která odmítá zahrnout do svého zorného pole další souvislosti.

    Tak například Rychetského citace z nálezu německého Ústavního soudu by byla férová, kdyby bylo vysvětleno, že "právo na odpověď" ve smyslu spolkového zákona zahrnuje vlastně i právo na opravu a dodatečné sdělení, které náš zákon vyčleňuje zvlášť a proti nimž vlastně nikdo nic zásadního nemá.

    Podobný charakter mají Rychetského argumenty o tom, že sankce na média musejí být právě v tiskovém zákonu, protože trestní zákon neumožňuje postihovat vydavatele jako právnickou osobu. Nebo o tom, že je lepší, když může žalovat každý, než aby tak činil státní zástupce.

    Nejsem právník, ale cosi mi říká, že účelem zákona by mělo být především zabraňovat psaní rasistických článků - a to dělají fyzické osoby - než zastavovat periodikum. Pokud budou všichni autoři šířící rasismus důsledně trestáni (a takové zákony na to už máme), nebude důvod zastavovat Republiku, nehledě na to, že dnes, v době internetu, si podobné tiskoviny svou distribuci a svoje čtenáře stejně najdou. A bude-li doba mimořádná, věřím, že náš právní řád umožní použít i mimořádné prostředky.

    Rychetského argument, že návrh zákona účinně čelí možnému zneužití sankcí proti médiím, "protože návrh na zahájení řízení před soudem bude zpoplatněn a neúspěšný žalobce bude hradit veškeré náklady..." mně připadá, jakoby přicházel z jiného světa, než ve kterém žijeme. Známe-li ostrý konkurenční boj na poli médií, ve kterém jde o stamilióny, pak případná ztráta nějakých 50-100 tisíc v prohraném sporu, jenž by v případě úspěšného zakončení mohl zlikvidovat konkurenta, se jeví jako pakatel.

    Má-li místopředseda Rychetský skutečně tak velkou starost o osobnostní práva, jež projevuje v souvislosti s obhajobou explicitního paragrafu o právu na odpověď, mohl by vědět, že obvykle nejlepší a nejpohotovější reakcí na útok jednoho média je zveřejnění obrany v konkurenčním médiu, jež bývá často rychlejší a účinnější nápravou věci než tisková oprava či odpověď v médiu útočícím. Jenomže pokud špatně nastavené sankce umožní vyřazovat konkurenční média ze hry, kam se potom ubohý dotčený občan či politik bude obracet?

    Ale dost už sociálních demokratů, kterým podle mého soudu stále nedochází (viz například jejich loňské programové prohlášení ve věci médií kontrolovaných parlamentem), že tiskové zákony v demokratických zemích už dávno nejsou pojímány jako strážce dobrých mravů. Dnes se totiž tiskové zákony koncipují tak, aby v rámci širšího mediálního práva (zákony o vysílání, ale také o nových komunikačních technologiích) měla informační média zajištěný prostor pro svobodné vyjadřování názorů, kdy tiskový zákon médiím na prvním místě garantuje jejich nezávislou existenci, svobodu projevu, a teprve potom jim připomíná jejich odpovědnost, jež z této svobody vyplývá.

    Mezi články a komentáři, které se k problematice tiskového zákona v posledních čtyř týdnech vyjadřovaly, je - dle mého názoru - jen málo takových, které používají věcných argumentů, mířících k podstatě problému. Pocházejí většinou od lidí z praxe, kteří se s problematikou dnes a denně setkávají (Jan Šusta z Unie vydavatelů denního tisku, právnička Chaloupková, ale i Ondřej Neumann v LN). Kupodivu, právě tito lidé (třeba i J.Kopecký z HN, Jan Müller z LN) jsou ochotni nový tiskový zákon jako celek akceptovat, pokud budou odstraněna jeho problematická ustanovení.

    Ne tak Tomáš Sokol (Je třeba napsat zcela nový tiskový zákon, MF DNES 27.5.99), který by zákon nejraději svrhl do propadliště dějin jako celek, ačkoliv se vyjadřuje v podstatě jen ke třem sporným paragrafům, jejichž oprava je možná. Jakoby mu šlo především o jedno další zviditelnění se v médiích, kterým tak vyhovují právě jeho rasantní - co na tom, že zjednodušená a často kontraproduktivní - stanoviska.

    Tomáš Sokol návrh zákona alespoň četl a zná jeho historii z Legislativní rady, což asi není případ řady dalších komentátorů, pro které vše, co od sociálních demokratů jest, od ďábla jest, a proto je to třeba spláchnout do kanálu a doprovodit to několika plivanci na práci současné vlády.

    Karel Steigerwald (A chválabohu, že ne...) i Jan Ruml (Média nejsou hlásnou troubou vlády), oba v jednom čísle MF DNES 14.6.1999, se tváří, jakoby zákon byl výmyslem sociálních demokratů posedlých regulováním, protože zřejmě nevědí, že Dostál převzal návrh zákona už se schválenými zásadami, v dosti rozpracovaném stavu, od svého předchůdce z Tošovského vlády Martina Stropnického. To ovšem nebrání Janu Rumlovi prohlásit, že předložením návrhu chce vláda pouze "vykazovat činnost", že "je to tiskový zákon vracející naši zemi hluboko před rok 1989 (sic!!!)", a že "práce této vládní garnitury je nevěrohodná".

    O tom, že Jan Ruml v podstatě neví, o čem mluví, svědčí jeho výroky o zbytnosti zákona, protože "VŠECHNY věci souvisící s médii mohou řešit již zákony stávající." On totiž asi nikdy nevedl soudní spor o tiskovou opravu a nesetkal se s tím, že soud přikázal šéfredaktorovi opravu otisknout, kterýžto tak dodneška neučinil s odkazem na skutečnost, že mu to vydavatel neumožnil. Ano, i takové kličky umožňuje "stávající zákon" koncipovaný před více než třiceti lety, jehož formulace začínají být ostudou našeho právního řádu.

    A jakoby Jan Ruml udal tón, okamžitě se připojily i další nevládní strany. Michael Žantovský pobouřen "zpupnou arogancí" sociálně demokratické vlády sice poněkud zjednodušeně cituje první dodatek americké ústavy, ale zato dobře ví, že právo na odpověď v návrhu zákona je "otevřený útok na svobodu tisku a snaha o jeho zastarašení a podmanění," že zákon má být "zákonem o cenzuře svobodného tisku, neboť jinak jej nazvat nelze."

    A aby frontální útok proti tiskovému zákonu jako celku byl úplný, nakonec se ozval ještě Václav Klaus, jenž "nevidí důvody ke speciálnímu zákonu, když VŠECHNY případné problémy lépe řeší normy obecné" (LN 18.6.1999), doprovázen fámulem Miroslavem Mackem, pro něhož speciální tiskový zákon je "zaplevelením našeho právního řádu" (TV Prima 19.6.) Jak vidno, Ivan Langer, jenž jako předseda masmediální komise dolní komory parlamentu do věci přeci jen poněkud lépe viděl, a zákon jako celek do koše nikdy neházel, se zřejmě na grémiu ODS ke slovu nedostal.

    A tak všechny ty komentáře ve mně vyvolávají tísnicý pocit, když si uvědomím, že je psala elita naší publicistiky a politiky, lidé, kteří nám vládnou a budou rozhodovat o našich osudech v dobách, které nebudou asi nejklidnější. Tady totiž nejde jen o záležitost nějakého tiskového zákona, ale o celkový přístup k řešení problémů, se kterými se tato společnost potýká.

    Ten návrh tiskového zákona se podařilo po dlouholetém úsilí a tvrdé práci, jež začala ještě v Tigridově ministerstvu, "dokopat" do určité kompromisní podoby, o níž se dalo diskutovat tak, aby už konečně mohl zmizet ze světa tiskový zákon z roku 1966. Byl to jakýsi minimalistický kompromis, ne všichni byli spokojeni (některým novinářům v něm chyběla definice novináře, jiným právo na omluvitelný omyl, diskuse se vedly o ochraně zdrojů atd.) ale přece jen, bylo tu alespoň něco.

    Když to vypadalo, že všechno je na dobré cestě, vložili sociálnědemokratičtí strážci dobrých mravů do textu zákona časovanou bombu, kterou nebylo možné přehlédnout. Ministr Dostál s ní nakonec souhlasil, ačkoli ještě 20. ledna v MF DNES prohlašoval: "Nehodlám sklapnout kufry. Budu za ten zákon tak, jak jsem ho navrhl do vlády, bojovat až do konce. Pokud se panu Rychetskému nelíbil můj návrh, tak mně se zase nelíbí jeho připomínky..." Nakonec ty kufry přece jen sklapl, za což se dnes na jeho hlavu snáší déšť výtek a MF Dnes ho v karikatuře kreslí jako kašpara, ačkoliv by si to zasloužili spíše jeho vládní kolegové. Teď Dostál alespoň už ví, jak chutná stranická disciplína.

    A aby zkáza byla dokončena, tak opozice namísto věcné diskuse o tom, jak nedostatky zákona napravit, si populisticky smlsla na nešikovnosti kabinetu, a rozhodla se předlohu smést zcela ze stolu, zřejmě z čistě utilitárních důvodů politického boje, aniž by zkoumala, zda by přijetí zákona po odstranění jeho tří sporných paragrafů (z celkového počtu 22) přece jen našemu právnímu řádu neprospělo.

    A tak před námi budou další měsíce a léta života se zákonem, který počítá se "součinností státních orgánů a organizací" (část IV), hovoří o "výměně informací sloužících k dorozumění a přátelství mezi národy," jež nesmí být "zneužívána k ohrožování cti a práv československých občanů a jejich socialistického soužití" (paragraf 22).

    Pan Macek bude spokojen, protože nedojde k "zaplevelení" právního řádu "zbytečnými" zákony podobně jako se podařilo zabránit plevelu "zbytečných" právních norem při procesu ekonomické transformace.

    Nemyslím si, že nepřijetím nového tiskového zákona se zboří svět nebo se stane nějaká obzvláštní tragedie. I bez nového tiskového zákona se dá žít. Co na tom, že ten starý zákon koliduje se živnostenským zákonem, že po zrušení krajů existuje binec v registraci regionálního tisku (víme o něm vlastně jen díky obětavosti pracovníků ústředních knihoven), že chudák vydavatel by měl hlásit každou změnu všech registrovaných údajů, mezi nimi i tiskárny, výše nákladu či jména šéfredaktora (to vše zpoplatněno správními poplatky), že odevzdávání povinných výtisků do knihoven dnes závisí na dobré vůli vydavatelů, že tiskovou opravu nevymůžete, když ji soud uloží šéfredaktorovi a vydavatel se "šprajcne", že podle platného zákona tento stát stále vyžaduje akreditaci nejen zahraničních tiskových agentur, ale i všech jejich spolupracovníků (pane Lopatko z Reuters, jak je to vlastně s vaší akreditací?) atd. atd.

    Pokud jsme byli schopni žít s touto fosílií v našem právním řádu tak dlouhá léta, budeme to muset zřejmě vydržet ještě nějakou dobu. Že se některá ustanovení současného zákona neplní, protože to vlastně ani nejde (povinnost státních orgánů a organizací vyjadřovat se k závažné společenské kritice v periodickém tisku)? Že tím autorita zákona a našeho právního řádu trpí? Co je opozičním politikům do toho? Hlavně že si mohou připsat body na svůj účet, hlavně, že to těm u vládního kormidla dali zase jednou "sežrat".

    A právě to je ten okamžik, kdy na mne padá hrůza, když si uvědomím, že stejně nekompetentně, bez hlubší znalosti věcí, s ideologickými klapkami na očích a vedeni jen úzkými mocenskými stranickými zájmy bez ohledu na zájmy veřejné a na potřeby této společnosti, naše politická elita může rozhodovat o věcech mnohem důležitějších, než je nějaký tiskový zákon.

    Pokud je tomu tak, pak Pán Bůh s námi a zlý pryč.

    Milan Šmíd



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|