Co tě nepálí, nehas: nedráždi spícího euromedvěda
Anglická verze tohoto článku vyšla ve středu 16. června v týdeníku Prague Post.
Je dobře známo, že je Česká republika pozadu v úsilí vstoupit do Evropské unie. Nedávné varování v tomto smyslu od Ramira Cibriana, velvyslance Evropské unie v Praze, vyvolalo nové kolo debaty v ČR o Evropské unii. Některé místní české elity a evropští byrokraté usilují o vstup ČR do EU přes všechny překážky. Snaží se bezvýsledně přesvědčit Čechy, nejeuroskeptičtější názor ve střední a východní Evropě, aby zrychlili práci na právní harmonizaci. Možná je načase to rovnou otevřeně přiznat. Česká republika vlastně do Evropské unie nechce vstoupit.
Na první pohled je to znepokojující představa. Tato vznikající demokracie by se přece měla přičlenit k projektu evropské integrace ze zásadních důvodů. Z hospodářských a bezpečnostních důvodů by bylo pro ČR bezpochyby důležité, aby vstoupila do EU co nejrychleji. Ale jestliže Česká republika do Evropské unie nechce, proč zbytečně bojovat a snažit se ji přesvědčovat o opaku?
Při posledním varování z Bruselu opakoval Cibrian většinu kritiky z loňského listopadu, kdy Evropská unie hodnotila, jak špatně je Česká republika připravena na vstup do Evropské unie. Přizpůsobení českého práva zákonům Eropské unie vyžaduje, aby česká vláda a parlament schválily obrovské množství zákonů a politické zdržování tohoto procesu vytvořilo velké zpoždění.
Cibrian si také povšiml, že určité části obou hlavních politických stran, sociálních demokratů (ČSSD) a Občanské demokratické strany (ODS) vyjádřily pochybnosti o vstupu do Evropské unie. Cibrian také upozornil na svárlivý parlament a připomněl, že se nedávno ODS a její šéf Václav Klaus vyjadřovali o Evropské unii nepříliš pozitivně.
Cibrian zopakoval to, co o Klausově ODS říkají zahraniční pozorovatelé už léta a poznamenal, že tato strana "začíná zaujímat rezervovanější postoj ohledně Evropské unie a načasování vstupu do EU." Povšiml si, že České republice chybí politická vůle provést potřebné reformy.
Klaus je příliš často ochoten hrát kartu zaměřenou proti Evropské unii. Nedávno se vyjádřil v tomto smyslu: "Existuje soustředěný zájem skupiny evropských byrokratů - jsou to lidé, říkám to s úsměvem, kteří snídají ve Vídni, obědvají v Paříži a večeří v Kodani, a ti mají obrovskou potřebu jednotné měny, aby si nemuseli třikrát denně vyměňovat peníze."
I když je Klaus naprostým expertem při rozdělování veřejného mínění a při využívání jeho nálad (viz jeho postoj proti NATO během kosovského konfliktu), všichni čeští politikové se podbízejí hluboce zakořeněné antipatii veřejnosti vůči Evropské unii. Vedoucí političtí představitelé prostě sledují náladu veřejnosti, a česká veřejnost je v podstatě euroskeptická.
Určitá část euroskeptismu české veřejnosti je plně ospravedlnitelná. Nespravedlivé obchodní praktiky Evropské unie v zemědělství jsou zdrojem hněvu českých zemědělců a jejich protesty jsou přijímány veřejností se sympatiemi. A pak 15. dubna vydal Evropský parlament rezoluci, která požadovala, aby Praha anulovala Benešovy dekrety, které legalizovaly poválečný odsun Němců z Československa. Rezoluce byl nezávazný nesmysl, jehož účelem bylo hodit sousto malé skupině iredentistických radikálů a jejich bavorským politickým ochráncům, a byla docela neškodná, vzhledem k tomu, že podle mnoha českých právních odborníků ty dekrety asi stejně už nejsou funkční. Avšak rozhodnutí Evropského parlamentu zbytečně posílilo paniku mezi Čechy, vždy nedůvěřivými vůči Němcům, kteří se obávají návratu Němců ze Sudet. Češi právem považovali tuto rezoluce Evropského parlamentu za neodpovědné vměšování se do vnitřních záležitostí.
Jiné rysy českého euroskeptismu je obtížnější obhajovat. Češi mají pocit, že je Evropská komise (a další mezinárodní organizace) nespravedlivě kritizuje, když činitelé EU zkoumají, jak řeší Česká republika romské problémy. Kritika Evropské unie vůči navrhované zdi v Ústí nad Labem vedla k českému obviňování, že Evropská unie zasahuje do domácích českých záležitostí a vytvořila mezi Prahou a Bruselem zlou krev.
Tyto a další faktory vedly k tomu, že Češi zastávají nejméně vstřícný postoj vůči Evropské unii ze všech středoevropských kandidátských zemí. Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného IVVM v květnu uvedlo jen 35 procent Čechů, že by schválili vstup ČR do Evropské unie, kdyby se v této otázce konalo referendum. Nedávnější průzkum IVVM sice zaregistroval podporu ve výši 45 procent, stále to bylo daleko méně než podpora pro EU v Polsku (55 procent) a v Maďarsku (68 procent).
Je nespornou skutečností, že se Česká republika staví vůčí Evropské unii v nejlepším případě vlažně a že čeští politikové to dobře vědí a jednají podle toho. Nynější zpoždění při procesu přizpůsobování českých zákonů Evropské unii je jen odrazem lidových postojů.
Někteří vedoucí představitelé a některé osobnosti veřejného života, zejména prezident Václav Havel, patří mezi výjimky a neustále chtějí od českých politiků, aby učinili vstup do EU nadstranickým projektem. Avšak v nynějším polarizovaném politickém klimatu a bez silné veřejné podpory pro vstup do Evropské unie se zdá, že eurofilové jen marně plýtvají energií.
Prvního května tvrdil ministr zahraničních věcí Jan Kavan, že Česká republika zpoždění s přizpůsobováním zákonů dožene a vstoupí do EU v roce 2003. Avšak vzhledem k nadcházejícímu hodnocení EU, co se týče české připravenosti, i Kavan přiznal, že v několika oblastech je nepravděpodobné, že by došlo ve srovnání s loňskou zápornou zprávou EU k zlepšení. Česká republika je už hodně pozadu za Estonskem i Maďarskem a rok 2003 jako datum vstupu do EU pro ČR se zdá být každým dnem nerealističtější.
Ani Havlovo povzbuzování, ani Kavanův opatrný optimismus nezmění přezíravost veřejnosti a politickou letargii. Tato země prostě nechce být v Evropské unii.
Postoje se nakonec změní - velmi pravděpodobněji poté, až dojde k trapnému vystřízlivění, že není Česká republika zahrnuta do první vlny přijímaných členů - a Česká republika se nakonec členem Evropské unie stane. To logika její zeměpisné polohy, velikosti a historie.
Ale jestliže si v současnosti ČR ve skutečnosti nepřeje být v první vlně vstupu do Evropské unie, možná, že by bylo dobré přestat to pořád očekávat.
