Nový ředitel ČT: Tytéž změny jako Puchalský, ale diplomatičtěji

Vyšlo v týdeníku Reflex č. 5/2000.

Nový generální ředitel České televize Dušan Chmelíček, bývalý šéf právního oddělení ČT, se začal na veřejnosti projevovat dvěma radikálně odlišnými způsoby. Jeho veřejná vystoupení byla zatím nezajímavá, bez jiskry a plná banalit. Navzdory problémům s kvalitou zpravodajství ČT i strukturou zpravodajské redakce konstatoval Chmelíček, že Zdeněk Šámal, šéf zpravodajství, je muž na svém místě. V Jednadvacítce 23. ledna odpověděl Chmelíček na moderátorovu otázku, zda je nutno posílit veřejnoprávní postavení České televize, mlhavě a vyhýbavě. Pozorovatelé jsou zklamáni, je však možné, že Chmelíček diplomaticky mlží záměrně. Otevřenost vůči problémům v České televizi totiž zatím vždycky znamenala, že reformátoři byli zanedlouho vyneseni v zubech.

Navzdory banalitám, které pronesl Chmelíček v minulých dnech ve sdělovacích prostředcích, Chmelíček zároveň také zveřejnil (viz Britské listy 21. ledna 2000) velmi racionální a dobře vyargumentovaný projekt dalšího rozvoje České televize, na jehož základě ho právě Rada České televize jmenovala do funkce. Tato otevřenost je chvályhodná - Puchalský svůj projekt skoro dva roky utajoval. (I druhý ze tří kandidátů v užším výběru, Petr Sládeček, zveřejnil svou zajímavou vizi pro ČT, viz Britské listy 28. ledna 2000).

Jako typický právník-diplomat chválí Chmelíček v projektu nejprve všechny úspěchy, jichž Česká televize dosud dosáhla. Jeho řeč je jasná, logická a rozumná: ne všechny chyby, k nimž v České televizi v posledních dvou letech došlo, byly vinou Jakuba Puchalského a jeho "nekomunikativnosti". (Puchalský skutečně hovořil o své práci zřídkakdy otevřeně, nebxyl si úplně pevný v kramflecích a obával se, že by kritikové mohli zpochybnit, co řekne.). Na rozdíl, od toho, co vyhýbavě řekl v Jednadvacítce, v projektu Chmelíček jasně konstatuje, že "je třeba posílit nezávislost, postavení a prestiž České televize jako instituce veřejné služby".

V reakci na silně centralizovaný systém řízení v Československé televizi za komunismu, konstatuje v projektu Chmelíček, vznikl zejména od roku 1992 v České televizi volný "producentský systém", plochá, nehierarchická řídící struktura. To je sice moderní a prospěšné, jenže producentská struktura v ČT byla příliš neformální. Producenti pracovali na základě nepsaných pravidel a zvyklostí - neexistovaly oficiální směrnice a přesněji, oficiálně definované vnitropodnikové vztahy. Britské listy o tom píší už dva roky, možná trochu brutálněji: uvnitř České televize rozhoduje neformálně vzniklá řídící struktura na základě soukromých přátelských vztahů. Situace je tak volná, že lidé, kteří rozhodují, nenesou nutně za své rozhodování osobní odpovědnost. Chmelíček chce posílit existující producentský systém, ale zároveň pro něj vytvořit pevné a závazné interní struktury, nezávislé na jednotlivých lidech a jejich osobních vztazích. Rozhodovací procesy v řízení televize musejí být zpětně kontrolovatelné. V projektu píše Chmelíček otevřeně: "Musí být jasně řečeno, že v instituci, jakou je v České republice televize veřejné služby, není cesty zpět před duben 1998 (kdy odešel z funkce GŘ ČT Ivo Mathé, pozn. JČ) - k neprůhlednému rozhodování na základě ustálených zvyklostí, k nepřetržitému sledu neustálých improvizací a k opakovanému rozhodování ad hoc i v těch nejdůležitějších otázkách." Chmelíček argumentuje, že v letech 1992 - 1997 ČT jistě dosáhla lecjakých úspěchů, avšak se systémem neprůhledného rozhodování, za něž nikdo nenese odpovědnost, prostě ČT nepřežije v rychle se měnící technologické éře.

Snad nejdůležitější oblastí vysílání veřejnoprávní televize je oblast zpravodajství. I tady nachází Chmelíček tytéž chyby jako v ostatních částech struktury České televize. Je zajímavé, že ve snaze o nápravu přímo vychází z reformního projektu Ivana Kytky, který byl donucen v důsledku své snahy svůj projekt realizovat odejít z funkce šéfa zpravodajství ČT na jaře roku 1998 už za rekordních sedm týdnů. Kytka, jak se zdá, měl pravdu. Bez jeho reforem zpravodajství ČT nepřejde do moderní éry. Je pozoruhodné, že z Kytkova modelu v oblasti zpravodajství přímo vychází ve svém projektu nejen Dušan Chmelíček, ale i druhý uchazeč o funkci generálního ředitele ČT Petr Sládeček, který to i otevřeně konstatuje. Je to asi logické, protože struktury, které se pokoušel do zpravodajství zavést Kytka, jsou součástí racionálního provozu každé moderní televizní redakce - není to nakonec nic zas tak světaborného. Bez nich to prostě ani v ČT dál nepůjde. Hlavní změnou, kterou chtěl Kytka zavést do zpravodajství ČT, bylo vytvořit pro každý zpravodajský pořad samostatný výrobní a redakční tým. V rozhovoru pro Britské listy k tomu řekl 2. 9. 1998:

"Můj projekt počítal s tím, že redakce, místo rozdělení na domácí a zahraniční, bude rozdělena na příslušnost k jednotlivým programům tak, jak je to obvyklé v britských a mnoha dalších televizích. Problém redakce zpravodajství je, že se tam pohybuje deset jedenáct programů, na kterých do mého příchodu pracovali někdy nahodile a střídavě různí editoři, různé redakční seskupení, často podle toho, kdo měl chuť a čas. Chtěl jsem, aby vznikly k jednotlivým relacím redakční, editorské a produkční týmy, nebo minitýmy. To byla hlavní změna, kterou jsem do České televize přinesl." Před svým vypuzením z redakce rozdělil Kytka zpravodajství do čtyř minitýmů. Dále v rozhovoru pro BL konstatoval: "V mnoha ohledech bylo rozhodování v ČT dvojkolejné nebo dokonce trojkolejné. Vedoucí domácí či zahraniční rubriky rozhodovali o obsahu pořadů, aniž by pak nesli přímou odpovědnost za relace."

Srovnejte to s projektem Dušana Chmelíčka: "V dosavadním systému zpravodajství nenutí jeho šéfredaktora nic dále strukturovat útvar a přenášet odpovědnost za výslednou podobu konkrétních pořadů na nižší stupeň řízení. Jednotlivé pořady (nebo skupiny pořadů, například Události a Události plus) nemají své stálé šéfredaktory. Moderátoři významných zpravodajských relací (např. prestižní Jednadvacítky) působí v týdnech, kdy nemoderují tento pořad, v jiných relacích jako reportéři. Pokud je však vazba tvůrců k jednotlivým pořadům takto volná a nikdo z nich neví, zda příští týden nebude "zaskakovat" v jiném, který by za normálních okolností považoval za svou vnitropodnikovou konkurenci, pak nelze očekávat, že se jednotlivé typy zpravodajských relací budou svým stylem výrazně lišit. Editoři pořadů se navíc po týdnu střídají, takže je velmi obtížné zachovat kontinuitu v řízení agendy jednotlivých typů zpravodajských relací."

Chmelíčkův popis líčí situaci přesně takovou, jaká byla koncem března 1998 po odchodu Ivo Mathého. Jestliže nynější šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal po odchodu Ivana Kytky spolu s Jakubem Puchalským konstatovali, že chtějí Kytkovy modernizační reformy provést, co v televizi dva roky dělali, když po odchodu Puchalského nyní konstatuje Chmelíček, že se situace za poslední dva roky vůbec nezměnila? A jak se to shoduje s Chmelíčkovým diplomatickým konstatováním, že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT "muž na svém místě"?

Potíž je, že jakmile se někdo pokusí zmodernizovat pevně zakonzervované mocenské struktury uvnitř České televize, dané neformálními přátelskými vztahy, zaměstnanci televize začnou rebelovat a reformu sabotovat, i když je v dlouhodobější perspektivě v jejich vlastním zájmu, protože v zakonzervované postkomunistické podobě Česká televize nepřežije. Sabotáž reforem je nejúčinnější právě v redakci zpravodajství, kde dokáží citlivý výrobní proces, jehož výchozím produktem je živé každodenní zpravodajské vysílání, ochromit svými naschvály už jen dva nebo tři jednotlivci. To se stalo Kytkovi, a právě proto se zřejmě Puchalský a Šámal dva roky neodvážili do vnitřní struktury zpravodajství výrazněji zasáhnout. Bude na Chmelíčkovi, jestli prokáže dostatečnou schopnost citlivého řízení a diplomacie, zda se mu Českou televizi podaří nenápadným, mírným pokrokem přivést do moderního světa.