Neslušnost příspěvku pana Luboše Motla
Otřesen neslušností
příspěvku pana Luboše Motla z 2.2.2000 si dovoluji napsat
svůj názor na otázku existence Boha ve vztahu k vědeckému poznání. Pan L.M.
zřejmě zná něco ze současné vědy, ale neuvědomuje si, že nedovede odpovědět
na základní otázky (ani ve fyzice, která je zřejmě jeho oborem).
Současný vědec věří v to, že pokud existuje opakovatelně prokazatelná
korelace mezi dvěma jevy, tak jde o přírodní zákon, pokud naopak taková
korelace není zjistitelná, tak jde o náhodu. Vědec dnes věří, že náhoda je
neoddělitelnou součástí světa (světa stochastického).
Náhodnost světa se projevuje např. v okamžiku vzniku a zániku diskrétních
částic světa. Není třeba diskutovat o tom, zda jsou tyto částice hmotné,
podstatné je to, že existují. Jako důkaz si dovolím uvést schopnost naší
paměti, ve které se nepochybně ukládá informace našeho poznání, abychom si
ji později mohli vybavit v téže podobě (to, že s věkem se mi to vybavuje
obtížněji, pochopitelně předložený důkaz nezpochybňuje).
Na informacích, které jsou uloženy v "částicích zapamatování" je založeno
každé vědění. Platí však ale, že nikdo a nic nemůže být vševědoucí. Pokud je
totiž svět nekonečný, tak jej samozřejmě nelze poznat, pokud je konečný, tak
omezený počet "částic zapamatování" nemůže být žádným způsobem "zpracován"
tak, aby kdokoliv či cokoliv mělo možnost prohlásit, že ví vše. Tedy nikdo a
nic nemůže být vševědoucí. To je dostatečný důkaz k tomu, abych se prohlásil
za věřícího tomu, že vševědoucí bůh neexistuje. Pokud chce někdo předložit
jinou definici boha, pochopitelně mu v tom nebráním, ale pro mne to již,
věřící prominou, nebude bůh.
Věda je tedy vírou, jako každá jiná víra. Od ostatních vír se však
liší tím,
že ostatní víry, ostatní náboženství, hledají korelaci mezi úspěchy
konkrétních lidí a věčností. Úspěchem může být např. to, že se po smrti
dostanu do ráje (zde se L.M. mýlí, neboť současní křesťané již nehrozí
peklem, neboť dobrotivý bůh by přece nikoho nemohl tak krutě trestat),
zatímco v jiných geopolitických podmínkách se jako úspěch vyvinula víra v
to, že po smrti již nebudu obtěžován znovuzrozením (převtělením).
Tímto příspěvkem se nestavím proti žádné víře, ani žádnému náboženství,
neboť vím, že člověk naději potřebuje, právě tak jako potřebuje zaplnit čas
jinak, než jen samým zbrojením. Dokonce i já bych rád vyslovil naději, že až
lidé pochopí, že žádná korelace mezi nimi a věčností neexistuje, tak se jim
může podařit prožít smysluplnější život - vytvořit smysluplnější svět.
Jaromír Jedlička
