"Co to bylo za hajzla, keré nás pomlóval v tom tvým televizním pořadu?"

Břetislav Rychlík

Toto je část textu, který vyšel 22. března 2000 v Literárních novinách č. 13. Mám za to, že je vzhledem k jiným příspěvkům v dnešním čísle BL navýsost aktuální. JČ

(...) Kde to jsme, aby politik absurdně požadoval autorizaci televizních dokumentů, aby si stěžoval na obsah a autory politicky vypjatých pořadů (Senátorka Lastovecká.) Když natočíte dokument o otřesném průběhu vyšetřování rasově motivovaných vražd Romů, týrání zvířat či bezohledné likvidaci historických památek a krajiny, nezavolá vám jediný politik, aby si problém vzal za svůj, či aspoň projevil zájem.

Když svobodně vyslovíte či zprostředkujete názory na veřejné působení lidí placených z vašich daní, strhne se nenávistná reakce.

Vím, o čem mluvím, zažívám to v posledních týdnech zřetelně na své kůži. Duchovní prostředí české politiky je patologicky postiženo totalitním myšlením, v demokracii a svobodě vychovaný západní politik si něco takového dopředu zakáže. Český politik skrytě připravuje půdu pro všechny budoucí zákazy.

V nejisté době, kdy se láme neudržitelná povaha spravování věcí veřejných a zápas o povahu demokracie, jsou média první na řadě. Je logické, že ruku v ruce s nimi půjdou občané.

Namol opilý senátor Zahradníček mi neváhal na veřejnosti před několika svědky opakovaně vmést do tváře toto:

"Moc se na tebe zlobím! Moc se na tebe zlobím! Co to bylo za hajzla, keré nás pomlóval v tom tvým televizním pořadu?" (Nás znamená politiky.)

"To byl jeden český spisovatel, občan..."

"Dite do prdele, občani!"

I poslední nezaměstnaný či dělník, který nedostává několik měsíců za svoji práci mzdu, vám řekne, že nejvyšší hodnotou nového režimu je svoboda. Přemýšlejme, jakou váhu má toto slovo v ústech našich politiků. Přemýšlejme o účelové manipulaci s fakty, pohrdání svobodu i o prohlubování propasti mezi politikou a občany. Nepřemýšlejme příliš dlouho, nebo všichni skončíme tam, kam nás poslal nebohý senátor.

Poznámka JČ: Jak lidé v ČR, už znalí světa vědí, skutečnou zkouškou demokracie není, zda může výše uvedené řádky autor napsat do ekluzivního literárního časopisu, jako jsou Literární noviny, které nemají na názor voličů v podstatě žádný vliv, ale skutečnou zkouškou demokracie je to, zda by výše uvedené řádky směl Břetislav Rychlík přečíst jako komentář po vysílání hlavní zpravodajské relace Události na ČT 1, případně po Televizních novinách na stanici Nova.