Nejsprostší otázka Jana Čulíka: "Z jakých zdrojů je Štětinovo a Procházkové Epicentrum financováno?"
Vydavatel Britských listů Jan Čulík ohromil veřejnost nevídaným kouskem. Během převozu zlatého pokladu z místa P. do místa B. zatím neobjasněným způsobem zcizil zlatou supercihlu a zřejmě ji ukryl na neznámém místě ve Velké Británii. Jeho sporný "úspěch" je "hodnotný" zejména tím, že šlo o jedinou supercihlu (cca 12,345 kg čistého kovu), kterou poklad vedle 4532 obyčejných kilogramových kvádrů obsahoval.
Jménem všech nezávislých občanů se legitimně ptám: kdo tuto povedenou akci financoval, proč a jak ji Čulík provedl a hlavně: kdy hodlá lup vrátit poškozené straně a jak svůj mrzký čin ospravedlní před veřejností?
Vzhledem k důležitosti případu a na základě nezpochybnitelného práva demokratického a nezávislého občana, žurnalisty a filmaře se kromě odpovědi na výše položené otázky dožaduji i toho, aby Čulík předložil nezávislý (kulatým razítkem opatřený) audit všech firem, ve kterých kdy byl, aby mohly být odhaleny a veřejně pranýřovány i jeho další eventuální poklesky.
Superblbost, že? Ale jak souvisí s kauzou EPICENTRUM, rozvířenou Britskými listy? S případem české novinářské agentury majitelů Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, která měla být dle BL pojmenována po vzoru společnosti EPIcentrum Grigorije Javlinského, jenž má navíc podle Jana Čulíka činnost českého Epicentra financovat? A jak absurdní obvinění vydavatele BL z krádeže zlata souvisí s válkou, k níž urputný demokratický rytíř Jan Čulík v sedle Britských listů nedávno zatroubil?
Vysvětlení vyžaduje, s dovolením, malou matematickou odbočku: Každý účastník kursu logiky je v jedné z prvních lekcí vystaven následující provokaci lektora: Dokažte, že jste neukradl zlatou cihlu a že ji nemáte ukrytou na zahradě... V zápětí se dozvídá, že jde o úlohu neřešitelnou a svou podstatou nesmyslnou. Nikdo na světě nemůže dokázat, že neukradl zlatou cihlu a že ji nemá někde zakopanou. Musel by totiž vyloučit nekonečné množství variant samotného činu a skrýší - a to prostě není možné.Dokázat je možné pouze opak, tedy že cihlu někdo ukradl a že někde ji má (pokud tomu tak skutečně je).
Omlouvám se čtenářům, že je obtěžuji matematikou, ale uvedená hříčka je navýsost pravdivá a to musí uznat každý, kdo si dovede spočítat, že mu správně vrátili při placení v hospodě. Nakonec - řídí se jí mimo jiné i soudnictví demokratických států, řídí se jí i slušní novináři.
Zmíněné cvičení se dobře hodí i na případ pomluvy Agentury Epicentrum v Britských listech. Pro ilustraci jsem si dovolil obvinit Jana Čulíka z krádeže zlata (které se, předpokládám, nikdy nedopustil). A vyzývám jej stejně troufale, aby toto mé obvinění vyřešil předložením důkazů o tom, že žádnou krádež nespáchal a drahocenný kov neukryl. Je nabíledni, že takový důkaz nemůže přinést. A pokud bych chtěl já dál tvrdit, že Jan Čulík krade zlato, musím sám dodat potřebná dokazující fakta. Ale skočme zpět do reality:
K celé kauze si dovolím připomenout, že název Epicentrum vymyslela v roce 1990 žena Jaromíra Štětiny pro skupinu novinářů a filmařských dobrodruhů, kteří si předsevzali přinášet divákům, posluchačům a čtenářům českých médií svědectví z těch míst světa, kde se něco podstatného děje (jako inspirace posloužilo dřívější vypravení české humanitární pomoci do zemětřesením zničené Arménie). Štětina s Procházkovou potom založili zpravodajskou agenturu (v r.1994) s logickým názvem Agentura Epicentrum. Spolu s nimi a dalšími spolupracovníky agentury jsem pak točil filmy, fotil a psal. Takže mohu konstatovat, že jsem oba majitele agentury za ty roky docela dobře poznal a že to jsou slušní lidé a korektní novináři. Kromě obživy a řady zajímavých měsíců strávených společně v nejrůznějších problematických místech světa jsme si užili i spoustu srandy. Kašlu na skromnost a říkám, že jsem byl opravdu pyšný, když jsme společně dostali v roce 1998 prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky a čestná uznání FITESu.
O iniciátorovi kauzy Epicentrum Janu Čulíkovi vím, že v minulosti dělal spoustu užitečných věcí, ale osobně ho neznám. V souvislosti s probíhajícím případem mě to mrzí, protože kdybych ho znal líp, určitě bych se snadněji dobral poznání, proč dělá to, co právě dělá. Proč nechce přiznat, že se prostě spletl. Je mi divné, že podle všeho docela rozumný chlap nevidí, že mu hrozí blamáž století a že tak klidně riskuje navždypřidělení titulu Rytíř Popleta.
Jan Čulík se totiž v Britských listech například táže, proč publikují Jaromír Štětina a Petra Procházková články, které jsou nekriticky vstřícné vůči Grigorii Javlinskému? A já se musím chtě nechtě zeptat Jana Čulíka: Co je to nekriticky vstřícné? Proč Britské listy nepřinesou materiál o Grigorii Javlinském, který by ty nekriticky vstřícné informace uvedl na pravou míru? Proč v duchu výše zmíněné matematické hříčky se zlatou cihlou nedokazuje pan Čulík, kde se v případě Grigorie Javlinského hodnocení Agentury Epicentrum mýlí, kde ta zpropadená agentura skrývá uzmutý kus drahého kovu? Proč chce Čulík po AE aby dokázala nedokazatelné, totiž že nic neukradla a neukryla, místo toho aby on shromáždil a uveřejnil potřebná fakta?
Vydavatel Čulík dál naivně nahrává soupeři na smeč, když se ptá, proč se jmenuje firma Procházkové a Štětiny, fungující především v Rusku, Epicentrum, stejně jako EPIcentrum Grigorie Javlinského? Zase špatně. Vždyť každý ví, že analytická skupina Javlinského se jmenuje podle naší partičky novinářů a filmařů, nebo snad ne? Důkazy jsou jednoduché: jak známo, EPIcentrum Javlinského vzniklo až v roce 1991, kdežto české novinářské Epicentrum se pojmenovalo už o rok dříve. Čulík musí posoudit sám, nakolik by byla v rytířském světě Britských listů přijatelná varianta náhodné shody okolností, podpořená poměrně vysokou frekvencí mezinárodního slova Epicentrum.
V závěru svých materiálů o Agentuře Epicentrum pokládá Jan Čulík otázku nejsprostší: Z jakých prý zdrojů je Epicentrum Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové financováno a zda je k dispozici výroční auditovaná finanční zpráva této firmy? Čulík se jedním dechem ospravedlňuje, že je taková otázka legitimní, protože píše z Velké Británie a tam mají podle zákona povinnost předkládat státní správě všechny podnikatelské subjekty auditované finanční zprávy, které jsou posléze veřejně k dispozici. I v zemích, jako je ČR, kde to zákon nevyžaduje, závisí podle Čulíka důvěryhodnost každého nezávislého novináře na tom, zda jsou či nejsou auditované výkazy o financování jeho firmy přístupné.
I zde je komentář prajednoduchý: Štětina s Procházkovou dělají, co je baví a ač je to zřejmě pro Jana Čulíka neuvěřitelné, někdy hůř a někdy lépe se tím živí. Dostávají honoráře, uzavírají smlouvy na filmy a nepochybně podávají daňové přiznání. Jestli je mají v pořádku, je jen a jen věcí jejich a finančního úřadu, nikoho jiného.
Nebezpečnost aktivit Jana Čulíka spočívá v nerespektování pravidla zlaté cihly. Není totiž možné dokázat, že Javlinskij (či kdokoli jiný) Agenturu Epicentrum nefinancuje. Úplně stejně například není možné doložit, zda někdo z naší party zvané Epicentrum nefinancuje Javlinského. Měli by snad, v duchu logiky pana Čulíka, majitelé Agentury Epicentrum urychleně dokazovat, že nemají na nějakém moskevském dvorku ukrytý poslední model Mercedesu, o který se s dělí s Javlinským? A měl by známý ruský politik dokazovat, že nemá tajnou bázi v Praze, kam mu chodí nastřídačku členové Epicentra zalívat kytky?
Co je Janu Čulíkovi do toho, kde si Agentura Epicentrum shání prostředky na svou činnost? Proč Britské listy, pokud mají podezření a důkazy o tom, že jsou zdroje AE nelegální či nekorektní, nekonají dle litery zákona? Proč chce opět rytíř Popleta, povýšeně se rozhlížeje ze sedla Britských listů a oháněje se dřevcem demokracie a novinářské morálky, aby dokazovali Procházková se Štětinou, že nekradou zlaté cihly? Neměl by místo toho sesednout na zem a dovést nás na místo, kam ti dva výtečníci zlato ukryli? A z jakého titulu chce zastánce demokratického pořádku Čulík aplikovat britské právo na Českou republiku? Kdy začne aplikovat čínské zákony na poměry v Malaisii? A kdy turecká pravidla silničního provozu na dopravu v San Marinu?
Případ je jasný. Britské listy samozřejmě žádné důkazy o propojenosti všech Epicenter nemají a mít nemohou, natož o finančních tocích, které podle Čulíka mezi zmíněnými subjekty probíhají. Jan Čulík prostě pomlouvá slušné lidi s urputností samozvaného strážce morálky z lepší společnosti. Navíc se schovává za seriózně znějící "britskost", kterou používá v názvu svého internetového listu. Pokud se Čulík a Britské listy Agentuře Epicentrum a jejím majitelům rychle neomluví, bude nutné stejně rychle sedlat a připomenout, že to je právě Jan Čulík, kdo v blízké době riskuje pád z koně.
Nehodlám se soudit, i když se jako spolupracovník Agentury Epicentrum rovněž cítím poškozen výroky Britských listů, resp.Jana Čulíka. Nechci být placen žádným politikem, ani docela sympatickým Grigoriem Javlinským. Zatím mi pro klid duše postačí podpořit Jana Urbana v jeho úsilí o projednání celé kauzy na širokém novinářském fóru. Ale pořád by mi připadalo rozumnější, aby rytíř Jan Čulík sebral odvahu a prostě přiznal, že se spletl. Čím dřív to udělá, tím lépe pro něj. Případem Agentury Epicentrum se totiž důvěryhodnost Britských listů rozhodně nezvýšila.
A na konec tedy ještě jednou: Je opravdu vydavatel Britských listů Jan Čulík schopen dokázat, že není zlodějem zlatých cihel? Pro jistotu znovu podotýkám, že nic netvrdím, pouze se legitimně táži.
