Jak Británie deportuje školní děti

Tři britské školy se rozhodly tomu zabránit -jak to proměnilo situaci

(Shrnujeme článek, který včera vyšel v deníku Guardian.)

Chlapeček v šedivém tričku od školní uniformy vešel do ředitelny, předal řediteli úřední dopis, který poštou dostal domů, a rozplakal se. "Účelem tohoto dopisu je vás informovat," pravilo se v předtištěném dopise z britské imigrační služby, "že byla učiněna opatření k tomu, že budete odsunuti ze Spojeného království." Na listině bylo perem připsáno, že se má Žao Hong Su dostavit v ten a ten den a hodinu na londýnské letiště Heathrow a bude odtamtud letecky dopraven do Pekingu. To bylo v roce 1997 a Žaovi bylo osm let.

Dai Williams, dlouholetý ředitel Lyndhurstské základní školy v  Duckinfieldu v Manchesteru si tehdy uvědomil, že má být deportován do zahraničí jeden z nejinteligentnějších žáků v jeho škole. "Snažil jsem se Žaa uklidnit," vysvětluje Williams. "Řekl jsem mu, že uděláme všechno pro to, aby mohl zůstat, že nechceme přijít o tak dobrého žáka, jako je on."

Žao, jemuž je teď jedenáct, přijel do Británie se svou matkou Xiao Fangovou, s šestnáctiletou sestrou Miao a s čtrnáctiletým bratrem Žingem v roce 1995. O tři roky předtím uprchl do Británie jeho otec, Lian Hu Su a žádal o politický azyl, protože se obával, že by mohl být pronásledován, že skrýval během masakru na pekingském náměstí Nebeského míru čínské studenty. Britské úřady žádost celé rodiny o azyl odmítly. Minulo už několik dat, určených pro její deportaci: zatím si pro členy rodiny ani pro děti v Lyndhurstské škole či v Astley High, kam chodí Miao a Žing, nepřišla policie. (Je možné, že nejnověji byla deportace celé rodiny odložena o týden, nebo snad o měsíc, nic není jisto.)

I kdyby však nyní policie přišla a chtěla žáky z obou škol násilím odvést, ředitelé obou škol jsou rozhodnuti ji do budovy nevpustit. "Dal bych jim na vědomí, že je do školy nevpustím bez předchozí domluvy o schůzce," řekl ředitel Williams. "A kdyby si předem domluvili schůzku, zajistil bych, aby byl Žao nepřítomen."

Podobně jako i v jiných školách ředitelé škol v Duckinfieldu se rozhodli aktivně se postavit proti deportacím svých žáků a vedou v této věci aktivní kampaně, jichž se účastní žáci, učitelé, ostatní školní zaměstnanci i správní rady škol. Teoretické poučení o antirasismu, o právu, o spravedlnosti, o politice a o sdělovacích prostředcích náhle nabylo místní, praktické rezonance.

Před třemi lety pomohli žáci v Lyndhurstské škole shromáždit 3000 podpisů na petici a nedlouho poté celý rozruch ohledně Žaovy deportace utichl. Avšak před dvěma měsíci začaly zase do Žaovy rodiny přicházet výhrůžné úřední dopisy. "Vysvětlili jsme Žaovým spolužákům, že by chtěl zůstat, ale že určitý rys zákona si vynucuje, aby byl deportován, konstatuje ředitel Williams. "Děti prohlásily, že nechtějí přijít o kamaráda a fotbalové družstvo nechce přijít o vynikajícího hráče."

Když začaly chodit znovu deportační dopisy, Žao zase brečel a utěšovala ho jeho třídní, Hazel Heronová. "Byla jsem zděšena, že tohle dítě, které k nám do školy chodí už tak dlouho, bylo tak nešťastné a tak nejisté, co se s ním stane. Měla jsem pocit, že jsem úplně bezmocná."

Děti napsaly dopisy britskému ministru vnitra Jacku Strawovi. "Mají Žaa opravdu rádi - vzpomínají na to, že nevěděl, co je to sníh, když sem poprvé přišel," dodává Heronová. Jedenáctiletá spolužačka Sally Backhousová vyjádřila Žaovi tuto poctu: "Je s ním legrace, je hodný a velkomyslný a pomáhá mi s učením."

Ve škole Astley High rozčílila spolužáky patnáctileté Miao hrubá nespravedlnost celé věci. I tady všichni napsali protestní dopisy na ministerstvo. "Byla to moje první kamarádka, kterou jsem měla, když jsem sem přišla, říká patnáctiletá Roxanne Taylorová. Když jsem zjistila, že bude možná deportována do Číny, byla jsem z toho strašně nešťastná a koupila jsem jí dárek. Svěřuju se jí se vším a ona to nikomu neřekne. Nikdy jsme se nepohádali."

"Je dost tichá, ale všichni jí brzo znali, protože má nejlepší známky při písemkách," dodala Louise Pearsonová, 15. "Chtěla bych, aby mohla zůstat, protože ona a její přátelé jsou nešťastní. Nechci přijít o kamarádku."

Učitelka angličtiny Damaris Revellová napsala na tabuli jméno a adresu náměstkyně ministra vnitra Barbary Rochové. Brzo poputují na ministerstvo vnitra další dopisy.

Skupina Revellové čte ke zkouškám knihu od Harper Lee To Kill a Mockingbird a učí se o hnutí na obranu občanských práv a studují projev Martina Luthera Kinga "Mít sen." Dívky dostaly úkol napsat vlastní projev o něčem co považují za důležité. Některé psaly o rodině a o příbuzných, jedna psala o bombovém atentátu IRA ve vesnici Omagh, Caroline Williamsová psala o osudu Mii: "Jestliže bude Miao skutečně deportována, nebudu to jenom já, kdo bude nešťastná a bude cítit nenávist vůči vládě, ale totéž bude pociťovat celá škola, její přátelé i její příbuzní. Uvědomte si, že to jsou skuteční lidé a ti mají skutečné pocity. Tohle je skutečný život. Prosím, neignorujte ho."

Učitelka Revellová si uvědomuje, že hrozba deportací naplnila vnímání problematiky lidských práv u žáků obrovskou naléhavostí. Do třídy vstoupila politika. "Podporuju v hodinách svobodu projevu," konstatuje. "Nemám naprosto žádné pochybnosti o tom, co dělám."

"Mám dva syny a ti jsou středem mého vesmíru. Udělala bych všechno, aby zůstali v bezpečí. Všichni mají právo na pocit bezpečí a pasy nebo hranice mě vůbec nezajímají. Mluvíme tady o třech dětech, které máme strašně rádi."

Ředitel školy Astley´s High má na pracovním stole kriketový míček a máte pocit, že by ho nejraději hodil na imigračního úředníka. Napsal jménem dětí Su britské imigrační službě loni v listopadu a odpověď dostal až za jedenáct měsíců. V odpovědi se pravilo, že se případ celé rodiny přehodnocuje, jenže dopis přišel právě v době, kdy rodině začaly chodit oficiální dopisy, vyhrožující bezodkladnou deportací. Kampaň ve škole Astley´s High se vede po poradách s Miao a s Žingem. "Bylo by pro mě lehké, vyvolat na celoškolním shromáždění emoce a ptal jsem se těch dětí, jestli to mám udělat. Odmítly to, a tak se celá věc vysvětluje jemněji v jednotlivých studijních skupinách. V žádném případě nikoho emocionálně nemanipulujeme. Chci, aby v této věci žáci zaujali vlastní, autentický názor - my pro ně nemůžeme psát žádné scénáře. To by mohlo být kontraproduktivní," konstatuje ředitel Mayes.

Ale ředitel Mayes si dělá starosti, jaký dopad může mít tato kampaň na britské imigrační úředníky (budou ještě zatvrzelejší?) na čínskou státní správu (budou rodinu v Číně pronásledovat, jestliže bude donucena se tam vrátit?) a na tři čínské děti samotné.