Intelektuálové a úroveň veřejného diskurzu
Konečně se snad objevuje spojnice mezi konkrétním tématem - Globalizace a extrémní levice - a (mojí) snahou - zatím se mi zdálo spíše sysifovskou - přistoupit k zásadnější "diskusi o diskusi". Značnou část názorů Jana Čulíka v jeho dnešním rozborupodepisuji. Mám však připomínky a pochybnosti ve dvou směrech.
1) Jak soustředit pozornost k závažnému tématu?
Je-li téma pro okruh přispěvatelů Britských Listů zajímavé, jistě se ozvou. Jestliže mají BL tuším 5 000 návštěvníků denně, není to málo, zvláště jsou-li to opravdu decision makers, jak se praví v jejich záhlaví. Nicméně to je z hlediska národa, ba i jen jeho elit stále ještě "proklatě málo".
Je nějaká naděje, že Proglas (odkud byla studie M. Mareše převzata) bude alespoň zpětně na svých stránkách o diskusi v BL informovat svoje čtenáře? Může se obnovit spolupráce s Literárkami a prohloubit s Loučí? Je nějaká šance že se začnou problémy strukturovat, zpřesňovat teze a antitéze, snášet podpůrné argumenty pro protikladná stanoviska? Zatím se stále rozptyluje pozornost na příliš mnohonámětech na příliš mnoha úrovních. Hlásají mimoběžná tvrzení. A stále se začíná vždy znova a znova, jako by se již dříve nechumelilo.
Zdá se mi, že Internet vůbec a zejména Britské listy by mohly sehrát tolik potřebnou integrační roli. Redakce by mohla různá média a jednotlivce "vyvolávat k tabuli" a dotahovat výměny názorů ne-li přímo ke konsensu, tedy alespoň do poloh, vyžadujících další zdůvodňování a konec konců alespoň umožňujících kvalifikované rozhodování.
Mimochodem považuji za mírné pokrytectví, že materiál M. Mareše byl prezentován v rubrice "Rozbor, který publikujeme neradi". Míč letící volně vzduchem Jan Čulík přece jen nejspíše vědomě nasměroval nad síť potencionálního hříště a druhý den se pokusil o smeč. A dobře udělat. Jen houšť a větší kapky!Ale "vydržať!", dovést myšlenky k závěrům. Abychom postupně dospěli k dílčím, ale relativním konecům. Jako ¨Francouzská akademie se v minulém století odmítla kdykoliv v budoucnu projednávat perpetum mobile.
2) Jak se vyhnout odstředivým tendencím?
Hlavní úskalí vidím v tom, že diskutéři přes kritiku drobností, nepřesných formulací a postranních prvků postupně odvedou pozornost od hlavních myšlenek. Důležitá je prevence: nedat jim k tomu příležitost. Měli bychom dbát na přesnost vyjádření vlastních příspěvků, nedopouštět se siláckých výrazů a osobních invektiv, nevyhnutelné nemilé prohřešky tohoto druhu hladce přiznávat a přenášet se přesně.
Teď se zdánlivě dopustím právě tohoto prohřešku. Ale opravdu jen zdánlivě. Generální (oprávněnou) výčitkou Čulíka proti Marešovi je, že používá nepřípustná zevšeobecnění. Avšak bohužel hází kamenem nejsa bez viny. Budu dále citovat (kurzivou) a komentovat.
Praha se ... prostřednictvím médií začala vnímat sebestředně a zjednodušeně jako heroický boj české policie a cizích vetřelců, narkomanů a násilníků. Ve skutečnosti v Praze spousta lidí se takto vnímat nezačala. Mediální virtuální realitu ovšem páchají určité osoby, redakce - a ty patří na pranýř.
Česká republika je v mezinárodním kontextu bohužel nezajímavou kulturní i politickou enklávou - protože je malá, je kdesi na Divokém východě, nikdo o ní nic neví. Doporučuji četbu rozhovoru s mým jmenovcem (Martinem) v Nedělní příloze Lidových novin, který přesně - s citací Patočky i Milana Kundery upozorňuje,že nejsme ani ďábel ani anděl. Kolik členů má OSN a kolik z nich je v situaci podstatně jiné než Česko? Flagelantství, čišící z citované věty zdravému národnímu sebevědomí nic nepřidá (i když jakákoliv věta nemůže mít katastrofické následky).
Ze stejného soudku despektu je i závěrečná dlouhá tiráda Jedenáct let po pádu komunismu by se snad v České republice už mohly začít objevovat alespoň první známky pluralitního, tolerantního a informovaného myšlení. Co kdybychom se omezili na konstatování, že s podivem jsou - jak ovšem Jan Čulík dříve říká, že takovéto názory chová vzdělanec, natož ve vysoké funkci, která má dalekosáhlý vliv (promiňte mi staromilské slovo) osvětový a osvícenský. To, že píšeme v tajném jazyce češtině, by nemělo znamenat, že na papír vyplodíme vůči sobě nekriticky každou nezřízenou pošetilost, za kterou bychom se museli stydět a která by nás ztrapnila, (teď nevím, zda to tu a - kde zvýrazněno - níže Jan Čulík nemyslí sebekriticky!) kdyby byla prezentována v kritické atmosféře mezinárodního diskurzu. Měli bychom si před publikací vždy ukládat stejně přísná měřítka,
Dovolte ještě citát z jiného oboru: Vědci drtivou většinou argumentují, že je to důsledek skleníkového efektu. Proti té drtivé většině bych měl námitky. Myslím že je jich mnoho. Ale velice podobné množství dokazuje, že příčiny mohou být i jiné (dlouhodobé klimatické cykly apod.
Toto byly ovšem jen prkotiny. Čím dále do lesa, tím více stromů. Další připomínky již jsou "k věci". Tady by se opravdu mohla začít rozvíjet náležitá diskuse.
Jistě není pochyb, že Na světě neexistuje jen jediné, pravicové, klausovské řešení aplikací "čistých volnotržních vztahů". Celá další tiráda však již je hodně sporná. Zde by se mělo argumentovat velmi uvážlivě, zdrženlivě.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka nejsou v první řadě kritizovány pro to, že chtějí aplikovat v zemích, jimž se snaží pomáhat, "volné tržní vztahy". Nebudu se hádat, zda "v první řadě", ale bezhlavá liberalizace prvního Washingtonského konsensu je pod oprávněnou palbou a to dokonce z vlastních řad (viz Stieglitz).
MMF a Světová banka jsou hlavně kritizovány proto, že to jsou nástroje (ano,nástroje, tyto instituce samy o sobě o ničem nerozhodují, agendu jim určují ministři financí nejvyspělejších světových ekonomik) sobectví nejbohatších zemí světa, nikoliv proto, že zosobňují "volné tržní vztahy". Možná, že toto je "hlavní" kritická připomínka, možná že ne.Není ovšem přesná formulace, že "tyto instituce samy o sobě o ničem nerozhodují, pokud ovšem nechceme tvrdit, že aparáty nehrají vůbec žádnou roli, což je slovíčkaření.
(Spojené státy jsou například velmi ochranářské.) ... při ochraně vlastního trhu, ustanovení jen o ochraně filmové a audivizuální výroby v EU - a co teprve v Číně - je přivádído válečnické pohotovsoti.
Jinak obě světové finanční instituce jsou opravdu takto kritizovány, i když je to vlastně nespravedlivé:Nelze přece hubovat kladívko, že s ním někdo klepe. Zde je však teprve výchozí bod hlubší sporu
Takto formulovaná kritika vychází z levé části politického spektra. Tvrdí, vlastně že kladívko v nesprávných rukách špatně klepe. Prostřednictvím MMF a SB se v různých obdobích prováděla různá politika. A že poskytnutá pomoc nebyla vždy čistým dobrodiním je nepochybné. Důvody ke kritice a jejich formulace nebývají ani zdaleka totožné.
Současně však na opačném pólu liberálové kritizují "kladívko", že vůbec klepe - volný trh to prý dovede lépe.
Tady asi není šance pro konsensus. Ideologie a politický zájem bude mít vždy vrch nad racionálními argumenty. Nezávislý žurnalista (hlídací pes demokracie) by ovšem neměl bezmezně přitakávat jedné straně, ale poukazovat na opomenuté či dokonce úmyslně zamlčované aspekty každého ze systému argumentů.
Hlavní kritika Světové banky a MMF se soustřeďuje na nedemokratičnost těchto institucí: jsou nástrojem prosazování sobectví nejmocnějších zemí světa, aniž by podléhaly demokratické kontrole. Opět tu mám výhradu, zda tato kritika je hlavní. Tak či onak tu máme "contradictio in adjecto".V předcházejícím odstavci se správně reflektuje, že vrcholné orgány obou organizací jsou složeny s představitelů členských států. Takže aparáty pod kontrolou (formálně) jsou. Co je tu nedemokratického?
Ovšem, příjemce pomoci není v rovnoprávném postavení. Může si vybírat (jako v ráji Adam ženu). My ti pomoc nevnucujeme, ale jestliže ji chceš, splň dobrovolně tyto podmínky (když ponecháme stranou doby studené války, kdy rozhodovala příslušnost k bloku a přijatelnými spojenci v boji za svobodu byli i Aminové, Suhartové a koneckonců Pinochetové.
