Vystoupení na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny

Projev Miloslava Kučery st. (ČSSD)

Dovolte mi, abych před své vystoupení vytkl před závorku poznámku, ke které mne inspiroval jeden z našich kolegů ve chvíli, kdy jsme tady vzrušeně diskutovali o tom, zda máme nebo nemáme pokračovat v naší rozpravě ve chvíli, kdy byl přerušen přímý televizní přenos.

Tento kolega mi totiž řekl, že jsem živým důkazem projevu předsedy vlády ve smyslu "Mámo, dívej se, budu v televizi. "

Chtěl tohoto svého kolegu ubezpečit, že jsem si za čtyři a půl roku pobytu v Poslanecké sněmovně v souvislosti s vystupováním v nejrůznějších médiích a před tím za řadu let pobytu v profesionálním i amatérských divadlech užil oněch proslulých pět minut warholovské slávy tolik, že vím, že všechna sláva je v tuto chvíli polní tráva a že tento můj projev není určen ani mé manželce ani mým sourozencům ani mé tchyni ani mým dětem, resp. je jim určen, ale z úplně jiných důvodů, než si můj kolega myslí.

Já budu rád, když všichni tito moji blízcí budou vědět, že to, co říkám doma, nebojím se říkat také na veřejnosti.

Teď k vlastnímu projevu. A omlouvám se těm, kteří byli přítomni na včerejším společném zasedání mediální komise a školského a kulturního výboru, že mnohé z těchto myšlenek uslyší ještě jednou. Abych byl přesnější, já jsem dokonce vyhověl přání některýchz nich, kteří by říkali, že by bylo dobré, aby tento projev byl pronesen nejenom na společném zasedání komise a výboru, ale v tomto plénu sněmovny.

Dovolte mi tedy, abych především jako již několikátý v řadě zahájil své dnešní vystoupení volným citátem z první schůze Poslanecké sněmovny, této sněmovny, vzniklé ze svobodných a demokratických voleb v roce 1998.

Tato schůze se konala 15. července 1998.

Paní předsedající, já to klidně zvládnu, ale myslím si, že by bylo možná dobré v rámci korektnosti požádat kolegy po pravici od tohoto pultu, jestli, pokud nechtějí sledovat mé vystoupení, jestli by nešli diskutovat do kuloárů.

(Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Prosím o klid.)

Ale nebojím se, myslím si, že můj školený hlas to zvládne. Tedy, na této schůzi jsem v těsnopiseckém záznamu u svého jména, jakož i jména všech z vás, dámy a pánové, kteří zde sedíte, nalezl zhruba tento následující text: Slibuji, že budu vždy a za všech okolností zachovávat ústavu a zákony této země. Byl jsem včera jednou z kolegyň upozorněn, že následuje ještě také věta, že budu hlasovat podle svého vědomí a svědomí tak, abych se zodpověděl všemu lidu této země, zdůrazňuji, že v celé kauze České televize se chovám naprosto jednoznačně podle svého vědomí a svědomí, a samozřejmě bych rád hlasoval tak, abych vyjádřil přání všeho lidu této země. S tím mám ale trochu potíž, protože i podle sociologických průzkumů, jak nás tu dnes upozornil kolega Matějů, který je sociologickým expertem, není v tuto chvíli vůle všeho lidu stoprocentní.

Pokud jsem se včera stačil dívat na jeden z pořadů České televize, tak i do chvíle, než jim vypadlo ono telefonovací zařízení, byl poměr zhruba 25: 75 %, a protože mám jistou sociologickou povědomost o tom, že také existuje mlčící většina, která obvykle netelefonuje do rozhlasu, do televize, nepíše do novin, nepíše do divadel, dokážu si tedy připočítat ještě také nějaké další občany této země k 25 % a když k nim přidám ty, kteří mi telefonují, posílají faxy, SMSa E-meily, tak zdaleka nevím, jak mám zařídit to, abych se zodpovídal v tuto chvíli všem občanům této země, protože bohužel kauza Česká televize rozdělila občany této země naprosto rasantním způsobem, a to zcela napříč politickým spektrem, jak míváme ve zvyku říkat v této Poslanecké sněmovně.

Nicméně, vlastním slovem slíbil, vlastní rukou podepsal já a vy všichni. Veškerá má vystoupení v průběhu posledních zhruba tří týdnů, která se týkají kauzy České televize, byla mnou vždy měřena vzpomínkou na tento 15. červenec 1998. A pokud tady hovoříme o tom, že nebo zda mají zákony jakýsi vnitřní smysl, ducha, ideu, kterou nelze v zákoně vyjádřit, je to nepochybně hezké filozofické uvažování a čtení, já si v něm také rád čtu, ale z hlediska Poslanecké sněmovny je pro mne zákon zákonem a nic než zákonem. To tedy za prvé.

Z tohoto zorného pohledu si vždy úvahy o situaci, jež nyní v České republice je, kladu tři otázky. Co bylo, co je a co bude. A v této souvislosti bych byl velmi rád, kdybychom se naučili ještě jedné věci, která patří ke všem základním, logickým a filozofickým úvahám na podobná témata, a dnes to tu zaznělo mnohokrát, mimo jiné třeba také v souvislosti směrem k tzv. hodačovskému vysílání České televize, tedy byl bych velmi rád, kdybychom uměli rozlišovat příčiny od následků a kdybychom rozmotávali klubíčko od toho správného konce, kde to všechno začalo, a nikoli od konce, kde to končí, nebo od prostředka, kde je to všechno zašmodrcháno tak, že už se v tom pomalu nikdo nevyzná.

Připomeňme si tedy, jaká byla vůbec první reakce na to, že se Rada ČT z důvodů, jež jsme se dověděli ve zprávě, která nám byla předložena i v jiných referátech, tak tedy Rada ČT se z různých důvodů dověděla a rozhodla se v určité fázi využít svého práva - ba co dím svého práva - své povinnosti dané jí zákonem a ve chvíli, kdy zapochybovala o kompetentnosti bývalého generálního ředitele, tohoto ředitele odvolala. Strhl se obrovský pokřik. Už to tady jednou zaznělo a připomínám tedy, převážně těch lidí, kteří při někdejším jmenování toho samého ředitele do funkce generálního ředitele vystupovali kategoricky proti němu a proti jeho kompetentnosti. Já bych ty výkřiky shrnul do jedné jediné věty, jíž jsem byl osobně svědkem, neboť to bylo v televizním pořadu "21", jehož jsem měl tu čest se účastnit, kde jistý pan Kraus sdělil nejen mně, ale celému národu tuto větu: my vám tu televizi nedáme. Já jsem se ho chtěl tenkrát zeptat a ptám se i dnes - kdo je to my? A pana Krause jsem se tenkrát zeptal, jestli mu ta televize patří. Pokud si myslí, že tomu tak je, pak zřejmě k tomu došel na základě závěru, že bude nejlépe naplnit onen známý dekret o půdě. Pokud neznáte jeho základní ideu, tak tedy půda patří těm, kdo na ní pracují. Česká televize tedy podle pana Krause patří těm, kdo v ní pracují. Ergo kladívko, je mi líto, ale musím sdělit panu předsedovi Poslanecké sněmovny i poslanci Bartošovi, který tady před chvílí hovořil o možnostech privatizace televize, že by se tím vyřešil tento problém - pánové, bohužel, přišli jste pozdě. Česká televize už byla dávno zprivatizovaná těmi, kdo v ní pracují.

Slyšeli jsme tu dnes výčitku, že rada odvolala generálního ředitele Chmelíčka, aniž by vyčkala naplnění nového schématu a výsledku tohoto schématu. Dobrá, pak se ale chci zeptat, jak to bylo v případě, kdy byl jmenován nový generální ředitel pan Hodač a podotýkám, že je mi úplně jedno, jestli se generální ředitel jmenuje Hodač, Vomáčka, Novák nebo Kučera. Prostě tento generální ředitel byl jmenován, jak jsme si tu dnes mnozí několikrát vysvětlili a zdůraznili jsme zleva i zprava, že vlastně nikdo nezpochybňuje legitimitu jeho jmenování. Tento pan generální ředitel přišel do prostoru zpravodajství, v ústrety mu vyšel jeden z televizních redaktorů, který se na něj mile usmál a aniž dal šanci panu generálnímu řediteli cokoli udělat, sdělil mu, že my - všimněte si, opět ono kouzelné slovíčko my - my vás, pane generální řediteli, neuznáváme. Ale nejenom to, my dokonce neuznáváme ani legitimitu Rady ČT, protože byla zvolena podle špatného zákona špatným způsobem. A neuznáváme vás hlavně proto - a teď cituji myslím poměrně přesně - že máme pocit, že vaše jmenování do funkce ředitele způsobí, že by mohla být ohrožena svoboda slova. Podtrhuji ještě jednou - máme pocit, že by mohla být ohrožena svoboda slova. Tedy dvakrát podmíněná situace. Dámy a pánové, nevím, co byste říkali v situaci, kdybyste se dověděli, že jsem šel po ulici a potkal jsem pána, který se na mě momentálně mračil. On se tedy nemračil na mě, mračil se na něco úplně jiného, třeba že se právě pohádal s manželkou, ale já budu mít pocit, že mě chtěl, protože mě nemá rád, udeřit. Mimochodem, mně se to málem stalo předevčírem v metru, kdy jeden z lidí spěchajících na Václavské náměstí mě poznal a říkal: s vámi si to pane poslanče taky vyřídíme, protože jsme viděli vaše vystoupení v televizi. Doufám, že se ten pán dnes večer taky dívá. Kdybych se já na toho mračícího člověka mile usmál a vzápětí bych mu jednu vrazil a hájil bych se tím, že se chovám zákonně, protože jsem měl pocit, že mi možná chtěl ublížit, tak takovým způsobem se předseda tzv. krizového výboru zachoval k legálně jmenovanému řediteli.

Kolegyně a kolegové, nám politikům bylo mnohokrát vyčítáno, že jsme zpolitizovali Českou televizi. Musím bohužel opakovat to, co tu už několikrát zaznělo. já jsem na Kavčích horách nebyl. Tedy resp. nebyl jsem na nich, dokud jsem nebyl pozván. Byl-li jsem pozván, přišel jsem do vysílání a nerozlišoval jsem, jestli mě zvou ti nebo oni. Moje babička mě totiž vždycky učila, že pozdravit je slušnost a odpovědět povinnost. Takže byl-li jsem pozván, přišel jsem. Tak tomu prostě je. Ale ti politici, kteří byli a trávili valnou část svého vánočního času na Kavčích horách, ti tam byli ze dvou důvodů. Někteří z nich byli přímo pozváni a pak si myslím, že je přímo absurdní chtít, jak bylo nedávno také řečeno, že by krizový výbor měl ty politiky vyhodit. On je nemůže vyhodit, když je pozval, to je samozřejmě logické. Jiní se pozvali prostě sami. Tuším, že v literatuře se tomuto pojmu, této kategorii lidí říká samozvanci. Takže ať už přímozvanci nebo samozvanci, v televizi byli a bohužel to byli právě oni, kdo zpolitizovali celý problém.

Mimochodem, a teď se nechci dotknout křesťanského cítění svých kolegů, kteří jsou křesťanské víry, nemám opravdu nic proti atmosféře vánočních svátků, ale přiznám se, že slouží-li se za takto vypjatých okolností na místech, která k tomu patrně nejsou nejvhodnější a nejsou k tomu určena, mše, řekl bych, že politizace problému ČT dostává v takovýchto okamžicích vskutku pozoruhodný rozměr.

Teď bych se chtěl na chvíli držet dokumentu, který byl sice několikrát zpochybněn, že není oficiálním dokumentem, ale já jsem ho dostal oficiálně na stůl, souvisí se zprávou, která je projednávána, to je se zprávou o stavu České televize, a krizový výbor lsi přál, abychom tento dokument brali vážně, protože kdyby si to nepřál, tak by nám ho totiž neposlal a dokonce dnes ráno znovu ve sněmovně nerozdával, tedy dokument, který je dílem představitelů iniciativy ČT - věc veřejná. Někteří moji kolegové tento dokument na včerejší diskusi zpochybnili, protože v něm našli celou řadu argumentů, které ho zpochybňují v určitých dílčích momentech a tudíž z toho usuzují, že mohu-li zpochybnit určité díly, mohu zpochybnit dokument jako celek. Já se k nim musím bohužel přidat. Jen tak pro zajímavost, že mezi těmi tzv. nezávislými signatáři je celá řada těch, kteří jsou závislí na politice, to už víme. Jsou to především všichni podepsaní páni senátoři. Jsou tam také ale lidé, kteří jsou závislí na ekonomice, resp. na ekonomice ČT. Podpisů a jmen jsou tam desítky a my všichni víme, jako oni to vědí, která jména to jsou. Jsou to především představitelé různých produkčních skupin, které mají v televizi takové i onaké smlouvy. Já jsem tam také objevil, že mezi těmito nezávislými signatáři je celá řada jedné významné iniciativy, která se před časem jmenovala Děkujeme, odejděme. Mimochodem, v té době, kdy signatáři Děkujeme, odejděte - abych byl přesnější - vytvořili svoje hnutí, v té době se ČT zachovala vskutku jako velmi nezávislá, když byla reklamní agenturou tohoto hnutí a zvala prostřednictvím televizní obrazovky občany klk demonstracím. Jen si nejsem zrovna jist, jestli toto je právě ten způsob, jakým by Česká televize měla plnit svoji veřejnoprávní službu.

U řady lidí jsem nalezl i chybné údaje o jejich občanském povolání. Nalezl jsem tam např. údaj "veřejná činitelka".

Dámy a pánové, měl jsem pocit, že pojem veřejný činitel jsme zrušili současně se zákonem, který byl zákonem o možnosti potrestání urážky veřejného činitele, ale možná, že tomu tak je.

Nalezl jsem tam pro mne něco daleko horšího, totiž to, že jedna z členek mediální rady, tedy televizní rady, která mimochodem byla včera na našem zasedání (a já s jejím souhlasem uvedu její jméno), paní Marcella Marboe-Hrabincová, je podle tohoto dokumentu členkou ČSSD. Místopřísežně prohlašuji, žepokud je mi známo, paní Hrabincová nikdy nebyla, není a jak ji znám, myslím si, že ani nebude členkou jakékoliv politické strany. V době, kdy jsem se jako člen mediální komise snažil hledat kandidáty pro televizní radu, hledal jsem někoho, kdo by splňoval podmínky stanovené v zákoně, aby to byly významné osobnosti regionální, kulturní, atd., jak je vyjmenováno ve stávajícím platném zákoně o České televizi, a vzpomněl jsem si na to, že v Pardubicích žije a pracuje spisovatelka dětských knih a milostných povídek, v té době pedagožka na univerzitě v Pardubicích, dokonce členka PEN klubu, takže to pro mne byly všechno doporučující atributy. Zeptal jsem se jí, zda by nebyla ochotna přijmout členství v Radě České televize, když má s tímto médiem - navzdory tomu, že nemá doma televizi - vlastní praktickou zkušenost jako spisovatelka a scénáristka. Odpověděla mi: "Samozřejmě, ale pod jednou podmínkou. Vím, že musím být navržena nějakým politickým klubem, ale sděluji, že nejsem členkou vaší politické strany, nebudu touto členkou a nebudu se v žádném případě řídit jakýmikoliv příkazy politiků, pokud by se mi je vůbec pokoušeli dávat. " Paní Hrabincová tady tuto větu včera opakovala a potvrdila. Nicméně v tomto materiálu je uvedena jako členka ČSSD, což ji výrazným způsobem má patrně společensky a dehonestovat.

Já se nedivím, já jsem mezi podpisy signatářů našel minimálně jeden podpis, který znám z jiného významného dokumentu, který se pracovně jmenuje Anticharta, takže si myslím, že se nemáme už o čem dále bavit.

V tomto dokumentu, který nám předala iniciativa Česká televize věc veřejná, jsem se dále dočetl, že pan ředitel Hodač uposlechl návodu ředitele televize Nova pana Vladimíra Železného jak uvést situaci v České televizi do normálu. Mohu si o panu řediteli Hodačovi myslet cokoliv, ale přece jen si nemyslím, že by při jeho věku a zkušenostech byl tak prostoduchý, aby potřeboval rady a návody pana generálního ředitele Železného. Kolegyně a kolegové, upozorňuji vás, že kdyby se náhodou nějakým nedopatřením a řízením osudu stalo, že bych na místě pana Hodače stál já a měl se ujmout řízení České televize, udělal bych přesně tytéž kroky, které v první fázi udělal pan ředitel Hodač a nepotřeboval bych k tomu žádné návody generálních ředitelů jiných televizí ani jiných podniků.

Ještě několik dalších poznámek. Především se mě dotklo, že jeden z bývalých (včera jsem si odpustil přídavné jméno, ale dnes si ho už neodpustím) a neúspěšných politiků této země, který se dnes vydává za nezávislého publicistu, šel dokonce dále než pan prezident, o jehož vstupu do této kauzy si ostatně v souladu s mnohými z vás myslím, že byl velmi nešťastný (zvláště s tím přirovnáním k únoru 1948). Hluboce se mě dotklo za všechny lidi v této zemi, ale zvláště v tuto chvíli za nás, to jeho přirovnánízákonů a demokratického systému této země k systému v době protektorátu, podle kterého byli popravováni čeští vlastenci. Dámy a pánové, jestli jsme takto hluboce klesli v naší politické kultuře, je mi velice líto, ale takovéto nezávislé novináře od této chvíle číst nebudu, protože mi hrozí nebezpečí, že bych si při čtení jejich článků potřísnil oděv.

Jen tak mimochodem, když už jsme u novinářů, před několika dny mi volal jiný významný český novinář. Rozhovor probíhal v přátelském a korektním duchu, byť stojíme oba trochu na jiné straně barikády, ale to až do chvíle, kdy mi tento novinář položil otázku: "Pane poslanče, můžete mi odpovědět, se kterým členem Rady České televize jste si za posledních 24 hodin telefonoval, a o čem ?" Odpověděl jsem tomu panu novináři, že samozřejmě mohu, ale že to neudělám, resp. že mu řeknu, že jsem si netelefonoval s nikým, pardon, totiž vlastně se všemi, ať si to přebere, a při této příležitosti že mu dávám také informaci, že jsem si na toto téma vyměnil několik vřelých slov s americkým prezidentem Clintonem.

Jestliže si, dámy a pánové, novináři osobují právo vyslýchat poslance, s kým a o čem si telefonují, tak tvrdím, že toto právo jim nenáleží, i kdyby se stokrát oháněli svobodou tisku a svobodou informací.

Pan Kraus mi ve zmíněné "Jedenadvacítce" sdělil, že on moc dobře ví, komu jsem volal a o čem jsme si telefonovali. Pan Kraus má patrně někoho, kdo mu pomáhá odposlouchávat telefony. Já bych prosil, jestli mě poslouchá pan ministr vnitra, zda by nemohl této mé poznámce a onomu televiznímu vysílání věnovat nepatrnou pozornost, protože, dámy a pánové, až tam jsme to v naší společnosti dopracovali.

Byla tady řeč o tom, že naše nezávislé odbory se musely zastat našich stávkujících spoluobčanů v České televizi, protože jejich stávka je legální, především proto, že lidé, kteří jsou ve velíně České televize, mají v rámci této stávky nedůstojné lidské podmínky. Promiňte, ale mně není nic známo o tom, že kdyby chtěli, nemohli by například odejít na toalety nebo do sprch. Pokud je mi známo, v tom jim nikdo nebrání. Je pravdou, že pak by se zřejmě nemohli vrátit na velín, ale to už je jejich svobodná volba. Možnost odejít na toaletu a do sprch tady nepochybně je, takže já bych v tuto chvíli o nedůstojných podmínkách nehovořil. Ostatně, byli to oni, kdo si vyžádali a nechali si poslat chemické toalety, dobrovolně a rádi.

Byla tady několikrát řeč o tom, že nám tajemství televizní ekonomiky rozkryje audit, ať už obyčejný nebo forenzní, že bude dobré zavést výběrové řízení, že odhalíme finanční toky. Dámy a pánové, mám pocit, že by mi pan ministr kultury a další lidé, kteří znají situaci v televizi, případně v jiných kulturních zařízeních tohoto typu, potvrdil, že neodhalí. Audity pouze odhalí, jestli je to všechno správně účetně, jestli je všechno správně spočítáno a čísla jsou ve správných kolonkách, kde mají být, jestli jsou k nim správné účetní doklady atd. Ale jestli se dá ten který televizní projekt realizovat za 100 tisíc, 500 tisíc nebo milión, neodhalí žádný audit na světě. Z vlastní praxe vím, že se dá pořídit divadelní inscenace za 10 tisíc, za 50 tisíc, stejně jako za 500 tisíc. Jde jen o to, kolik mi zastupitelstvo města, které bylo zřizovatelem našeho divadla, na tuto inscenaci uvolní peněz, a já se podle toho budu muset zařídit. Tak je to, dámy a pánové. Audit není onen kouzelný proutek, který by nám toto tajemství rozkryl.

Slyšel jsem tady také v diskusi poznámku na téma, jací jsme chudáci, když platíme koncesionářské poplatky a nemůžeme sledovat tím pádem předplacenou Českou televizi. Chtěl bych upozornit všechny, kteří užívali tohoto argumentu, aby si upřesnili a ujasnili pojem koncese a koncesionářský poplatek, ať už se to týká rozhlasu nebo televize.

Tento poplatek, dámy a pánové, není tím, že bychom si za tyto peníze předplatili poslech ČT prvního a druhého programu nebo Českého rozhlasu, všech šesti programů, které v současné době vysílá. Ten je o něčem jiném, ale mám pocit, že většina z nás by to vědět mohla.

Bylo tady řečeno, co si v tuto chvíli o nás lidé myslí. Musím odpovědět parafrází výroku jednoho moudrého stařečka z Hukvald, který mně kdysi řekl, že je to tak, že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Včera jsem tady řekl jinou větu, citoval jsem svého oblíbeného německého básníka a dramatika Bertolda Brechta z jeho divadelní hry Galileo Galilei. A platí, prosím, na všechny z nás, kteří hrajeme smutnou roli v této nešťastné tragikomedii, která se jmenuje Česká televize na přelomu třetího tisíciletí: "Nešťastná země, která potřebuje hrdiny."

Dámy a pánové, jsem u závěru svých poznámek a chtěl bych se tedy zmínit o tom, zda je nebo není dodržován zákon o ČT. Jsem přesvědčen, že mezi poslankyněmi a poslanci není v tuto chvíli ani jediný, který by byl přesvědčen, že zákon dodržován je. Není. Není a všichni to víme, že není. Jenom si na rozdíl od některých, kteří vykřikují, že není dodržován zákon, kladu otázku, proč není tento zákon dodržován, a vracím se zpátky ke své základní otázce, tj. co bylo, co je a co bude, totiž kde byly příčiny a co jsou následky.

Promiňte, že těm, kdož byli na schůzi kulturního výboru a stálé komise, budu opakovat drobný bonmot, ostatně jsem ze strany, která je proslulá bonmoty svého předsedy. Nebudu samozřejmě tak vtipný jako on, ale pokusím se.

Víte, mně celá tato situace připadá, jako když velící důstojník nechá vojákovi, který je připraven vykonávat jeho rozkazy, nejdříve pevně svázat nohy a pak mu dá rozkaz, aby utíkal co nejrychleji k následující metě. A protože není schopen splnit tento rozkaz, tak ho nechá potrestat, že neutíkal, protože nesplnil rozkaz.

My jsme jenom zapomněli na to, že ho nemohl splnit, protože nemohl utíkat.

Připomíná mi tu jednu slavnou anekdotu o jistém učenci, který se chtěl přesvědčit, jak to vlastně ve skutečnosti je s těmi podmíněnými reflexy.

Půjčil si blechu, utrhl jí nohu a řekl: blecho skákej. Divte se nebo ne, blecha skočila. Když jí utrhl druhou, třetí, čtvrtou a pátou, blecha stále ještě skákala. Pak jí ale utrhl poslední šestou a řekl: blecho skákej, a divte se nebo ne, blecha neskákala. A onen učenec to vyřešil geniálním zápisem do své pozorovací vědecké knihy: když utrhneme bleše všech šest noh, neslyší. (Oživení v sále.)

Tak nějak mi připomíná tato anekdota situaci v ČT na začátku ledna roku 2001.

Takže o tom, co je a co bude. Shodneme se asi všichni na tom, že zákon o ČT není v tuto chvíli dokonalým. Ale on není jediným nedokonalým zákonem v této zemi. Ve své poslanecké práci se dnes a denně setkáváme s tím, že pracujeme s nedokonalými zákony, ale také víme, že nedokonalý zákon, dámy a pánové, ať už proto, že byl kdysi špatně založen, nebo že vývoj šel směrem, kam šel a zákon překonal, můžeme změnit pouze dvěma cestami:

Ta první je neefektní, protivná, pomalá a klopotná.

Paní předsedající, mohu vaším prostřednictvím požádat svého stranického kolegu pana Kapouna s kolegyní Štěpovou, jestli by si nemohli ten rozhovor vyřešit někde v kuloárech. Děkuji vám.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Pane poslanče Kapoune a paní poslankyně Štěpová, pan poslanec Kučera vás žádá, abyste své problémy řešili jinde.

Poslanec Miloslav Kučera st.: Tedy opakuji znova. Ta první cesta je neefektní, protivná, pomalá a klopotná. Je to totiž cesta legislativní, cesta, která vede k tomu, že zákonným způsobem se dojde k tomu, že Poslanecká sněmovna a Senát a prezident republiky udělají to, co jim ústava a zákon ukládají a zákon prostě, pokud se na tom dohodnou, změní.

Druhá cesta je ovšem také možná. Je to cesta revoluce: vydáme se do ulic a budeme tak dlouho revolucionovat, až vyměníme neposlušných deset, dvacet, třicet, padesát, možná i 200 poslanců, jednoho, dva, tři, pět, možná až 81 senátorů nebo dokonce jednoho prezidenta, anebo možná všechny dohromady, vytvoříme tady jiný politický systém a budeme vytvářet jiné zákony. Já se, dámy a pánové, ptám, jestli v tuto chvíli se náhodou v této zemi nebojuje místo o svobodu slova o něco úplně jiného. Jestli se v této zemi nebojuje o legitimitu parlamentní demokracie. Jestli si náhodou uvědomujeme, že je samozřejmě možnost mít několik politických systémů - diktaturu jedince, diktaturu jedné politické strany, anebo opakuji znovu, parlamentní demokracii, která je sice pomalá, ne vždycky nám vyjde vstříc, ale je to, jak znám jeden citát z historie, že demokracie je nejméně špatné řešení ze všech možných špatných.

Já bych si strašně moc přál, kdybychom mohli i nadále postupovat v rámci tohoto nejméně špatného řešení ze všech špatných.

Mimochodem, není náhoda, že i z Kavčích hor se nám už dostává signálů a vzkazů, že někteří redaktoři si bohužel uvědomují, že oni to mysleli úplně jinak a že jejich revoluce je v tuto chvíli některými politiky revolucí ukradenou. Chci se ale přesto přese všecko zeptat představitelů hnutí Televize - věc veřejná - a už končím svůj poněkud delší diskusní příspěvek - co udělají, když 12. ledna, protože jak dobře víte, máme vyhlášený stav legislativní nouze, vláda nám už dopravila do Poslanecké sněmovny návrh nového zákona, sněmovna tento návrh projedná, ale Poslanecká sněmovna má naštěstí stále ještě právo k tomuto návrhu zákona dávat svoje připomínky, svoje pozměňovací návrhy a může se zcela klidně stát, že tatoPoslanecká sněmovna neodsouhlasí tento návrh zákona v intencích, jak byl přednesen, a hlavně v intencích, jak by ho rádi viděli členové občanské iniciativy Česká televize - věc veřejná: Bude vyhlášena další demonstrace? Půjde se znovu do ulic a bude se znovu demonstrovat tak dlouho, až se někomu podaří docílit toho, že pod psychickým nátlakem se zhroutí ne jeden ředitel, ne několik členů Rady, ale celá Poslanecká sněmovna a pak posléze bude konečně někdo triumfovat? A po tomto vzoru tak učiní dělníci a pracovníci v jiných podnicích, ve Škodovce Mladá Boleslav, v nemocnicích a na univerzitách a já nevím, kde ještě?

Dámy a pánové, vážení přátelé, pak tady opravdu nemusíme mít parlamentní demokracii, pak hledejme v této zemi jiný politický systém. Ale já se přiznám, že bych v rámci tohoto jiného politického systému žil velmi, velmi nerad. Paní předsedající, mně nevadilo, že se vám nepodařilo uklidnit atmosféru v tomto sále, protože já už teď pronesu jenom poslední větu.

Dámy a pánové, pokusili jste se vzít věc do svých rukou. Ale opakuji znova: Tady nejde o svobodu slova, tady jde o věci daleko cennější, daleko hodnotnější.

Maně se mi v dálce vynořuje postava jednoho slavného hrdiny, který je oblečen celý v bílém a říká: Já se vrátím, pane Komersi, Maršále, paní Drtinová a pane Krausi, a se mnou přijde zákon. Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost. (Dlouhotrvající potlesk.)