Britské listy

Stotisícová demonstrace na Václavském náměstí, největší od roku 1989, a jednání obou komor Parlamentu České republiky, ponechala sporu o Českou televizi v posledních dnech už jen politický rozměr. Na jedné straně zdánlivě stojí zastánci svobody slova a nezávislosti televize veřejné služby, na druhé údajní zastánci striktního dodržování platných zákonů.

První argumentují politickým tlakem, jehož důsledkem bylo zvolení takové Rady České televize, jakou dnes máme, a nakonec volba politicky manipulovatelného generálního ředitele České televize, proti níž se spontánně postavili zaměstnanci televize veřejné služby. Přikládají zejména zaměstnancům zpravodajství, zablokovaným v newsroomu a dnes symbolizujícím celý spor, v podstatě ideální pohnutky a převádějí celou záležitost do ideologické podoby.

Druzí prohlašují, že odpor proti novému řediteli je způsoben především obavou zaměstnanců České televize o možnost distribuovat mezi kamarády výhodné zakázky prakticky bez kontroly. Zdůvodňují odpor pracovníků České televize a naprosté většiny odborné veřejnosti strachem ze změn dosud neefektivního plýtvavého hospodaření České televize a z odhalení jakýchsi finančních prohřešků z minulosti. Také tato strana sporu celou záležitost ideologizuje nad únosnou míru.

Ve skutečnosti jsou podle mého soudu oba zjednodušující postoje v podstatě mylné. Vycházejí z neznalosti předchozího vývoje České televize a zastírají původní podstatu sporu. Navíc jejich nositelé v zápalu boje zcela opustili jediný zřetel, který legitimuje jejich vstup do hry, totiž zájem televizního diváka a plátce televizních poplatků. Učinili z České televize kolbiště svého politického souboje a odborný spor převedli do zcela jiné roviny. Proto jsem přesvědčen, že může být užitečný pohled na prvotní příčiny střetu a na Českou televizi jako instituci veřejné služby, oproštěný od politizujících asociací. Na konkrétních údajích a číslech chci zároveň doložit, jakým ekonomickým vývojem Česká televize svého založení v roce 1992 prošla, jak vypadalo její financování a hospodaření 1993 - 2000, jak se v těchto letech vyvíjel počet jejích zaměstnanců a jak tyto změny obstojí v srovnání obdobnými a renomovanými institucemi v zahraničí.

Rada České televize pod přímým nátlakem politických stran?

K možnosti jednání Rady ČT v době začátku současné krize, tj. ve dnech 12. - 20. prosince 2000, pod přímým politickým nátlakem svádí precedens, k němuž došlo odvoláním tzv. Jirákovy Rady ČT Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR velmi rychlým a z hlediska zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi krajně sporným způsobem 10. března loňského roku. Je zřejmé, že bez ohledu na velmi chabé a problematické oficiální zdůvodnění byla tehdejší Rada ČT “potrestána” za to, že místo předem posvěceného kandidáta Kamila Čermáka neočekávaně zvolila generálním ředitelem ČT tehdejšího ředitele pro strategický rozvoj ČT Dušana Chmelíčka. Mohlo by se tedy zdát, že na základě tohoto precedentu byla současná Rada ČT náchylná jednat ve shodě s přáním dvou nejsilnějších parlamentních politických stran. Jsem však přesvědčen, že příčiny jejího postupu v prosinci 2000 byly odlišné a nezávislé na bezprostředních politických tlacích.

K tomuto přesvědčení mne vedou zkušenosti. V letech 1996 a 1998 jsem v ČT odpovídal z pověření generálních ředitelů ČT Iva Mathé a Jakuba Puchalského za průběh volebních kampaní před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Měl jsem příležitost setkat se s volebními manažery a představiteli všech kandidujících politických stran a nemohu se zbavit dojmu, že jsem vesměs jednal s lidmi svéprávnými a vcelku logicky uvažujícími. Téměř všichni navíc projevovali mimořádně silně vyvinutý pud sebezáchovy. To je v příkrém rozporu s chováním a rozhodováním Rady ČT v prosinci loňského roku.

Nechovám žádné sympatie k představitelům kterékoli politické strany v České republice. Naopak, po výše zmíněných zkušenostech jsem nakloněn apriori nevěřit komukoli, kdo usiluje o politickou moc. Jedno si však nedovedu představit ani v nejbujnější fantazii: předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a jeho věrné, jak jásají nad zvolením Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele ČT. Nemám dojem, že si předseda vlády spokojeně zamnul rukama, řka: “Konečně je televize pod kontrolou!” Ministr vnitra patrně nebyl potěšen tím, že bude muset odpovědně zvažovat nasazení Policie ČR proti stávkujícím redaktorům ČT a rozhodovat se, zda obsadit či neobsadit televizi veřejné služby ozbrojeným zásahem. A konečně nejsem přesvědčen, že ministr zahraničních věcí přijal s radostí zprávu, že velmi pravděpodobně bude muset využít všech svých diplomatických schopností a zkušeností, aby znepokojené zahraniční politiky přesvědčil, že vlastně o nic nejde a demonstrace před budovou veřejnoprávní televize či na Václavském náměstí patří k běžnému českému folklóru. Jinými slovy: nekompetentní rozhodování Rady ČT od samého počátku ohrožovalo politické strany, spjaté opoziční smlouvou. Proto je krajně nepravděpodobné, že by zejména volba generálního ředitele ČT proběhla pod přímým politickým nátlakem. Naopak jsem přesvědčen, že výsledkem této volby museli být představitelé ODS a ČSSD zděšeni, a to bez ohledu na své veřejně deklarované postoje.

Na druhou stranu je však stejně nesmyslná představa, že za jednáním Rady ČT v prosinci 2000 stálo jakési spiknutí proti stranám opoziční smlouvy. Iniciátory odvolání Dušana Chmelíčka z funkce generálního ředitele ČT a následné volby Jiřího Hodače do téže funkce byli František Mikš a Miroslav Mareš a někdejší permanentní Chmelíčkova oponentka v Radě ČT Jana Dědečková. Delirantní vize, že tři výše jmenovaní jsou tajnými příznivci čtyřkoalice a proto se vědomě rozhodli diskreditovat ODS, za kterou byli do Rady ČT zvoleni, je sice lákavá a výsledek jejich konání ji zdánlivě potvrzuje, ale přesto má, obávám se, s realitou málo společného.

Ve skutečnosti se nabízí mnohem jednodušší vysvětlení. U jeho kořenů je skutečnost, že si členové Rady ČT, zvolení podle stranického klíče a s výjimkou Miloše Rejchrta prakticky neznámí, vůbec neuvědomovali, jaké jsou tradice a jaký je charakter instituce, která byla svěřena jejich kontrole. Neznali a neznají devět let jejích vítězství a proher, nevěděli a nevědí nic o jejích silných a slabých stránkách, o její roli v české filmové a televizní produkci, o peripetiích, které prodělávala v letech 1998 a 1999, tedy v době, kdy jejich podobně nekompetentní předchůdci zvolili do čela ČT Jakuba Puchalského. Proto chybně interpretovali řadu vzkazů, které jim zejména od srpna 2000, kdy už bylo jasné, že usilují o odvolání Dušana Chmelíčka, posílala odborná veřejnost.

Rada ČT především podcenila okolnost, že ČT není jen zpravodajskou a publicistickou televizní stanicí, ale také hlavní zárukou samotné existence původní české filmové a televizní tvorby. Přehlédla, že během svého funkčního období Jakub Puchalský ve snaze čelit komerčním stanicím jejich vlastními prostředky narušil tradici dramatické a dokumentární tvorby v ČT. Pokusem zařadit do výroby a vysílání žánry, které v České republice nemají tradici ani potřebné autorské zázemí, tj. především sitcom a jemu podobné formáty, vytvořil velmi nepříznivou situaci. Výsledky objednávky jeho programových ředitelů Martina Bezoušky a Gordona Lovitta, např. těsně před zahájením výroby zastavený projekt Píplmetři nebo dokončený a v pozdních večerních hodinách nakonec vysílaný seriál Praprapra, měly katastrofálně nízkou profesionální úroveň. Velmi kolísavou kvalitou se vyznačovaly také doprovodné dokumenty k odióznímu seriálu 30 případů majora Zemana, jehož vysílání nakonec rozhodující měrou přispělo k Puchalského pádu. To vše si odborná veřejnost velmi dobře uvědomovala, ale Rada ČT to nevzala v potaz.

Dušan Chmelíček nebyl v očích dramaturgů, režisérů, scenáristů ani televizních novinářů nijak vynikajícím ředitelem, ale na rozdíl od Jakuba Puchalského byl ředitelem přijatelným. Tento manažersky nejschopnější člen Puchalského týmu prožíval v ČT dramatický podzim 1999, pochopil jeho příčiny, uměl naslouchat lidem a byl schopen se obklopit respektovanými odborníky. Získal si velmi rychle důvěru, obnovil nezbytnou interní komunikaci a dokázal vytvořit pracovní prostředí, které dávalo záruku pokračování tradice především v oblasti dramatické tvorby a dokumentu.

Připomínám jde o tradici velmi významnou. Jenom v letech 1992 - 1995 ČT vyrobila nebo se podílela na výrobě 35 celovečerních hraných filmů, mezi nimiž byly např. Amerika, Anděl milosrdenství, Díky za každé nové ráno, Nesmrtelná teta, Princezna ze mlejna, Saturnin, Učitel tance, Fany, Golet v údolí, Kolja nebo Zahrada. V letech 1996 - 1997 to bylo dalších 25 filmů, mj. Král Ubu, Lotrando a Zubejda, Marian, Výchova dívek v Čechách nebo Zapomenuté světlo, v letech 1997 - 1998 dalších 11 snímků, mj. Je třeba zabít Sekala, Knoflíkáři nebo Zdivočelá země atd. atd. V letech 1999 - 2000 k nim přibylo dalších 17 titulů, např. Eliška má ráda divočinu, Hanele, Musíme si pomáhat, nebo nejnověji unikátní Kytice. Filmovou tvorbu však uvádím pouze proto, že je dobře katalogizovaná a názvy jednotlivých snímků nejlépe utkvívají v paměti. Neméně významná však byla produkce seriálů, vzpomeňme třeba Zdivočelou zemi nebo populární Ranč U Zelené sedmy, a inscenací, a v neposlední řadě též dokumentů, kde stojí za zmínku cyklus Bigbít nebo řada vynikajících portrétů. Význam ČT jako filmového producenta zdaleka přesahuje roli, kterou obvykle televize veřejné služby v evropských zemích v této oblasti hrají, a přináší jí velmi dobrou pověst na mezinárodním fóru.

Televizní produkce je dlouhodobou záležitostí. Zatímco zpravodajský nebo publicistický formát lze dobře připravit, pokud je jeho základní myšlenka nosná, v průběhu dvou až tří měsíců (to je velmi slušné tempo), pak dramatické dílo vzniká nejméně dva až tři roky a každé porušení kontinuity jeho výroby pro ně může mít fatální následky. Tuto zkušenost přineslo českým filmovým a televizním tvůrcům bezmála dvouleté řízení ČT Jakubem Puchalským, pro něhož dramatická tvorba rozhodně nebyla prioritou. Dušan Chmelíček znovu posílil kompetentní dramaturgii ČT, a to i na úrovni ředitelství programu, jasně deklaroval záměr tuto tradici udržet a vytvořit pro ni odpovídající prostor ve vysílacím schématu a dát záruku její kontinuity. Odtud pramenily obavy odborné veřejnosti z nástupu nového ředitele, který mohl chod ČT v této oblasti opět ohrozit. Z toho důvodu jej začala nezakrytě podporovat Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) a postupně se přidala i další sdružení, Svaz filmových a televizních pracovníků FITES, Asociace producentů v audiovizi (APA) a posléze i organizace spisovatelů, především PEN-klub.

Rada ČT tuto podporu postřehla. Nyní se však projevil její základní problém, totiž kombinace téměř absolutního diletantismu s neskutečnou dávkou arogance a neochoty naslouchat. Postupně vzkázala všem těmto sdružením bez rozdílu, že se s nimi bavit nebude, nebo přesněji: že si na ně možná udělá čas někdy poté, co v ČT zavede pořádek. Podporu odborné veřejnosti generálnímu řediteli ČT si vyložila jako “nátlak zájmových skupin, finančně napojených na Českou televizi” a odmítla se jí vůbec zabývat. Základní slabinou Rady ČT zůstávalo to, že se skládala z osob veřejnosti téměř neznámých. Odborná sdružení filmových a televizních tvůrců naopak často reprezentují proslulí režiséři, populární herci nebo známí spisovatelé, jejichž hlasu jsou média ochotna naslouchat mnohem spíše, než téměř anonymním osobám, dosazeným do úřadu podle stranického klíče. Proto bylo hlasy na podporu Dušana Chmelíčka slyšet mnohem silněji než stanoviska Rady ČT.

Situace se vyostřila v souvislosti s konferencí Česká televize - věc veřejná. Na ní se totiž 25. listopadu 2000 postup generálního ředitele setkal na velmi reprezentativním fóru s dosud nebývalým souhlasem dokonce i z řad těch, kteří tradičně patřili k nejtvrdším kritikům ČT. Dušan Chmelíček obratně zahájil věcnou rozpravu o úloze televize veřejné služby v České republice, o jejím postavení, o potřebě reformy kontrolních mechanismů a o perspektivách rozvoje ČT, a nechal Radu ČT zcela stranou. Tehdy Jana Dědečková špatně odhadla rozložení sil. Pokusila se reagovat tím, že poněkud sebevražedně napadla v MF DNES smysl celé akce. Tím vyvolala vůči Radě ČT spontánní odpor v podstatě všech účastníků konference a vydatně posílila již beztak významnou veřejnou podporu generálnímu řediteli ČT. Zdá se, že právě tehdy podlehla Rada ČT syndromu obležení a odhodlala se k rázné akci. Dne 12. prosince 2000 generálního ředitele ČT odvolala (věcné důvody, uváděné dodatečně, jsou zjevně racionalizací emotivního rozhodnutí, učiněnou ex post) a doufala, že tím svůj problém vyřešila.

Odborné veřejnosti však nešlo o osobu Dušana Chmelíčka. Filmoví a televizní tvůrci i zaměstnanci ČT chtěli po předchozích zkušenostech od Rady ČT jednu záruku: ředitel, ať už jím bude kdokoli, musí být odborně kompetentní. Zároveň žádali veřejné vysvětlení důvodů, které Radu ČT vedly k odvolání Dušana Chmelíčka, protože to byl ředitel, který dosud bezprecedentním způsobem otevřel diskusi s odbornou veřejností a pro většinu jejích zástupců představoval záruku kompetentního řízení ČT. Rada ČT se ocitla v úzkých, protože zjevně tak prudkou a bouřlivou reakci neočekávala.

Exkurs prvý : Odborná sdružení nebo zájmové skupiny, lobby a televizní mafie?

Reakce mnoha představitelů politické elity na postoj ČFTA, FITES, APA, PEN-klubu a dalších ke krizi v ČT byla jednoduchá: jde o zájmové skupiny, finančně navázané na ČT, a proto je nesprávné, aby tyto organizace mluvily do řízení a kontroly ČT. Skutečně, většina členů všech sdružení filmových a televizních tvůrců má v ČT své finanční zájmy. Důležité ovšem je, jakého druhu tyto zájmy jsou.

Filmoví a televizní tvůrci jako profesní skupina mají z naprosto nízkých a přízemních existenčních důvodů bytostný zájem na tom, aby Česká televize byla dobře fungující, hospodářsky zdravou a silnou institucí s velkou společenskou prestiží. Jakýkoli finanční skandál ČT, veřejně vyslovované pochybnosti o jejím hospodaření, pokles její prestiže a ohrožení jejího financování či dokonce existence jsou pro ně velmi špatnou zprávou. Neefektivní byrokracie ČT je častým terčem jejich kritiky, protože jim znesnadňuje práci. Neuvážené investice by se dotkly rozpočtu jejich pořadů, vytunelování celé instituce by pak pro mnohé z nich znamenalo vážné existenční potíže.

Je absurdní vyslovovat v této souvislosti na jejich adresu nejrůznější temná podezření. Mezi členy Rady ČT v tomto směru vyniká Jana Dědečková, která v linii své obvyklé demagogie (nemohu vyloučit, že je vedena svým přesvědčením a dobrými úmysly, ovšem fatálně se mýlí) vydala článek “Televize potřebuje jistotu, že neskončí stejně jako vytunelované banky”. Kuriózní na tom je, že představitelé těchto “lobbyistických skupin” či “televizní mafie” mají z ekonomického hlediska zájem totožný se zájmem všech plátců televizních poplatků, totiž aby ČT hospodařila co nejlépe, minimum peněz investovala do svého vlastního provozu, administrativy atd., a maximum do výroby a vysílání televizních pořadů. Pokud výše zmíněná odborná sdružení své kandidáty do Rady ČT prosadí, je logické a velmi pravděpodobné, že právě jejich zástupci budou nejpřísněji dohlížet na efektivní hospodaření ČT a na dodržování jasných a závazných pravidel pro spolupráci ČT s nezávislými producenty.

Rada ČT páchá sebevraždu

Vývoj veřejného mínění po odvolání Dušana Chmelíčka z postu generálního ředitele ČT Radu ČT zaskočil. Protože si její členové často opatřovali informace zevnitř ČT z pokoutních a nespolehlivých zdrojů a ignorovali veškerá varování, kterých se jim dostalo, byla Rada ČT přesvědčena, že Chmelíčkův pád nevyvolá žádnou významnější odezvu. Neočekávala dramatické protesty a nepředpokládala, že si oponenti jejího rozhodnutí velmi rychle vytvoří organizační platformu. V neděli 17. prosince 2000 však vznikla výzva, používající osvědčeného názvu Česká televize - věc veřejná, a stejnojmenná petice, pod níž rychle začaly přibývat podpisy známých osobností. Požadavky signatářů byly jasné: Rada ČT by neměla volit nového generálního ředitele ČT a měla by odstoupit.

Kdyby Rada ČT přistoupila na požadavky hnutí ČT - věc veřejná, znamenalo by to, že až do zvolení nové Rady ČT a řádného výběrového řízení bude ČT řídit Dušan Chmelíček. Zároveň se dalo předpokládat, že nově zvolená Rada ČT se do dalšího výběrového řízení nijak nepohrne a nebylo možné vyloučit ani to, že odvolaného ředitele naopak potvrdí ve funkci. To bylo pro členy Rady ČT naprosto nepřijatelné. Stále ještě se domnívali, že ve skutečnosti stojí proti jakémusi spiknutí, které z nízkých a zištných pohnutek maří jejich snahu kontrolovat ve veřejném zájmu především hospodaření ČT. Sílící odpor veřejnosti proti jejich počínání je naopak utvrzoval v představě, že bojují za zájmy plátců televizních poplatků proti televizní mafii, příživníkům a tunelářům.

V týdnu od 12. do 19. prosince 2000 měla ještě Rada ČT šanci udělat racionální analýzu situace a ohlasů, které měla k dispozici. To by jí poskytlo příležitost na čas se zachránit. Ani tato hra v prodloužení by jí sice nezaručila zvlášť slavný konec, ale vzhledem ke svému složení a způsobu své volby tato Rada ČT mnoho očekávat ani nemohla. Mohla však odejít po několika letech potichu a bez veřejné ostudy. Stačilo jediné: zvolit kompetentního a obecně přijatelného ředitele nebo ředitelku ČT. Rada ČT se však zachovala zcela odlišným způsobem. Postoj Rady ČT 19. prosince 2000 charakterizoval její tehdejší člen Miloš Rejchrt slovy: “Po Chmelíčkově odvolání ucítila pach krve”. Dne 20. prosince 2000 ráno proto na své členství rezignoval a zbavil se podílu odpovědnosti za následující volbu.

Je zjevné, že Rada ČT, ač by si to jistě nikdy nepřiznala, tehdy toužila po satisfakci a po pomstě. Její členové dobře věděli, že si jich v ČT nikdo neváží, že jsou považováni za skupinku bezvýznamných lidí, zvolených do Rady ČT za zásluhy o politické strany, za amatéry, kteří televizi nerozumějí a kteří ji mohou svým počínáním nanejvýš poškodit. Byli tupeni ve sdělovacích prostředcích, kdekdo jim radil, co a jak mají udělat, byli veřejně žádáni, aby odstoupili, a oni si přitom nebyli vědomi žádného prohřešku, kterého by se byli dopustili. Všechno přece mysleli tak dobře! Jana Dědečková se dokonce veřejně vyjádřila, že je to první Rada ČT, která důsledně plní svou kontrolní funkci. Nevděk ovšem světem vládne a Rada ČT se za své počínání vděčnosti opravdu nedočkala.

V takto primitivní úvaze, obávám se, musíme hledat klíč k naprosto nesmyslnému řešení situace, které nakonec Rada ČT zvolila. Místo obecně přijatelných kandidátů s velkými manažerskými schopnostmi, dokonalou znalostí televize a schopností nacházet většinový konsensus (a byli v pomyslném klobouku dva nebo tři, Ladislav Paluska, Kateřina Fričová nebo Jiří Mejstřík) vybrala Rada ČT člověka, o němž se domnívala, že nejlépe splní její představy. Symptomatickým výrokem, který ozřejmuje, podle jakých kritérií Rada ČT nového ředitele vybírala, jsou slova Jany Dědečkové, pronesená krátce po volbě. Rada ČT podle prý podle ní “ocenila především zásadové postoje pana Hodače”. Podle oficiálního zdůvodnění, obsaženého ve Zprávě Rady České televize o aktuální situaci v České televizi z 4. ledna 2001 pak čteme: “V diskusi o struktuře ČT a potřebě její změny dospěla většina členů Rady k závěru, že Jiří Hodač dobře zná současné poměry v ČT a že má konzistentní představu, jakým směrem ČT dále vést. Navíc není spjat s nejrůznějšími zájmovými skupinami v rámci ČT, což slibovalo, že bude ve výkonu své funkce postupovat nestranně a nenechá se ovlivňovat nejrůznějšími zájmy v rámci ČT”. Rada ČT chtěla délesloužícího četaře, který si vezme ČT na povel a ukáže, kdo je na Kavčích horách pánem. Měla ho mít.

Exkurs druhý, osobní

Znám pana Jiřího Hodače jedenáct let a až do posledních prosincových dnů loňského roku jsem si jej velice vážil. Byl jsem rád, když v dubnu 2000 nastoupil do ČT jako ředitel zpravodajství, a sliboval jsem si od jeho příchodu zavedení vysokých profesních standardů a zlepšení práce zpravodajství ČT. Viděl jsem v něm člověka, který důkladně zná editoriální politiku jedné z nejprestižnějších rozhlasových stanic na světě, je zkušeným novinářem a má nemalé manažerské schopnosti. Pokládal jsem ho za výraznou posilu managementu ČT a jeho příchod do ČT za příslib, že zpravodajství získá lepší kvalitu a vyšší důvěryhodnost, než mělo dosud.

Během několika dlouhých rozhovorů s ním jsem si však začal uvědomovat jiné věci: Jiří Hodač měl naprosto mizivou představu o chodu televize, o technologických procesech v ní, o zásadách tvorby a úprav vysílacího schématu, o mediálním prostředí, v němž ČT operuje. Neměl ani tušení o tom, jak probíhá příprava struktury a formální podoby periodických pořadů, tzv. televizního formátu, kolik faktorů je nutno vzít v potaz při změnách vysílacího schématu, jaký dominový efekt vyvolá přemístění pořadu do jiného stabilního vysílacího času a především - jakou vyvolá takový tah předvídatelnou diváckou reakci. Postrádal byť i jen rámcovou představu o tom, jaké ekonomické důsledky by přinesla opatření, která žádal. Netušil, jaké nástroje každá plnoformátová televizní stanice při plánování svého programu používá, jakými zásadami se řídí tzv. programming a jak se český televizní trh od roku 1994 vyvíjel. Místo toho vyslovoval naprosto nereálné požadavky, které by v případě realizace znamenaly naprosté rozbití logiky platného vysílacího schématu, okamžitý a citelný pokles sledovanosti a hlubokou nespokojenost stálých diváků ČT. Neoponoval jsem mu, protože sestavování vysílacího schématu nepatří do pracovní náplně ředitele zpravodajství. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na úroveň svých vlastních představ o fungování televize v květnu 1994, kdy jsem do ČT nastoupil, a věřil jsem, že si Jiří Hodač potřebné znalosti a zkušenosti postupně osvojí v praxi.

Jiří Hodač tehdy odešel z vlastní iniciativy dříve, než se mohl s chodem ČT vůbec seznámit. V několika ohledech měl smůlu: hned na začátku svého působení se setkal s nekolegiálním jednáním některých členů managementu, kteří se na jeho úkor snažili zbavit problematických pravomocí a odpovědností. Řešil problémy, s nimiž se jeho předchůdci nesetkávali, neboť do jeho kompetence připadlo nejen zpravodajství, ale také nově formovaná redakce publicistiky a redakce sportu. Neznal skutečný stav redakce zpravodajství a jeho příchod byl provázen apriorním nepřátelským postojem naprosté většiny jeho podřízených. S tím vším se poctivě snažil vyrovnat, ale nemohl uspět zejména kvůli svému způsobu myšlení.

Komplikace podobného druhu zažívá každý manažer, který vstupuje do zavedeného podniku srovnatelné velikosti s vlastní neformální firemní kulturou a letitými zvyklostmi. Jiří Hodač si však místo snahy poznávat a seznamovat se s chodem instituce neuvěřitelně rychle utvářel rigidní a zpravidla zplošťující názor na četné složité problémy a na základě velmi schematické představy je chtěl řešit. Obvykle si nebyl vědom důsledků, které mohou jeho rozhodnutí vyvolat. Není to jenom můj postřeh. Milan Šmíd se s Jiřím Hodačem setkal ještě jako s ředitelem zpravodajství ČT. Jeho výše popsanou vlastnost charakterizoval slovy: “Poznal jsem (Jiřího Hodače) jako slušného a korektního člověka, který však raději, než by polemizoval, uhne s tématem konverzace a nechce, aby mu někdo boural jeho vlastní vidění věci”. Poněkud drsněji to v rozhovoru pro Svět namodro řekl bývalý šéfredaktor redakce zpravodajství ČT a po krátkou dobu Hodačův přímý podřízený Zdeněk Šámal: “Na jednu stranu byl schopný se překvapivě a zcela nahodile a sáhodlouze bavit o detailech a na druhou stranu koncepční věci mu docela unikaly. Byl to prostě Marťan”.

V Hodačově způsobu myšlení, nikoli v reálném stavu ČT je nutné hledat vysvětlení pohledu, který nabídl Radě ČT ve své přihlášce do výběrové řízení na post generálního ředitele ČT, v níž mj. tvrdil, že je ČT “v řadě směrů těžkopádná a přebyrokratizovaná”. V jeho textu najdeme tvrzení, která by bylo alarmující, kdyby ovšem bylo pravdivé: “Některé operace probíhají s nepochopitelnou časovou náročností, což vede mnohdy ke značné nepružnosti celého systému či jeho částí. Vznikne-li legitimní potřeba řešení vzniklého problému či improvizace, je odpovědí často udivený pohled a konstatování, že ´tak se to tu nikdy nedělalo´, i když ve srovnatelných institucích v zahraničí to možné je...”. Nevím, jaké instituce a v kterém zahraničí měl Jiří Hodač na mysli. Pokud však uvedenými potřebami improvizace myslel např. přesuny stabilních vysílacích časů hlavní zpravodajské relace či pořadu “21”, o něž usiloval, pak v zemích s rozvinutým duálním systémem televizního vysílání to způsobem, který navrhoval, možné není, nebo jen za cenu těžko vyčíslitelných ekonomických ztrát a poškození prestiže vysílatele. Sečteno a podtrženo: přinejmenším na přelomu června a července 2000 byl Jiří Hodač naprosto nekompetentní řídit jakoukoli plnoformátovou televizní stanici v civilizovaném světě a nejsem si jist, že si od té doby do prosince 2000 natolik zvýšil kvalifikaci, aby byl schopen v roli generálního ředitele ČT obstát, a to i za optimálních podmínek.

Po volbě: o jaký žánr jde, tragédii či frašku?

Volbou generálního ředitele ČT dne 20. prosince 2000 dokázala Rada ČT téměř nemožné: aktivizovat i zbytek dosud neutrálních zaměstnanců ČT, osazenstvo redakce zpravodajství. Ještě v pondělí 18. prosince 2000 odpoledne odmítla Daniela Drtinová v telefonickém rozhovoru s předsedkyní Syndikátu novinářů ČR Irenou Válovou možnost, že by se redakce zpravodajství jakkoli angažovala ve prospěch ostatních zaměstnanců ČT, nespokojených s odvoláním generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a znepokojených možností, že z ukvapeného výběrového řízení vzejde volba člověka, schopného ČT těžce poškodit. V té době hodlala naprostá většina redaktorů zpravodajství akceptovat nově zvoleného ředitele a zachovat si v celém sporu odstup a neutralitu. Na tomto místě je třeba konstatovat, že až do 19. prosince 2000 včetně naplňovala ČT beze zbytku své poslání, definované v § 2 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, a pokračovala by v tom i nadále, kdyby Rada ČT zvolila kohokoli, kdo by skýtal naději, že bude ČT řídit odpovědně a se znalostí věci. S neomylnou jistotou však Rada ČT sáhla po jediném člověku, který mohl zaměstnance ČT v odporu k sobě stmelit, po Jiřím Hodačovi.

Následující události už jsou obecně známé. Když jsem v sobotu 23. prosince 2000 psal svůj “hasební plán pro ČT”, litoval jsem, že ve dnech 20. - 22. prosince 2000 zneužilo zpravodajství pravidelných relacích k evidentnímu porušení zmíněného § 2 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi. Obával jsem se, že každý jen trochu obratný manažer tuto skutečnost může proti zaměstnancům a zejména proti redaktorům a editorům zpravodajství ČT využít. Netušil jsem, že je to jen zcela nevinný žertík proti tomu, co se odehraje v následujících dnech, a že se tzv. “nové vedení” ČT nebude rozpakovat porušit nejen tento, ale i jiné zákony v rozměrech, proti nimž je zmíněný prohřešek prostě směšný.

Je nabíledni, že slušný a rozumný člověk by v situaci Jiřího Hodače setrval se funkci generálního ředitele ČT nanejvýš 48 hodin, nebo nanejvýš tři až čtyři dny, tedy do té doby, dokud by se neseznámil s reálným stavem věcí. Rada ČT jej přivedla na rozcestí: bylo možno buď respektovat přání zaměstnanců a odborné veřejnosti a odstoupit, nebo se chopit moci silou. K tomu je však zapotřebí perfektně znát instituci, kterou hodlám ovládnout, zákony, jichž hodlám využít, a mít malý, ale vysoce výkonný tým aktivních, iniciativních a kvalifikovaných lidí, odhodlaných řídit se jasným a pečlivě propracovaným plánem. Jiří Hodač se rozhodl pro silové řešení, ale nemohl splnit ani jednu z těchto podmínek. Tím se sám odsoudil k neúspěchu.

Poučné je v tomto případě srovnání s tím, jak obdobnou situaci vyřešil v létě 1999 Vladimír Železný. Po právní stránce byl sice v nesrovnatelně komplikovanější situaci, ale na svůj tah se dlouho připravoval předem. Dokázal si zajistit potřebné finanční krytí, technické zázemí a sestavit tým vysoce motivovaných spolupracovníků, které přesvědčil o své pravdě. Stál proti silnému protihráči, ale brilantní kombinací drzosti a agresivity, obratného manipulování s výkladem zákonů a smluv a s podporou svého týmu, před který postavil lákavý cíl v podobě nemalých příjmů a vysoké profesionální prestiže, tuto situaci v průběhu několika týdnů zvládl, a to tak, že prakticky nemusel přerušit vysílání - s výjimkou jediné symbolické chvilky. Dokonce i nepublikované změny v týdenních programových plánech dokázal odstranit během pouhých pěti týdnů, což je v rytmu plánování televizní stanice slušný výkon. Měl však jednu nespornou výhodu: vystupoval jako oprávněný držitel vysílací licence a jako soukromník, oproštěný od veškerých morálních závazků. To je nicméně role zcela jiná než úloha ředitele televize veřejné služby.

Před čtrnácti dny jsem mylně pokládal Železného výzvu Jiřímu Hodačovi, aby začal vysílat odjinud než z Kavčích hor, obsaženou v pořadu Volejte řediteli z 23. prosince 2000, za obvyklou rétoriku ředitele TV NOVA. Zřejmě to však byl apel míněný vážně, nebo jej alespoň Jiří Hodač vážně přijal. Vladimír Železný ho pak následně s kamennou tváří podpořil v úsilí zlomit odpor povstalců v ČT vysíláním “odjinud”, tj. z Barrandova. Zasloužil se tak o třináctidílný zábavný seriál, který v dějinách televize v České republice nemá obdoby, a který se, doufejme, už nebude opakovat.

První reakcí osazenstva redakce zpravodajství ČT na zvolení Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele ČT bylo čiré zděšení. O prvotních motivech odporu proti jeho jmenování není třeba mít pochyb: byla to obava z naprosto destruktivního řízení spolu se strachem z osobní pomsty. Okamžitě po zprávě o jeho volbě rezignoval na svou funkci ředitel zpravodajství Jiří Vondráček a zaměstnanci zpravodajství ustavili krizový výbor. To vše se odehrálo během odpoledne a večera 20. prosince 2000. Zároveň redaktoři ČT své stanovisko začali opakovaně zařazovat do zpravodajských relací.

Jiří Hodač se ujal funkce 22. prosince 2000. Následujícího dne jmenoval do funkce ředitelky zpravodajství někdejší ambiciózní moderátorku pořadu “21” Janu Bobošíkovou, která opustila redakci zpravodajství ČT v létě 1998 pro neshody se svými kolegy. Tímto nemoudrým rozhodnutím Jiří Hodač jenom potvrdil nejhorší obavy redaktorů, kteří v reakci na ně obsadili tzv. velín, tedy technologické srdce budovy zpravodajství. Další dění už nabylo charakteru frašky.

Na Štědrý den vysílal tým Jany Bobošíkové poprvé svou relaci Události. Týkalo se to asi 80% televizních diváků v České republice, ovšem pro cca 350 tisíc domácností napojených na kabelovou síť UPC připravila alternativní verzi Událostí “vzbouřená”, tj. původní redakce. Na Boží hod v poledne se místo zpráv ČT poprvé objevil později populární titulek o “neautorizovaných osobách”. Události odbavil tým Jany Bobošíkové z prostor Prima TV, proti čemuž protestovali její zaměstnanci. 26. prosince sice vysílal Události opět tým Jany Bobošíkové, ale původní redakce ČT využila samostatné relace redakce sportu a prezentovala svá stanoviska zde. 27. prosince zařadila “vzbouřená” ČT přímý přenos ze shromáždění zaměstnanců do pořadu Sama doma. Vysílání ČT se pro jejího generálního ředitele stávalo nepřetržitým sledem nejrůznějších nepříjemných překvapení. Reagoval na to rázně téhož dne. 27. prosince 2000 v 19:15 nechal přerušit vysílání okruhu ČT 1 a v 19:50 vypnout též program ČT 2. Poprvé ve své existenci ČT bezmála třiadvacet hodin nevysílala

To nebyla jen zásadní manažerská chyba, bylo to také doznání, že Hodačův tým má jen velmi matnou představu o právním rámci fungování ČT. Generální ředitel ČT se dopustil bezprecedentního porušení zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi. V titulku, jímž dal všem televizním divákům v České republice najevo, že došlo k něčemu zcela neslýchanému, navíc informoval občany, že “se obrátil na Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání se žádostí o rozhodnutí, který program ČT je legálním a autorizovaným programem v souladu se zákonem o České televizi a který nikoliv”. Zároveň rozhodnutím Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání podmínil obnovení vysílání ČT.

Problém spočívá v tom, že Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání není oprávněna posuzovat naplňování zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, ale pouze dodržování zákona č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, což by měl každý generální ředitel kterékoli televizní stanice v České republice vědět. Když Jiří Hodač učinil z členů Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání svá rukojmí, vydala tato rada 28. prosince 2000 šalamounské rozhodnutí, v němž se usnesl, že na položenou otázku nemůže odpovědět, a vyzvala Jiřího Hodače, aby ČT obnovila vysílání a zároveň legální vedení ČT, aby převzalo kontrolu nad ČT. Její jednotliví členové navíc v následujících dnech vydávali protichůdná prohlášení o závazné interpretaci tohoto rozhodnutí, čímž ještě zvýšili zmatek na české mediální scéně. Jiří Hodač si její rozhodnutí vyložil ve svůj prospěch a začal Události a ostatní zpravodajské pořady nahrazovat titulkem, vyzývajícím státní orgány, aby zasáhly na ochranu zákonného pořádku. Během dvou dnů byl také text tohoto titulku terčem vtipů.

Tým Jany Bobošíkové dokázal vyrobit zkrácenou verzi Událostí od 24. prosince 2000 do 9. ledna 2001, kdy “Bobovize” ukončila provoz, celkem třináctkrát. Zdařilou parodii na kdysi prestižní “21” vysílal jednou, několikrát se pokusil o Dobré ráno s Českou televizí (5. ledna 2001 se mu podařilo vyplnit celý dvouapůlhodinový blok) a několikrát též Zprávy v 18:00. Byla to komedie plná omylů, heroické úsilí, předem odsouzené k nezdaru. Moderátorka Dušica Zimová nesporně vstoupí do dějin českého televizního vysílání, ovšem o jejím dalším profesním uplatnění v této oblasti lze důvodně pochybovat. Zásadní chybou Jiřího Hodače a Jany Bobošíkové bylo to, že nedokázali oslovit žádné alespoň průměrné moderátory a reportéry. Jejich zpravodajství bylo tak manipulativní a v tak markantním a pronikavém rozporu s ustanovením § 2 zákona o České televizi, že dodatečně ospravedlnilo počínání původních redaktorů zpravodajství ČT. Bylo by velmi obtížné sestavit reprezentativnější přehlídku novinářské neschopnosti, zaujatosti a nešikovných pokusů o manipulaci veřejným míněním, než to během pouhých dvou týdnů dokázal tento tým.

Leden 2001: nový rozměr krize v ČT

Na přelomu roku získal odpor ČT proti novému generálnímu řediteli nové rysy. 1. ledna 2001 vstoupili zaměstnanci ČT do regulérní stávky. Od 24. prosince 2000 se navíc před obsazeným velínem budovy zpravodajství ČT scházely každý večer v 19:00 několikatisícové demonstrace na podporu rebelů, které postupem času nabývaly na početnosti. Ve středu 3. ledna 2001 v 17:00 přišlo na Václavské náměstí podpořit zaměstnance ČT v jejich odporu proti novému vedení asi 100.000 lidí; byla to největší masová demonstrace v České republice od listopadu 1989. Od počátku ledna 2001 se situací v ČT postupně zabývaly obě komory Parlamentu ČR, které shodně doporučily, Senát dne 3. ledna 2001 a Poslanecká sněmovna v noci z 5. a na 6. ledna 2001, aby Jiří Hodač rezignoval na funkci generálního ředitele ČT, respektive aby ho Rada ČT odvolala. Rada ČT se na svém zasedání 8. ledna 2001 odmítla usneseními Parlamentu ČR zabývat a lze očekávat, že v nejbližších dnech buď většina jejích členů rezignuje, nebo ji Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR odvolá.

Mezitím se pronikavě změnil smysl protestu redaktorů zpravodajství ČT. Z původní zoufalé vzpoury proti arogantnímu rozhodnutí odborně naprosto nekompetentní Rady ČT se velmi rychle proměnil v autentický boj za nezávislost ČT jako televize veřejné služby se sebevědomým a důvěryhodným zpravodajstvím. Přispěla k tomu především obrovská veřejná podpora, již se povstalcům dostalo od občanů. Motivy této podpory, důvody, které přivedly do ulic desetitisíce lidí, nejsou v tomto případě rozhodující. Důležitý je v tomto směru jeden zdánlivě vedlejší efekt. Jsem přesvědčen, že teprve o Vánocích 2000 si mnozí z těch, kdo byli zavřeni v newsroomu ČT na Kavčích horách (a také mnozí z jejich kolegů), při pohledu na občany, přicházející je podpořit, poprvé v celé své profesní kariéře naplno uvědomili, že existuje cosi jako étos veřejné služby, morální závazek vůči plátcům poplatků. Práce týmu Jany Bobošíkové názorně ukázala podobu případné degradace této služby v lživou parodii, která už ke svému konci nebyla ani zábavná, ale jenom trapná.

Aniž by to původně zamýšleli, přijali kmenoví redaktoři ČT v důsledku krize skutečně za své poslání kvalitně, nestranně a objektivně informovat televizní diváky, udržovat vysoký profesní standard a vytvářet jeden z důležitých pilířů občanské společnosti. Je to dosud asi jediný pozitivní důsledek celé krize a potvrdily jej i Události z 10. ledna 2001, které svou kvalitou a profesionalitou v mnohém předčily četné relace z doby před 20. prosincem 2000. Otázkou je, zda se redakci zpravodajství tento trend podaří udržet, ale nadějný příslib tu je.

Od počátku ledna se krize kolem ČT stále výrazněji politizovala. Jak je patrné z předchozího textu, stranicko-politické aspekty jejího vývoje mě nezajímají a pokládám je z hlediska televize veřejné služby do velké míry za irelevantní a zastírající původní podstatu věci. Na druhou stranu však při rozpravách v Senátu a v Poslanecké sněmovně zazněly velmi kritické názory na adresu těch, kteří jsou s ČT spjati, na její hospodaření a na spleť ekonomických zájmů, která je prý v pozadí celé vzpoury. To je víc než legitimní otázka, neboť megalomanský komplex budov na Kavčích horách již od pohledu vzbuzuje představu nesmyslného plýtvání veřejnými prostředky a hospodaření ČT musí být neustále předmětem kritického zkoumání.

Exkurs třetí: Postsocialistický moloch?

V článku, příznačně nazvaném “Dvojí poučení z krizového vývoje” (Neviditelný pes, 8.1.2001), vyjádřil Jan Zahradil lapidárně svůj názor v rámci poučení pro politiky: “Chcete-li mít klidný život, nechte na pokoji socialistické státní podniky jako jsou České dráhy a Česká televize”. S taktem a vkusem sobě vlastním se pan Zahradil zmiňuje též o “Augiášově chlívě na Kavčích horách”. O něco umírněnější, ale obdobně laděná je formulace Jiřího Hodače, uvedená v jeho přihlášce do výběrového řízení na místo generálního ředitele České televize: “Organizační struktura České televize vykazuje mnoho rysů postkomunistické instituce, jejíž transformace ve vysoce efektivní mediální firmu nebyla ještě dokončena. V řadě směrů - i když ne ve všech - je těžkopádná a přebyrokratizovaná”. Politické aspekty obou citovaných textů mě nezajímají, ale otázku hospodárnosti jakékoli veřejné služby pokládám za nesmírně důležitou. Proto chci připomenout několik klíčových údajů.

Česká televize není státní. § 1, odst. 3 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi říká doslova: “Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu”. Česká televize byla založena 1. ledna 1992 a její organizační struktura nemá a nikdy neměla s její předchůdkyní, předlistopadovou Československou televizí, nic společného. Je založena na tzv. producentském systému, převzatém z BBC a zaručujícím pluralitu názorů a vkusu ve vysílání. Tato struktura je v příkrém protikladu s centralistickým hierarchickým modelem řízení, tzv. redakčním systémem předlistopadové Československé televize.

Kolik Česká televize stála a stojí plátce televizních poplatků? V době založení České televize činil televizní poplatek 50 Kč. Tuto sazbu stanovila vyhláška ministerstva financí od 1. dubna 1991. Výše se nezměnila od 1. ledna 1992 do 1. července 1997. Během těchto pěti a půl roku přitom činila průměrná meziroční inflace 10%. V současnosti platná výše poplatku 75 Kč byla stanovena zákonem č. 135/1997 Sb. s platností od 1. července 1997. Kdyby však měla výše televizních poplatků kompenzovat inflaci z let 1991 - 1997, musel by tento měsíční poplatek v roce 1997 činit už více než 133 Kč. Dodnes však platíme 75 Kč měsíčně, tj. 2,50 Kč denně. Doporučuji srovnat vývoj výše televizních poplatků v letech 1992 - 2000 s vývojem cen ostatních srovnatelných služeb, např. poštovních a telekomunikačních poplatků, cen jízdného, cen energií z veřejných energetických sítí atd. ve stejném období. Plynulý vzestup cen těchto služeb se přitom průběžně promítal do hospodaření České televize.

Nástup celoplošné komerční televize navíc přinesl České televizi v letech 1994 - 1997 pronikavý pokles příjmů z reklamy. Schematická tabulka vývoje příjmů a nákladů pak vypadá takto:

1993:
příjem 3 844 mil. Kč,
náklady 3 338 mil. Kč,

1994:
příjem 3 322 mil. Kč,
náklady 3 168 mil. Kč,

1995:
příjem 2 945 mil. Kč,
náklady 3 170 mil. Kč,

1996:
příjem 3 614 mil. Kč,
náklady 3 477 mil. Kč,

1997:
příjem 4 202 mil. Kč,
náklady 3 856 mil. Kč,

1998:
příjem 4 634 mil. Kč,
náklady 4 582 mil. Kč,

1999:
příjem 4 665 mil. Kč,
náklady 4 564 mil. Kč,

2000 (bez zohlednění situace po 20. 12. 2000):
příjem 4 853 mil. Kč,
náklady 4 869 mil. Kč.

Tyto údaje nejsou tajné. S podrobnou strukturou výnosů a nákladů, s rozpočtem ČT a jeho plněním se lze seznámit v Ročenkách ČT, které ČT vydává od svého založení v roce 1992. Každoroční účetní uzávěrka ČT vždy procházela nezávislým auditem a veškeré v ročenkách zveřejněné účetní údaje jsou údaji ověřenými. Ročenky 1998 a 1999 už obsahují i faksimile auditorských zpráv auditorské společnosti PricewaterhouseCoopers Audit, s.r.o. Kromě toho prošla ČT v letech 1994 a 1998 odbornou analýzou hospodaření, kterou prováděla poradenská společnost Coopers & Lybrand. Lze proto důvodně předpokládat, že tzv. forenzní audit nepřinese žádné zajímavé poznatky a pouze zvýší náklady ČT v roce 2001 o minimálně 10 miliónů Kč. V této chvíli je však pro důvěryhodnost ČT nezbytný a proto musí být proveden. Pokles příjmů Česká televize vždy kompenzovala z vlastních rezerv. Objem výroby ČT a rozsah jejího vysílání, stejně jako rozsah ostatních poskytovaných služeb (teletext, internet) pak v celém sledovaném období narůstal.

Režisér Jiří Svoboda zveřejnil 10. ledna 2000 svou analýzu příčin krize ČT a vyslovil v ní mnohá závažná obvinění. Píše: “ČT je moloch - pozůstatek bývalého režimu co do objemu kapacit stavěný na vysílání v ČSSR a to ve výrobní kapacitě 52 televizních inscenací s dotáčkami, dvou 13ti dílných seriálů a 20ti dalších inscenací, které připravovaly Redakce pro děti a mládež a Redakce zábavy. Dnešní produkce původní hrané tvorby vyráběné Českou televizí tvoří odhadem jednu pětinu (možná ještě méně). (...) ČT má stále 3000 zaměstnanců, což je ve vztahu ke srovnatelným televizním stanicím u nás i v zahraničí naprosto neúnosné. To vědí především zaměstnanci ČT a jakékoli změny ve vedení pro ně znamenají těžkou existenční frustraci, protože tento stav bude muset dříve či později nějaké vedení řešit”.

Je to pozoruhodný pohled, a to zejména proto, že jeho autor je dobře obeznámen s předlistopadovou Československou televizí, ale technologický a programový vývoj televizního vysílání v 90. letech 20. století mu zcela uniká. Má pravdu v jedné důležité věci: komplex na Kavčích horách představuje ve svém základním stavebním konceptu televizi pro přelom 70. a 80. let 20. století, tedy doby, která znala mnohem omezenější trh s televizními pořady a počítala s tím, že televizní stanice bude většinu toho, co sama vysílá, také vyrábět. Tento areál je obtížným dědictvím pro každý management ČT. Ve všem ostatním se však mýlí.

Neustálý pokles reálných příjmů ČT vyžadovala od každého jejího vedení pronikavé zvýšení efektivity práce a drastická úsporná opatření. Projevilo se to například na vývoji počtu zaměstnanců ČT v letech 1993 - 1999 (statistický údaj o stavu na konci roku 2000 dosud nemám k dispozici, ale pohybuje se kolem 2800 zaměstnanců): p> 1993: 4038 zaměstnanců,
1994: 3919 zaměstnanců,
1995: 3564 zaměstnanců,
1996: 3234 zaměstnanců,
1997: 3169 zaměstnanců,
1998: 3086 zaměstnanců,
1999: 2891 zaměstnanců.

Pokud bereme za základ počet zaměstnanců ČT v roce 1993, znamená to, že v letech 1994 - 1999 propustila ČT přibližně 28,4% všech svých zaměstnanců. Pro srovnání k tomu podotýkám, že v letech 1989 - 1992 snížila BBC počet svých zaměstnanců o 20%, aby roku 1993 dosáhla doporučení auditorské společnosti Touche Ross “vázat výši koncesionářských poplatků na index maloobchodních cen”. Redukci počtu zaměstnanců o 20% během čtyř let přitom BBC pokládala za jeden z nejradikálnějších činů od svého založení roku 1922. Pokládám za zbytečné dodávat, že televizní stanice veřejné služby v zemích Evropské unie mají v absolutních číslech zpravidla několikanásobek počtu zaměstnanců ve srovnání s ČT.

Jak to vypadá s objemem vlastní produkce ČT? Nemám bohužel k dispozici čísla předlistopadové produkce ČST, protože ta o sobě ročenky nevydávala, ale od roku 1993 (v roce 1992 ČT koexistovala s federální ČST a statistické údaje nejsou srovnatelné) do roku 1999 vypadá vývoj vlastní výroby a jejího zastoupení ve vysílání následovně:

1993:
9393 hodin, tj. 71% celkové vysílací plochy,

1994:
9740 hodin, tj. 63% celkové vysílací plochy,

1995:
8937 hodin, tj. 58% celkové vysílací plochy,

1996:
8920 hodin, tj. 58,7% celkové vysílací plochy,

1997:
10194 hodin, tj. 65,7% celkové vysílací plochy,

1998:
10657 hodin, tj. 66,5% celkové vysílací plochy,

1999:
10748 hodin, tj. 67,5% celkové vysílací plochy.

V celém sledovaném období přitom s výjimkou roku 1996 rostla celková vysílací plocha, která pro oba programy činila v absolutních číslech v roce 1993 13297,5 hodin, v roce 1994 15336 hodin, 1995 15369,3 hodin, v roce 1996 15189 hodin, v roce 1997 15524,2 hodin, v roce 1998 16028,9 hodin a v roce 1999 17396,8 hodin. Podíl premiér na těchto číslech se zpravidla každoročně pohyboval mírně nad 50% uváděné stopáže. Podrobnou strukturu všech výše uvedených čísel lze opět najít ve veřejně publikovaných materiálech. Představa Jiřího Svobody o vývoji ČT se tedy značně rozchází s realitou.

Kromě toho ČT po celou dobu své existence zvyšovala procento pořadů, opatřovaných skrytými titulky pro neslyšící, ve druhé polovině 90. let systematicky rozvíjela své internetové stránky, průběžně modernizovala technologie a systematicky se připravovala na digitální vysílání. Satelitní distribuci svého signálu v digitální podobě zahájila v polovině července 1997.

Je zjevné, že Jiří Hodač ani Jan Zahradil, abych jmenoval dva typické nositele výše citovaných názorů, nemají o skutečném stavu hospodaření České televize a jejím organizačním, technologickém a programovém vývoji v letech 1992 - 2000 ani ponětí, což jim však nebrání v tom, vynášet ideologicky předpojaté a přitom věcně nesmyslné soudy. V organizační struktuře ČT a v jejím hospodaření jsou jistě ještě mnohé rezervy, ale hledat je technikou “vymetání Augiášova chléva” se podobá pokusům očistit staré obrazy od nánosu laku pomocí kyseliny sírové. V 19. století se o to pokoušeli, ale nedopadlo to moc dobře, alespoň pro ty obrazy ne.

Malá lahůdka nakonec

Zdá se, že v relativně krátké době krize ČT alespoň ve své nynější vyhrocené podobě skončí. Počínaje 10. lednem 2001 vysílá ČT opět jen jednu verzi hlavních zpravodajských relací, což je po předchozích dvou týdnech velký pokrok. Vedení Jiřího Hodače dříve či později odejde a ČT se, doufejme, vrátí ke své každodenní službě televizním divákům a plátcům televizních poplatků. Bude však nutno vyčíslit škody, které vznikly porušováním zákonů č. 483/1991 Sb. a č. 468/1991 Sb., v platném znění, a rozhodnout, kdo za ně nese odpovědnost. Je přece nutno dodržovat zákony, ať se nám to líbí, nebo ne.

Z právního hlediska není celá záležitost zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokyn vypínat signál, přicházející do distribuční sítě Českých radiokomunikací, a.s., ze sídla ČT a nahrazovat jej jiným, přicházejícím odkudkoli podle okamžité potřeby, vydával Jiří Hodač nebo jím pověřený zástupce od 23. prosince 2000 bez smluvního podkladu a od 26. prosince 2000 na základě velmi stručného dodatku k platné smlouvě mezi Českými radiokomunikacemi, a.s., a Českou televizí. Zmíněný dodatek neobsahoval náležitosti, které pro tento druh smluv požaduje zákon č. 151/2000 Sb. (telekomunikační zákon) a návazná vyhláška č. 198/2000 Sb. v § 2 a § 4 této vyhlášky. To je formální vada, která může zpochybnit platnost dodatku k dané smlouvě. Tuto záležitost již šetří Český telekomunikační úřad.

Celá věc má však ještě jeden háček. Provoz ČT se řídí závaznými interními normami, jejichž plnění zaručuje, že ČT nepřekročí zákonný rámec svého působení. Vedle obecně platných předpisů se to týká zejména dvou právních norem, jimiž je provoz ČT řízen, tj. zákona č. 483/191 Sb. o České televizi a zákona č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Protože zákon o České televizi řadu oblastí činnosti ČT neupravuje, řídí se ČT v těchto případech zákonem o vysílání. Zákon č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, ukládá mimo jiné v § 5, písmeno e) “uchovávat záznamy všech odvysílaných pořadů nejméně po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání”.

Sled odpovědnosti za vysílané pořad stanovuje v ČT platný Provozní řád č. 1, Vysílání televizního programu v České televizi. Ten v článku 16, Dokumentace vysílání, odst. 1), říká: “Záznam všech odvysílaných pořadů je v souladu se zákonem č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání v platném znění, pořizován na pracovištích výstupní kontroly programu ČT 1 a ČT 2 na nosič s vepsaným datem a časem vysílání”. Tento protokolární záznam vysílání, který ČT uchovává, byl pořizován bez přerušení. Zaznamenává však signál obou programů v souladu s platnými normami tak, jak byl odbavován z pracovišť na Kavčích horách. Veškeré platné interní normy ČT pokládají právě tento signál za “autorizovaný” v tom smyslu, v němž toho slova používal Jiří Hodač.

Pokud bylo v uplynulých dnech na sadách vysílacích frekvencí okruhů ČT 1 a ČT 2 vysíláno něco, co v tomto záznamu obsaženo není, bylo takové vysílání v rozporu s platnými předpisy ČT. Toto vysílání nesplňovalo ani další interní normy, upravující např. použití loga obou programů ČT, a z pohledu těchto norem neslo znaky pirátského vysílání. Navíc je otázkou, zda a kde byl uchován jeho protokolární záznam, jak to vyžaduje zákon č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, v § 5, písmeno e). Může v takovém případě ČT jako právnická osoba nést odpovědnost za případné škody, způsobené tímto vysíláním?

Nikolaj Savický

Poznámka JČ: Savický představuje zájmy vnitřních struktur České televize a dá se asi dost dobře usuzovat, že jeho interpretace je nejbližší tomu, co budou tradiční struktury ČT d nynějška prosazovat u politiků. Argumentace Nikolaje Savického (připomíná postoje Ivo Mathého) je pečlivě podložena množstvím užitečných dat, avšak podle našeho názoru je subjektivní a v mnoha ohledech kontroverzní. Savický nevidí krizi v České televizi jako důsledek pokusu o puč od ODS, ale jako důsledek "hrubé nekompetentnosti" Rady České televize, která se rozhodla se vnitřním strukturám ČT "pomstít" jmenováním Jiřího Hodače, který neměl "ani ponětí" o vnitřní praxi a étosu organizace. Už tento argument je sporný - je obtížné určit, do jaké míry je subjektivní obranou zakonzervovaného organismu ČT proti vnějším možným změnám a do jaké míry je platný. Absolutně nepřijatelný je naivní a snad až i manipulativní tvrzení Nikolaje Savického, že se vzbouření redakce zpravodajství ČT proměnilo v autentický protest na obranu skutečně kvalitní a nestranné veřejnoprávní služby ČT! Pan Savický snad nemůže myslet vážně tento svůj argument - vzbouřenecké novináře, kteří se vzepřeli proti legálně jmenovanému šéfovi a několik týdnů vysílali hrubě manipulativní a tvrdě emocionální, nezřídka i vulgární propagandu, nemůže myslíci člověk už nikdy znovu považovat za nestranné novináře (ani předtím jimi nikdy nebyli). Savický také zcela pomíjí oprávněnou kritiku na častou druhořadost vysílání ČT a dělá jí své televizi reklamu (stejně nekriticky to dělával i Ivo Mathé, podle vzoru, že když mě nikdo nepochválí, musím se pochválit sám) jako by snad všechno, co ČT vyrobí, bylo vysoce kvalitní. Zajímavé, že když hovořím se západními novináři, je jim absolutní imperativ nestranného, profesionálního kritického odstupu od zpracovávaných témat, který nesmí být nikdy porušen, protože jinak dojde k nenávratné diskreditaci novináře, zcela jasný. Doufám, že není česká veřejnost natolik ohloupitelná, aby tohle apologetům vzpoury sežrala i s navijákem. Jemná manipulace pana Savického spočívá v jeho textu i v tom, že sice na jedné straně svědčí, že krize v ČT naprosto nebyla důsledkem spiknutí ODS proti České televizi, na druhé straně argumentuje, že protest vzbouřeneckých novinářů byl legitimován obrovskou občanskou podporou na demonstracích. Jenže Nikolaj Savický pomíjí skutečnost, že na demonstracích lidi nedemonstrovali za ČT, ale demonstrovali v důsledku svého, zcela uměle vyvolaného hněvu vůči ODS. Byli jistě všeobecně frustrovaní z opoziční smlouvy, i z ČSSD i ODS, ale novinářští vzbouřenci z ČT u občanů ČR uměle svým propagandistickým vysíláním a falešnou zprávou o údajném puči ODS u lidí vyvolali silný hněv vůči ODS a následné lidové emoce pak hrubě zmanipulovali ve spolupráci se čtyřkoaličními politiky ve svůj prospěch! Soud by měl rozhodnout, zda šlo o šíření poplašné zprávy, případně o zneužití cizí věci (zařízení veřejnoprávní ČT) k vlastnímu prospěchu: vysílání falešné propagandy ve snaze obránit se před šéfem, který by je pravděpodobně vyhodil. - Lidé slepě demonstrovali a protestovali proti něčemu, co i podle samotného Nikolaje Savického jádrem konfliktu vůbec nebylo! - Když v závěru své studie Savický navozuje dojem, že údajně bylo bobošíkovské vysílání nelegitimní, zatímco vzbouřenecké bylo legitimní (přestože vzbouřenci vysílali proti příkazům generálního ředitele a zjevně si ukradli veřejnoprávní vysílání pro vlastní kauzu), a to jen proto, argumentuje Savický, že podle interních předpisů ČT je legitimní to vysílání, které se nahrává a skladuje po dobu 30 dnů, a vzbouřenecké vysílání se takto nahrávalo, zatímco Bobovize zřejmě nikoliv, ukazuje, jakým neseriózním způsobem se zřejmě v budoucnosti vydá moloch České televize ve snaze proti zdravému rozumu zdiskreditovat právními kličkami Hodačovy kroky. Jinými slovy: vzbouřenci znemožnili novému, možná zbrkle, ale legálně jmenovanému vedení, aby za pomoci podřízených dodržovalo běžné pracovní procedury, a nyní to, že to sami znemožnili, budou používat jako argument, že prý nové vedení nejednalo legitimně. Každý normální soud v normální zemi by tuto sofistiku musel odmítnout. - To, že mu v tom Hodač možná hodně pomohl svou neznalostí situace, je jiná věc. Ještě jiná věc je samozřejmě to, že kdyby nebyli pracovníci České televize ve snaze uchránit si svůj vnitřní nedotknutelný etos před vnějšími vliv ochotni okamžitě hystericky revoltovat, v normální situaci při jednání s normálními lidmi by přece došlo k dohodě a novému řediteli by staří zaměstnanci pomohli rozumně seznámit se s interními strukturami. Celkově se nám zdá, že materiál Nikolaje Savického je velmi cenný, protože vypovídá o vnitřním étosu České televize výmluvněji ještě daleko víc, než celé vzbouření posledních několika týdnů. Je to pokus situaci napravit a vrátit ji do zakonzervované doby před revolucí, to však už pravděpodobně nebue možné. Po tom, co převedli vzbouřenci, nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Česká veřejnost snad není tak hloupá, aby se nechala znovu zmanipulovat takovýmito argumenty. Veřejnoprávní televize v ČT už zemřela. JČ.

Poznámky k článku Nikolaje Savického:

1. O činnosti ČT, právním rámci jejího působení, její organizační struktuře, hospodaření atd. lze získat dobrý přehled z Ročenek ČT. Zatím jsou vydány pro léta 1992 - 1999. Jsou vždy dvousvazkové, přičemž druhý svazek je katalogem veškerých vyrobených pořadů včetně autorů, režisérů, stopáže atd. Tyto katalogy mají jmenný rejstřík a rejstřík názvů, takže je možné veškeré vyrobené pořady snadno nalézt.

2. Dědečková, Jana: Televize potřebuje jistotu, že neskončí stejně jako vytunelované banky. In: Slovo, 5.1. 2001, s. 7.

3. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

4. Šmíd, Milan: Neplánované poznámky Louče z dovolené. In: Louče, 4.1.2001 (www.louc.cz).

5. Potůček, Jan: Zdeněk Šámal: Bobošíková je patologický případ. Svět namodro, 10.1.2001, rubrika R & M, (www.svet.namodro.cz).

6. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

7. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

8. Kadrmas, Tomáš: Veřejnoprávní média a koncesionářské poplatky. In: Problémy financování neziskové kultury a veřejnoprávních médií. Sborník příspěvků z tzv. kulatého stolu, pořádaného Katedrou veřejných financí Vysoké školy ekonomické v Praze. VŠE, Praha 1998, s. 66.

9. Svoboda, Jiří: Televize: Česká televize s vyloučením veřejnosti. In: Neviditelný pes 10.1.2001. (www.pes.internet.cz).

10. O činnosti ČT, právním rámci jejího působení, její organizační struktuře, hospodaření atd. lze získat dobrý přehled z Ročenek ČT. Zatím jsou vydány pro léta 1992 - 1999. Jsou vždy dvousvazkové, přičemž druhý svazek je katalogem veškerých vyrobených pořadů včetně autorů, režisérů, stopáže atd. Tyto katalogy mají jmenný rejstřík a rejstřík názvů, takže je možné veškeré vyrobené pořady snadno nalézt.

11. Dědečková, Jana: Televize potřebuje jistotu, že neskončí stejně jako vytunelované banky. In: Slovo, 5.1. 2001, s. 7.

12. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

13. Šmíd, Milan: Neplánované poznámky Louče z dovolené. In: Louče, 4.1.2001 (www.louc.cz).

Potůček, Jan: Zdeněk Šámal: Bobošíková je patologický případ. Svět namodro, 10.1.2001, rubrika R & M, (www.svet.namodro.cz).

14. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

15. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

16. Kadrmas, Tomáš: Veřejnoprávní média a koncesionářské poplatky. In: Problémy financování neziskové kultury a veřejnoprávních médií. Sborník příspěvků z tzv. kulatého stolu, pořádaného Katedrou veřejných financí Vysoké školy ekonomické v Praze. VŠE, Praha 1998, s. 66.

17. Svoboda, Jiří: Televize: Česká televize s vyloučením veřejnosti. In: Neviditelný pes 10.1.2001. (www.pes.internet.cz).