Média jsou moc a my s nimi neumíme zacházet
Vážený pane Čulíku,
sleduji Britské listy již od prvních náznaků možné krize v
České televizi. Tu jsem vždy vnímal jako krizi kulturnosti celé
televize, ne jako problém zpravodajské redakce. Osobně si myslím,
že převedení do roviny prosté politiky je jen důkazem omezeného
vnímání. Médium televize je organismem, který žije sám o sobě
a sám pro sebe - rovina zprostředkovaného (tedy nutně selektivního)
sdělování je jen informací o tom, jak tento organismus strávil
realitu a jak se ji rozhodl předat dál. I interní problémy, ať
v pohledu jedné nebo druhé strany, jsou nám pouze ukazovány. Klam
pravdy je tu dokonán - člověk přeci vždy věří tomu, co vidí.
Jenže tohle je už pohled jiného organismu a my jej pouze přebíráme. /*
Tvář (v realitě obrazu) a slova (též v realitě obrazu) člověka
existují díky funkčnímu tělu média, ne naopak. A přesto většina
píše o televizi jako o něčem konkrétním, bez ohledu na její
neuchopitelnost. Z útržků reality si v přímé zkušenosti lze
složit a myšlením přivlastnit celek, z fragmentů již zprostředkované
reality nikoli. Televize se tak svojí absolutizací zprostředkovaného
sdělování nutně posouvá do roviny mýtu, a ten je v síle emocí
vždy zjednodušený - to pro potřeby vyprávěného příběhu.
Problém publicistiky (na rozdíl od metafyzické neproniknutelnosti
celku přece tak srozumitelný všem, jistě že jen zdánlivě) je
pouze zástupný a bojím se, že se jeho ukřičeností vymaže
problém složitější. Myslím si, že Česká televize přestala
hrát dynamickou úlohu v kulturní oblasti (a tou nemyslím vyhraněné
estétství; je kultura těla i duše, je kultura informace?). Bohužel
je to na rozsáhlou analýzu vysílacího profilu, na prozkoumání
nenaplněných možností. Kdybych měl více času, tak ji vypracuji
- vypracoval bych ji jako orientovaný divák, tedy v úhlu toho, jak
se televize jeví, nikoli pohledem toho, kdo je za obrazem. Přesto si
dovoluji navrhnout řez, který by zachoval čistotu "otevřeného vysílání"
(takto jsem si osobně nahradil slovo veřejnoprávní) a zároveň
by byl v rámci trhu korektní ke komerčním stanicím - nynější
stav, kdy část programu obou kanálů České televize překrývá
za zvýhodněných podmínek možnosti soukromého sektoru, je neudržitelný.
Myslím si, že by se měl zprivatizovat první kanál České televize,
s přesnými licenčními podmínkami, s podmínkami, které nebude
možné opět obelhat. Druhý program by měl zůstat zachován, ale
jeho duch by se měl cele proměnit v moderně koncipovaný tok publicistiky
(jež není jen o politickém rozpočítávání) a kulturních
pořadů. Měl by důsledně naplňovat onu (dnes neurčitou) veřejnoprávnost,
včetně všech momentů, které nyní "zákonně" zahrnuje. Měl
by to být čtyřiadvacetihodinový blok otevřený všem kulturním
a společenským menšinám. A měl by být bez reklam, živ pouze
a jen z koncesionářských poplatků. Lidé by snad i pochopili, že
si neplatí to, na co se chtějí dívat (to jim na jiných stanicích
vždy zaplatí velké firmy v reklamách), ale že si platí možnost
dívat se na něco jiného; paradox placeného ideálu s sebou přináší
naději svobody. A pohyb dopředu je vždy o možnostech. V České
televize se zastavil čas - i proto se to všechno muselo stát.
*Poznámka: Naše ovlivnitelnost televizí je jen důkazem naprosté
absence mediální výchovy na školách. Neumíme s mediální i-realitou
vůbec zacházet; nikdo to neřeší a nikoho to nezajímá. Jenže
média jsou moc a obecná mediální nevzdělanost se může stát
mostem z břehu mediální fikce reality ke skutečné fikci demokracie.
Už nám to začalo.
Mějte se hezky
Petr Kubica, Jihlava
(*1973, provozovatel kina, majitel antikvariátu, učitel na gymnáziu
a externí doktorand na FF UP v Olomouci)
