Hitler, manažeři a nebezpečí psychopatie
Článek Psychopati jako šéfové podniků, uveřejněný v BL 13.3. hovoří o velmi vážné věci. Pokusím se podívat na problém psychopatie z trochu jiného úhlu. Nejde mi o vyvrácení názorů autorky, ale o nalezení širšího kontextu.
Podle učebnic můžeme konstatovat, že psychopatie je psychická porucha, jejíž podstatou je disharmonicky vyvinutá osobnost. Některé rysy této osobnosti jsou nadměrně zvýrazněny, jiné naopak chybí.
Problém je už v tom, že tuto definici lze aplikovat na každého, autora těchto řádků nevyjímaje.
V roce 1999 jsem napsal článek o velkém psychopatu Adolfu Hitlerovi. Tento článek již dnes nepokládám za dobrý, nicméně kdo si jej chce přečíst, je zde. V článku píšu, že současná psychologie je jen jakousi pojmologií, která sice pojmenuje problém, ale o jeho podstatě neřekne nic. Není přitom pravda, že se o podstatě psychopatie nedá nic říci. Není pravda, že psychopatie se nedá vyléčit.
Nedá se samozřejmě vyléčit tabletkami, jelikož nejde o záležitost lidského těla, nýbrž lidského ducha. Chceme li alespoň trochu pochopit podstatu vzniku psychopata, musíme ovšem podstoupit riziko, že nám bude nastaveno zrcadlo, stejně tak jako společenskému systému, ve kterém žijeme a naší civilizaci vůbec.
Napřed si ale trochu upřesněme pojmy. Psychopatií nacházíme v literatuře více typů. Nás ale zajímají pouze tři. Psychopaté hypertymní, hyperbuličtí a především hysteričtí. U těchto typů se objevuje ve zvýšené míře agrese vůči druhým. O těchto typech také hovoří článek Hilary Freeman.
V knize Hitler a Stalin, paralelní životopisy popisuje Alan Bullock scénu, která se odehrála téměř u konce Hitlerova života. Nemám teď tu knihu po ruce, takže cituji z paměti. Vůdce se kvůli čemusi rozčílil a rázem všem došla energie. Bullock to nikterak nekomentuje. Jde přitom o zásadní moment.
Mezi lidmi totiž existují energetické interakce a pouze část psychologů a psychiatrů toto poznání odmítá jako nevědecké. Každý zamilovaný dobře ví, o čem mluvím.
O Adolfu Hitlerovi mluvím proto, že jeho případ je nejlépe zdokumentován. Hitler byl dokonalý hysterický psychopat, zřejmě největší v dějinách. Hysterií nerozumíme afektované chování, hysterické výstupy mají utilitaristické pozadí, jsou zaměřeny k dosažení nějakého cíle. Smyslem chování hysterika je zaměřit energii druhých k vlastní osobě.
Zkoumání toho, co se dělo s lidmi při Hitlerových projevech nám ukáže člověka údajně rozumného v poněkud jiném světle. Je známo, že ženy mívaly při jeho vystoupeních orgazmus.
V článku o psychopatech na pracovištích je tvrdá diferenciace psychopat versus jeho oběti. Jenže tak jednoduché to není. Ve skutečnosti zde platí zákon spřízněnosti. Existuje speciální obor, který se nazývá viktimologie, tento obor zkoumá způsob chování oběti, jenž vedl pachatele ke zločinu. Pachatel a jeho obět tvoří jakýsi "tajný spolek" dvou osob. Vím, že to zní podivně, ale já jsem si to nevymyslel, přišla na to skupina odvážných psychologů pozorováním a srovnáváním.
Proč se podařilo Hitlerovi znásilnit německý národ? Chápu li psychopata jako svého druhu "energetického upíra", musí mít tento upír jakousi nadstandardní výbavu, tedy schopnost nalézt a vysát zdroj této energie. Pro Hitlera byl zdrojem energie celý německý národ.
Tvrdá západní metafyzika nás naučila jednoznačně dělit na dobro a zlo, pravdu a lež, viníka a oběť, hříšníka a spravedlivého. Ne vždy je to tak snadné. I viník může být v jistém, přesně vymezeném smyslu obětí.
V Hitlerově životě je spousta zajímavých momentů, některé z nich posléze ukáži, ale hned na začátku říkám, že nedokáží vysvětlit, jak se mohlo stát to, co se stalo. Vinen nebyl jen Hitler, ale celý německý národ. Nejen svůdce, ale i svedený. Právě chování Němců za druhé světové války ospravedlňuje mou tezi, že v případě agresivity psychopata není vinen jen původce agrese, ale i oběť. Tedy ten, který znásilňoval i ten, který se nechal znásilnit.
Psychiatr Anton Neumayr, který se věnuje postavě Hitlera z medicínského hlediska, říká: "(Hitler) …disponoval úžasnou sebejistotou a byl schopen vyjádřit ducha, úzkosti a naděje lidí své epochy, stal se pro ně výlučným představitelem celého dobového myšlení. Dokázal přesvědčivým způsobem a tou nejjednodušší formou vysvětlit politické okolnosti, které způsobily strasti národa, a také uměl davům věrohodně zprostředkovat nespokojenost, zklamání a protesty v souladu s vlastními pocity." Hitler byl prostě dítětem své doby.
Jestliže hodnoty současné civilizace jsou hmotný růst, zisk či osobní prospěch, není čirým pokrytectvím se divit, že jedinci orientovaní tímto směrem se derou napovrch?
Není třeba onen současný kult lidského těla jen jinou variantou učení o panské rase? Televizní reklamy i filmy vyzdvihují mládí a fyzickou krásu. Co se starými a ošklivými, postavíme pro ně koncentrační tábory? Spíše než to se ukájíme iluzí, že věda najde jednou nějakou tabletku proti stáří a ošklivosti.
Francouzský filozof Gilles Lipovetsky píše: "Každá doba se ráda ztotožňuje s nějakou mytologickou nebo legendární postavou, kterou si vykládá podle svých současných problémů: Oidipa jako všeobecný symbol, Prométea, Fausta nebo Sysifa jako zobrazení moderního údělu. Dnešní dobu, podle mnohých badatelů, zejména amerických, symbolizuje Narcis… Objevení neonarcizmu, nás nutí zaregistrovat, že před našimi zraky dochází k zásadní antropologické mutaci, kterou všichni nějak, byť nejasně, pociťujeme. Nastává nové stadium individualizmu, ve chvíli kdy autoritářský kapitalizmus ustupuje uvolněnějšímu kapitalizmu hédonickému, navazuje jedinec dosud nevídaný vztah k sobě a ke svému tělu… Začíná se rozvíjet čirý individualizmus zbavený společenských pout a morálních hodnot, které ještě přetrvávaly v době kdy byl ještě člověk homo oeconomicus."
Lipovetsky nevidí onu proměnu jednoznačně negativně, patří prostě k postmoderní situaci. Nás ale v tuto chvíli zajímá extrém.
K psychopatii patří extrémní narcizmus spolu s naprostým nedostatkem smyslu pro skutečnost. Zde je ale jedno velké jenže. Proto jsem hovořil o energetických interakcích mezi lidmi. Stává se, bohužel častěji než by si naše ratio přálo, že se skutečnost začne proměňovat podle přání psychopata.
Je to znát nejen u Hitlera, ale i u jiného velkého psychopata, který významným způsobem ovlivnil celou civilizaci. U Henryho Forda. Nebo snad ne? Byl Henry Ford vizionář, který viděl budoucnost lidstva nebo psychopat, který mu vnutil svou zvrácenou představu? Nejspíše obojí.
Švýcarský myslitel Denis de Rougemont se odvážil srovnat destrukci planety, kterou způsobují automobily s destrukcí, kterou způsobil Hitler. Podobnosti tu rozhodně jsou. Osvobodil nás automobil? Tuto otázku doporučuji si klást při průjezdu severojižní magistrálou v ranní či odpolední špičce.
Rougemont říká: "Můžeme si klást otázku, nakolik si byl Ford vědom cílů a budoucnosti svého úsilí. Já za svou osobu věřím, že fixní idea vyrábět může zachvátit mozek moderního člověka natolik, až z něj vyloučí jakoukoliv úvahu o konečnosti." Jinak řečeno pro psychopatického jedince je druhý pouze nástrojem je jedno jestli k výrobě aut nebo vraždění.
Od dob Henryho Forda i Adolfa Hitlera uplynul nějaký čas a dějiny zpátky nevrátíme. S automobily se musíme smířit a pokusit se potlačit negativní důsledky jejich působení na prostředí v tom nejširším smyslu. Tedy nejen na kvalitu ovzduší, ale i na kvalitu našeho vnitřního života. Chci říci, že automobil je dopravní prostředek, který občas potřebujeme, nikoliv božstvo, kterému se klaníme a sloužíme mu. I při jízdě automobilem mám možnost volby mezi pokorou a úctou k přírodě a druhému nebo bezohlednou agresivitou. V návrat k přírodě nevěřím a ani není nutný.
Nutná je revize některých našich životních postojů a hodnot tak, abychom vytvořili lidské prostředí takové, aby psychopaté neměli šanci se uplatnit. Zatím děláme pravý opak.
Odvážím se nyní oponovat tezi, že psychopatem se člověk rodí. Nerodí. Rodí se pouze s dispozicemi, které může či nemusí naplnit. Záleží především na něm, ale i na prostředí ve kterém se formuje jeho psychika.
Znovu se vrátím k Adolfu Hitlerovi, jednak proto, jak jsem již řekl, jeho případ je dobře zdokumentován a taky proto, že se jedná o extrém. Na extrému se vždy lépe vysvětluje problém, než na něčem, co je částečně skryté nebo nejednoznačné.
Pokusím se nyní o malou biografickou anamnézu této postavy. Je dostatečně známo, že základní povahové rysy se utvářejí v raném dětství. Je též dostatečně prokázáno, že charakter rodičů je jeden z rozhodujících faktorů, které formují strukturu osobnosti.
Hitlerova matka Klára, byla původně služebná Aloise Hitlera, Adolfova otce. (A byla o mnoho let mladší než manžel, manžel byl vůči ní i dítěti komisní a nepřístupný, pozn. JČ.) V roce 1884 se s ní Alois oženil, v situaci kdy již zřejmě byla těhotná. Po sňatku se toho však mnoho nezměnilo. Ve skutečnosti byla celý život jen služebnou, která se starala i o sexuální vyžití svého pána.
Adolf byl její čtvrté dítě, tři předtím zemřely. Adolf byl počat ve stejném roce, kdy zemřela její dcera Ida. Každý zkušený lékař, psycholog nebo sociální pracovník mi jistě potvrdí, že už zde je jaksi zavařeno na průšvih. Tato žena jen stěží mohla Adolfovi zajistit pocit štěstí a bezpečí, které malé dítě potřebuje. Pocity zklamání a hořkosti se takovémto případě ukládají hluboko do podvědomí, aby se posléze projevily v jiné sublimované podobě. Anton Neumayr říká:
"Jeho matka mu však také patrně poskytla onen předobraz ženství, který měl na mysli, když se ve svém díle Mein Kampf snažil psychologicky charakterizovat masu. Tvrdil totiž, že duše široké masy je nepřístupná všemu, co je polovičaté a slabé. Stejně jako žena, jejíž dušení vnímání není příliš určováno důvody abstraktního rozumu, ale spíše nedefinovatelnou, citovou touhou po síle, která ji může doplnit, se raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha, miluje i masa více vládnoucího než prosícího a ve svém nitru se cítí svobodnější díky takové nauce, jež mimo sebe nestrpí žádnou jinou, než díky takové, která schvaluje liberální sobodu…"
Kdo se dokázal prokousat Hitlerovým šroubovaným souvětím, bude se mnou asi souhlasit, že nacházíme jisté indicie, co se asi odehrává v duši psychopata a kde mohou být kořeny agresivity. Jeho matka ho svým pokorným odevzdaným chováním přesvědčila, že zvítězit lze jen bezohlednou brutalitou. Matka jej sice silně rozmazlovala, ale nikdy se za něj nepostavila vůči agresivnímu otci. Neumayr k tomu říká:
"Tyranské výchovné metody, vedly k tomu, že Adolf musel žít ve stálém strachu a ohrožení, a protože jeho otec nikdy nepřijal žádnou omluvu, dokonce ani v případě že chlapec ve skutečnosti nic neprovedl, mohl Adolf uniknout opětovným trestům jen prostřednictvím lži a zachránit si tak poslední zbytek důstojnosti…Když starý důstojník zapískal na dva prsty, musel chlapec okamžitě přijít. Toto ponižující chování otce, který, místo aby na syna volal jménem, pískal na něj jak na psa, lze srovnat s pozdější situací Židů v třetí říši."
Psychoanalýza dokazuje, že v takovéto situaci se člověk nejčastěji ztotožní s agresorem. Jde o obranný reflex. Jeho nenávist k otci se posléze sublimovala v nenávist k vnějšímu nepříteli. Opět obranný reflex.
Lze ale tento model možného vzniku psychopatie aplikovat i dnes na současné psychopaty tyranizující své kolegy v práci?
Především musíme mít na zřeteli, že takovýto vzorec může mít v praxi tisíce variant. Jistou konstantu však v něm nalézt lze. Vždy jde o poruchu vztahu k druhým lidem a z ní vznikající pokřivené vnímání reality. Již jsem zmínil pojem narcizmus. Pro narcistickou osobnost je vždy reálná jen ta skutečnost, která odpovídá jejím přáním, jejímu myšlení a jejím pocitům. Narcistický člověk dojít snadno k přesvědčení o své neomylnosti a dokonalosti . Každý, kdo narušuje tento jeho obraz je nepřítel, proti němuž obrací svou agresi..
Snad v žádné době nebyl člověk vystavěn takovému působení negativních energiií, plynoucích především z médií, jako v současnosti. Zdravá psychika dokáže rozlišit mezi skutečností a jejím mediálním obrazem. Psychika nějak narušená již hůře.
Televize se stala dominantou téměř každé rodiny. Je to ona, která má nejvyšší autoritu, tradiční otec ustupuje do pozadí, navíc současný otec nemá vesměs na děti čas a na svou funkci rezignoval. Televize narušila archetypální strukturu rodiny. Televizní virtuální realita se velmi podobá pokřivenému světu narcisních osobností.
Televizní zpravodajství, či filmy prokládané násilím dokáže probudit ve standartním divákovi momentální, ale časem také chronickou úzkost. Televize jako by toužila po ochromení a omezení racionality diváka a chtěla mu vnutit nadládu negativních psychických emocí.
Jestliže srovnává Rougemont Hitlera s automobilem, je stejně tak možná a dokonce ještě trefnější srovnávat Hitlera s televizí. Funguje zde totiž stejný fascinační mechanizmus. Divák ovládaný úzkostí a strachem je ideálním objektem k navození potřeby materiální spotřeby. Hromadění hmotných zbytečností vyvolává šalebný pocit bezpečí.
Znovu ale říkám, zdravá psychika se s tímto umí vyrovnat.
Nicméně má li jedinec jisté, řekněme že vrozené, psychopatické dizpozice, stávající společenské klima je příznivé k jejich plnému rozvinutí. A problém je třeba začít řešit odsud.
V přístupu, který zaujala autorka článku a jí citované autority je jedno nebezpečí. Může se stát totéž, co se občas děje, při takzvaném sexuálním harašení. Nejeden schopný, ale autoritativní šéf může být neschopnými podřízenými označen za psychopata.
Domnívám se, že procento lidí s tvrdě psychopatickými dispozicemi je vyšší než jedno, jak se píše ve výše uvedeném článku. Podle mých zdrojů jde asi o 6% lidí. Ale procenta nejsou to nejdůležitější. Berme prosím zvýšený výskyt agresivních psychopatů na pracovištích jako jakési upozornění, kam dospěla naše civilizace.
Současná materialistická psychiatrie a medicína vůbec je mimořádně pokrytecká záležitost. Díky chemoterapeutikum se podařilo potlačit viditelné symptomy některých chorob. Vidím li proti sobě muže z nožem, který mne možná chce zabít, mohu se jej zbavit tak, že si nechám vypíchnout oči anebo moderněji vzít si nějakou tabletku na utlumení zraku. Jenže ten muž tam bude stát pořád.
Stále více stoupá spotřeba léků proti depresím. Jen málokdo si položí otázku kde je příčina oněch depresí. Raději se to nechá na chemii. Lze si teoreticky představit "lék", který v člověku potlačí celou lidskou osobnost, a zůstane jen vegetující hmota.
Jsem si vědom, že tímto článkem jsem nezodpověděl žádnou otázku ohledně psychopatie, ale pouze nastolil další. Je to doopravdy vážné téma a chtěl bych, aby se k němu vyjádřil každý, kdo má co říci.
