Myslím, že jsme byli jednou z prvních, teď v září (rok 2000) začínáme devátý ročník.

Vzhledem k  tomu, že ministerstvo nám poslalo své rozhodnutí pozdě, v říjnu, začali jsme v listopadu. Potřebovali jsme místnost, učitelku, vybavení a děti. To se nám podařilo velice rychle zajistit. Ačkoli jsme začínali až v listopadu, v lednu či v únoru, kdy byl zápis do základní školy, na dětech z přípravné třídy byl znát rozdíl od těch, které přišly ze stejného prostředí, ale tzv. přímo z ulice.

Již uměly komunikovat, nebály se neznámého prostředí, měly již nějaké znalosti jako tzv. bílé děti, resp. děti chodící do mateřské školy.

Problémů je celá řada - zvykají si na určitý režim, neznají dobře barvy, mají velmi chudou slovní zásobu. Některé děti neměly ani základní hygienické návyky.

Používat třeba papír po velké potřebě, mýt si ruce, čistit si zuby. Tyto činnosti byly součástí “výuky” v přípravném ročníku, kde nenásilnou formou si tyto návyky osvojovaly a učily se chovat k sobě a k učitelce, učily se co je to kázeň, protože bez určité kázně a navazujícího soustředění se nelze nic naučit.

Přes deset, do patnácti, už si přesně nepamatuji.

Tehdy jsem prováděl do první třídy nábor osobně a podařilo se mi umístit do nultého ročníku i děti tzv. bílé, které měly odklad školní docházky. Měl jsem seznam dětí s odloženou školní docházkou z Chabařovic, kde jsem předtím učil, a z Chlumce, kde bydlím a také z Předlic, a tak jsem rodiče obešel a vysvětlil jim, v čem by byla tato třída pro jejich děti vhodná. Také jsem v místním tisku v článcích o této třídě zdůrazňoval, že se jedná o třídu otevřenou pro všechny děti, které tuto pomoc potřebují, aby měly lepší start do první třídy.

První ročník byl ještě multikulturní. V dalších letech se škola stala prakticky romskou, protože když přišli tzv. bílí rodiče a viděli, že jsou tam samé romské děti, kolikrát je na naší školu nepřihlásili, což nás mrzelo. V současné době v přípravné třídě neromské děti nejsou.

Pravidelnost docházky, jak potvrdila učitelka této třídy, která byla zkušenou učitelkou z mateřské školy, byla vyšší než v mateřských školách.

Asistence - jako pomoc učiteli - byla součástí projektu Multikulturní výchovy a vzdělávání. My jsme měli první asistentku tzv. bílou, absolventka střední pedagogické školy. Byla po pedagogické stránce výborná, měla patřičné znalosti a v oblibě dramatickou výchovu, což bylo velkým přínosem. Byla u nás, dokud nenastoupila mateřskou dovolenou. Začal trend mít romské asistenty. Už ani nevím, jestli jsem si vzal romského asistenta a teprve potom jsem tento krok probojovával jako účelný, nebo již tehdy byl tento trend přijímán. Faktem je, že jsme spolupracovali a konzultovali s pražskou Nadací Nová škola.

První romskou asistentkou byla paní Žigová, která v rámci veřejně obecně prospěšných prací nejprve uklízela park před školou a zapojila se ve škole jako vedoucí tanečního kroužku. Dostal jsem nápad stáhnout ji do školy. To byla naše první romská asistentka a je i nadále. Dnes je to již běžný jev a v ČR je jich již přes 150 a u nás na škole pět: manželé Žigovi, náš bývalý žák Ondřej Darvaš a dva asistenti - maminka z Chabařovic, předtím bydlící zde v Předlicích a druhá svobodná dívka, která na tuto školu chodila ještě před tím, než jsem nastoupil na zdejší školu já.

Ekonomika a vzlet romské duše

Při větším počtu by ani nešlo učit samotné romské žáky. Jejich výuka je velmi náročná. První věc, která není na první pohled tak zřejmá, je jazyková bariéra. Ačkoli mluví romské dítě doma česky, nezíská znalost češtiny v takové kvalitě jako děti tzv. bílé. Ačkoli dítě romsky nikdy nemluvilo, romské kořeny v jazyku jsou patrné. Má tendenci dělat tzv. romské chyby. Má problémy s pády, s předložkami, s různými mluvnickými kategoriemi. Také má chudší slovní zásobu. Všechny předměty jsou vyučovány na základě nějakých pojmů a mnohdy jsme překvapeni, jaká slova, pro nás naprosto běžná, romské dítě nezná.

Důležitým bodem bylo, že jsme se zabývali tím, aby děti, které zavřou po skončení vyučování za sebou dveře třídy, neběhaly bezcílně po zbytek dne po ulicích. Byla to otázka mimoškolní činnosti. K tomu se nám výborně hodilo, že jsme ve spolupráci s německou partnerskou školou vybudovali víceúčelové sportovní hříště, kde může probíhat řada sportovních kroužků. Předělali jsme část školních dílen na klubovnu pro další mimoškolní činnosti. U nás musíme měnit postoj dětí ke škole a to můžeme nejlépe neformální cestou - mimoškolními činnostmi.

Nesmíme zapomínat na rodiče, protože děti jsou na ně velmi silně fixovány a přitom rodiče mají vzdělání na žebříčku hodnot velice nízko. Přes klubovnu, hřiště a neformální setkávání jsme si otevřeli cestu, jak se s rodiči spřátelit.

Škola překračuje rámec obyčejného vzdělávání a výchovy, její model je nadstandardní, a proto pomůcky na zájmovou činnost, míče, rakety, dresy, ošacení pro taneční kroužek, výjezdy kroužků a finance na to musí škola pracně shánět. To jsou prvky komunitní školy, která se otevírá komunitě a chce pro komunitu něco udělat, aby lidé získali ke škole a k učitelům důvěru.

Naše škola proto musí být školou komunitní - všechny tzv. podpůrné programy nejsou přilepeny tzv. navíc, abychom byli zajímaví, ale ony jsou životně nutné - jsou prvním předpokladem našich pedagogických výsledků. Jsou vlastně počáteční podmínkou vzdělávacího procesu.

Ačkoli se snažíme s pomocí asistentů a máme ve třídách menší počet dětí, pro děti z přípravné třídy je to stejně obtížné. Radíme se proto s pedagogicko - psychologickou poradnou, se střediskem výchovné péče, jehož otevření jsme v Ústí nad Labem iniciovali - snažíme se, aby děcko prospělo a mohlo jít dál.

Jedním z hlavních úkolů naší školy je, aby dítě zbytečně a nebo předčasně neodcházelo do zvláštní školy.

Snažíme se, aby odešly do zvláštní školy jen děti, které nemají na to, aby absolvovaly základní školu. Po vyšetření odborníkem a na jeho doporučení některé děti odejdou do zvláštní školy až když není jiného zbytí.

Zvláštní školy nejsou žádnou téměř zločineckou organizací, jak se vedla určitá kampaň. Jsou pro děti, které nezvládají tempo a rozsah učiva základní školy. Jde o to, aby děti nebyly do zvláštní škol zařazovány při prvních problémech, předčasně a zbytečně.

Tím, že dojde ke zrušení zvláštních škol a budou jen základní školy s odstupňovanou obtížností učebních plánů. dojde jen ke změně “etiket”, k přejmenování, ne k odstranění problému.

Problém zůstane - zda dítě bude schopné, ať se škola či třída jmenuje jakkoli, vypořádat s učivem na střední škole.

Ještě k osočování zvláštních škol. Je nutné si uvědomit, že k návrhu o přeřazení dítěte je kromě slova odborníka také nutný souhlas rodičů.

Někdy máme u nás na škole dítě vyloženě na zvláštní školu, ale rodiče s tím nesouhlasí, zůstává tedy zde. Nesouhlas je dán většinou z ekonomického důvodu, protože by dítě muselo dojíždět - což znamená nemálo peněz na jízdu autobusem do školy a zpět. Na druhé straně jsou rodiče, které chtějí mít dítě na zvláštní škole jen proto, že již tam chodí sourozenec a chtějí mít děti na jednom místě a my musíme tuto snahu rodičům rozmlouvat.

Jsou dva směry, kterými překračujeme rámec základní školy: směrem dolů prostřednictvím přípravných tříd a druhým směrem: nechceme ztratit děti po skončení školní docházky z dohledu, ale naopak sledovat, jak si vedou, a snažíme se jim pomoci. V drtivé většině se naše romské děti dostanou do učňovských oborů, některé i na střední školu, ale tam je pravděpodobnost, že školu dodělají, malá. Faktory, které to ovlivňují, jsou finanční (rodina nemá dostatek prostředků), student v cizím prostředí má problémy, které neumí sám překonat a předčasně učení ukončí. Zde bychom byli rádi, kdyby se našla cesta, jak pomoci těmto dětem, aby učiliště či školu dokončovaly.

Máme zde dva protichůdné typické příklady: velmi nadaná žákyně se dostala na pedagogickou školu v Mostě, učil jsem se s ní já, moje žena i má dcera, ale do školy přestala chodit částečně z lenosti, částečně z ekonomických důvodů a nedokončila ji. Pozitivní je, že asi po třech letech nastoupila znovu na střední školu a uvidíme jak si povede.

Druhý příklad - žačka se dostala bez přijímacích pohovorů, díky pěknému vysvědčení, na celkem prestižní školu do Hradce Králové a úspěšně odmaturovala. Na jejím případě se ukázalo, jak je potřebné udržovat s žáky styk. Byl jsem za ní v Hradci Králové a pomáhal jem ji řešit problém s přestěhováním na jinou ubytovnu, protože na původní měla problémy s tím, že jí někteří nadávali, že je cikánka, bylo prospěšné, že jsem byl v kontaktu s ředitelkou školy.

Její sestra se také dobře učila, měla výborné známky, ale měsíc před vyučením, protože se velice zamilovala, odjela za svým chlapcem na víkend a zůstala u něho čtyři měsíce a nedokončila učení.

Jsem češtinář, ale trápí mě především jednoduché počty. Vidím, kolik je v Ústí nad Labem Romů. Domnívám se proto, že veškeré koncepční a promyšlené iniciativy, které se realizují, i když stojí peníze, jsou levné ve srovnání s tím, co nás všechny stojí kriminalita, malá adaptabilita, nezaměstnanost. Kromě toho mám takový dojem, že spousta peněz, která přijde do naší republiky na takovéto programy zaměřené na zvládání romské a multietnické problematiky se kamsi záhadně ztratí. Když hovořím s kolegy ze škol, máme stejnou zkušenost, že se těžko tyto peníze dostávají až dolů k nám pro konkrétní práci s dětmi. V souvislosti s tím mi hýbe žlučí kolik bílých i romských iniciativ tyto peníze doslova promrhá…

Organizují se různé konference a setkání, které nejsou příliš přínosné, protože se tam hovoří velice obecně a jsou přitom velmi nákladné i díky cestovnému, protože tam bývají i lidé ze zahraničí. Kdyby tyto peníze se podařilo zachránit, pro školy by to znamenalo mnoho pomůcek, které potřebují k práci, o které se moudře a obecně mluví.

Mají z prvopočátku dobré úmysly a plány, ale neznají míru. Chtěli by pomoci celému Ústí nebo celé republice. Když se je podaří zaměřit konkrétním směrem, problémem je organizace, soustavnost a vytrvalost. Mrzí mě, že se jednotlivé iniciativy mezi sebou těžko domlouvají, protože mají pocit konkurence. Neschopnost domluvy jim brání v realizaci dobrých nápadů.

Např. Humanitas profes - spolupráce s touto nadací vyústila v to, že naše škola byla přijata do systému škol UNESCO a Obecně prospěšnou společnost Nová škola, kde vědí o konkrétních problémech škol, jako je naše, a snaží se nám cíleně pomoci.

V lize jsou kolegové z Ostravy, Brna, Prahy atp. Těmto školám je společné to, že jsou spádové s vysokým procentem romských dětí. Chceme, aby na takových školách byly systémově řešeny otázky vzdělávání a výchovy, a chceme o tom diskutovat s lidmi na ministerstvech. Myslím, že je chybou, že je pouze kategorie základní škola a zvláštní škola. Cítíme se jako komunitní škola, protože v našich podmínkách musíme dělat mnoho podpůrných programů, abychom mohli vůbec učit. A k tomu musíme mít legislativu. Potřebujeme často sociálního pracovníka směrem k nám, aby nám poradil, ale také směrem do rodin žáků, aby nám pomohl navázat komunikaci, potřebujeme logopeda, často služby psychologa apod. To vše bylo obsaženo v projektu Romské děti v českých školách, který byl ministerstvem schválen. Prvním rokem jsme dostali alespoň určitou částku, druhý již nic… To, co bylo v projektu, je dobré a je třeba to zakotvit legislativně.

(Vše vypadá optimisticky, ale přesto si ředitel předlické školy neodpustil poznámku ze života, která dokládá obtížné postavení škol tohoto typu:)

Zdálo by se, že doba školám tohoto typu přeje, ale není tomu tak. Neustále hovoříme jen o utlačování práv Romů, ale romská populace to vzala tak, že si přísně hlídá svá práva a vše, co se jí nelíbí, podává tak, že jsou pošlapávána jejich práva. Nikdy se nemluví o povinnostech chodit řádně do školy, starat se řádně o dítě, nekrást apod. Pro práci ve škole by bylo přínosné, aby jakékoli překračování zákonů bylo účinně a rychle trestáno, ať jsou přestupky z bílé či z romské strany. To by pedagogům velice pomohlo, protože by to zprůhlednilo romským dětem svět vztahů a odpovědnosti.

Když jsem hovořil s lidmi žijícími v Předlicích, prostě se jich to netýká. V souvislostí s Matiční jsem měl řadu povinností. Byl jsem zván na řadu neplodných jednání, ale přínosem bylo alespoň to, že část novinářů zabývající se romskou problematikou narazila i na naší školu, nebo je poslal někdo z univerzitního Centra romistiky a byli překvapeni, co že to v Ústí existuje. Zádrhelem je, že lidé ze zahraničí jsou neinformováni, nevědí, co se tady vůbec děje, což se na Matiční podepsalo úplně ukázkově. Příkladem jejich naivismu bylo třeba, že nám přinesli s nadšením fotografii zamřížovaného okna tělocvičny a romské dítě šplhající vzhůru a jako by ho vypouštěly něčí ruce - což byly ruce záchranáře, který dítě zajišťoval. Oni v tom vidí symbol jakéhosi trhání řetězů, z nichž Róm svobodně vzlétne ke vzdělání. Tak to není.

Tady Rom musí vidět, že vzdělání k něčemu je, musí vidět, že když dosáhne nějakého vzdělání, že sežene místo. Pokud Rom bude mít větší peníze z podpory než z práce, proč by se snažil, tedy i pochybný systém sociálních dávek - to je to, co brzdí jejich “vzlétnutí”.

Bylo to v době, kdy kulminovala o prázdninách tzv. utečenecká vlna do Anglie. Tehdy jsem uvažoval o tom, že by nebylo špatnou propagací naší republiky, kdybychom mohli jet s dětmi z naší školy na autobusový zájezd do Anglie, třeba do Londýna s transparentem, resp. pod heslem “Jedeme do Anglie jenom na výlet”. Ale tento nápad se nepřehoupl přes stádium prvotních úvah nad sponzory. Škoda, děcka z našich zájmových kroužků by jistě měla Londýňanům co ukázat. Nebyl na to, bohužel, čas. Zůstávají nám Předlice…