Však ono ji to taky někdy způsobuje! (smích)

Na to neumím dost přesně odpovědět. Něco se šuškalo, ale pro mě spíš byla otázka, jakým způsobem vláda do záležitosti vstoupí, a jestli si dobře vzpomínám, vláda do ní příliš nevstupovala; dílem proto, že předseda vlády byl na dovolené a zastupovali ho pánové Špidla a Rychetský, kteří spíš vyčkávali, jak se situace v televizi bude vyvíjet. Ministr vnitra Gross, ve chvíli, kdy by ještě možná zasáhnout mohl - a já si myslím, že v případě pracovní neposlušnosti, kdyby šlo o kterýkoli jiný podnik a jeho ředitel by požádal o zásah představitele represního orgánu, zásah by se uskutečnil. V tak citlivé instituci jako je ČT je to velmi těžké a hrozí, že to vyvolá nežádoucí zpětné reakce.

Možná bychom si museli položit otázku, co je mediální obraz ČSSD. Na jedné straně v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění se na špici permanentně objevují politici jako Petra Buzková, Stanislav Gross, Vladimír Špidla, a za to by asi mnohá politická strana hodně dala, kdyby měla tři takové důvěryhodné a uznání společnosti požívající politiky. Na druhé straně se obávám, že ani tento fakt nebude sociální demokracii moc platný ve volbách. Občané si řeknou, že ona je to sice strana, která má dobré, zajímavé dva, tři nebo čtyři politiky, ale celkově moc důvěryhodná není.

Říkám to velmi nerad, ale na sjezdu bude oficiálně publikováno, že od posledního sjezdu ztratila sociální demokracie zhruba dva a půl tisíce členů. To je skoro 15 % členské základny! A kolik sympatií poztrácela mezi voliči, jsme velmi dobře viděli v podzimních volbách.

Došlo ke smíru mezi Českou televizí a politiky vůbec - a možná bych nepoužil slovo smír, ale "vynucené příměří". Politici si uvědomili, že s ČT se velmi špatně válčí (dá-li se s ní válčit vůbec), a Česká televize si uvědomila, že pokud nechce vyvolat stav permanentní revoluce, musí vzít na vědomí existující demokratické politické struktury.

Dobře, ale to je konflikt mezi Britskými listy a Českou televizí, nikoli mezi Českou televizí a politiky…

Ano. Jestli je to tak, jak to líčíte - a nemám důvod tomu nevěřit - je to konflikt ČT se zákonem a konejte, jak vám zákon umožňuje, protože budete zcela v právu. Mimochodem, právě financování veřejné televize bylo jedním z témat, kvůli kterým jsme se s představiteli tehdejšího vedení a později s představiteli revolučního vedení velmi ostře střetli, protože se domníváme, že Česká televize hospodaří s koncesionářskými poplatky špatně.

Ten smír vnímám v tom, že až na výjimky - a jednou z nich je nepochybně moje osoba - se ČT snaží vůči představitelům politické scény chovat aspoň neutrálně, korektně, ne takovým způsobem, aby mohla být napadena, že je to prvoplánová eskalace toho konfliktu.

Slova porážka se trochu bojím, protože bych nechtěl, aby to bylo vnímáno ve smyslu "nelítostného boje na život a na smrt". Před chvíli jste řekl, že konflikt není mezi vámi a Českou televizí, ale mezi Českou televizí a zákonem. I já si myslím, že kdo tady prohrál, byl v první řadě zákon. V druhé řadě prohrála parlamentní demokracie. Někteří politici - a to mě mrzí - prohlašovali, že špatný zákon není potřeba dodržovat…

…což je uznávaný princip anarchismu…

…dokonce zaznělo, že i komunisté nebo nacisté také vůči svým odpůrcům postupovali podle tehdy platných zákonů. Mě na tom strašně urazilo, že komunistický nebo nacistický režim je tu připodobňován demokratickému státu. Takové srovnávání mě hluboce uráží.

Na tuto otázku neodpovím, protože jsem panu Balvínovi slíbil sto dnů hájení, a ty ještě neuplynuly. Řeknu jen tolik, že na tom společném zasedání mnozí z nás drželo před sebou jeho 17 artikulů, a pan Balvín se nás pokusil přesvědčit, že ty artikuly plní, některé více, některé méně, a na některé se zatím nedostalo. Takže k vaší otázce bych se vrátil až po těch sto dnech.

To období nemůžete zkracovat tím, jak dlouhé je jeho funkční období, ale musíte je měřit mírou času, který potřebuje, aby dokázal, že změny, které má v plánu, dokáže udělat, aby naznačil, kterým směrem se vydá…

Ta diverzita pokračovala i později, důkazem byla třeba volba zástupců ČSSD ve volebním výboru, kde se opět ukázala jistá názorová roztříštěnost strany. Ale tím, že máme před sjezdem, tyto věci spíš "bublají pod povrchem" a navenek se projeví až těsně po sjezdu.

Měli jste patrně větší štěstí než já, o kandidátech vím zatím jen z tisku. U některých jmen si řeknu: "No dobře, proč ne?", u jiných pokrčím rameny, pokývám hlavou a významně povytáhnu obočí. Nové Radě určitě není co závidět. Poučit se z chyb předešlého vedení není takový problém, ale co s tím teď dál, v této zjitřené situaci, jak docílit např. oné kýžené objektivity…?

Nechtěl bych, aby to, co teď řeknu, bylo chápáno jako vyhrožování. V těchto případech lze jít dvojí cestou: buď cestou přímého nátlaku, cestou toho, že se řady mně nepohodlných lidí zbavím, anebo že si naopak některé koupím, že jim zavřu pusu penězi. Ale jsou i jiné možnosti. Českou televizi jsme dostali do režimu zadávání veřejných zakázek. To bude mít zcela konkrétní dopad na…

…jen poznámku na okraj - zákon 106/1999 o volném přístupu k informacím Česká televize nerespektuje…

Souhlasím s vámi, ale jistě víte, že ve Sněmovně je celá řada lidí, která televizi asi hned tak nezapomene, jakým způsobem o nás referovala, takže ono by to pak opravdu Sněmovnu mohlo přestat bavit… Jsou i jiné způsoby, jak se postavit firmě tváří v tvář - např. se brzy bude diskutovat o výši koncesionářského poplatku. Já si nemyslím, že pracovníci ČT budou chtít za každou cenu bojovat se společností okolo sebe.

Protože tato Rada bude mít nesmírně silný poslanecký mandát - bude volena vlastně dvakrát - nemá se čeho obávat a může si opravdu "dupnout", třeba v tom, že se podívá na hospodaření České televize, na objektivitu a vyváženost zpravodajství, a pak mohou následovat velice těžké ekonomické postihy…

To záleží na tom, kdo těmto orgánům velí, jak dokáže vyhodnotit situaci.

To asi máte pravdu, nicméně tuto otázku by bylo namístě položit panu minstrovi vnitra - a jak ho znám, mile by se na vás usmál a řekl by: "No, až k něčemu takovému dojde, tak my budeme připraveni." Premiér to vyjádřil jasně - v jednom rozhovoru řekl, že na Hodačově místě by byl tvrdší a nekompromisnější. Ale Hodač to nedokázal, premiér mu v té chvíli taky moc poradit neuměl a "vzbouřenci" zdánlivě tehdy i později dosáhli svého. Já ale tvrdím, že jenom zdánlivě.

Spíš jde o to, být na podobné situace připraven a vědět, co by měl člověk udělat. To, co se stalo, pana ministra Grosse trošičku zaskočilo a on určitě nechtěl zasahovat, notabene proti lidem, kteří vykřikují, že je jim brána svoboda slova - což oba víme, že nebyla.

Tady vidíte, jak velmi relativní je ta svoboda slova, protože novináři ji pro sebe dokázali usurpovat celkem jednoznačně, politik už tu možnost nemá a prostý občan, který bude v duchu vaší žádosti chtít nějaké informace, se jí možná vůbec nedočká. To je špatně. Ovoce, které na přelomu roku naklíčilo, ať už bude jakékoliv, bude podle mého názoru poněkud přiotrávené, a bude chvíli trvat, než se s tou sklizní vyrovnáme.

Opakuji ale, že mnozí pracovníci ČT si ve shodě s některými novináři myslí, že vyhráli, jsou plni jásotu, triumfují… Já si to nemyslím a před chvílí jsem naznačil, jaké zákonné cesty mohou existovat - veřejná hospodářská soutěž, zákonné řešení koncesionářských poplatků apod.

Už delší dobu jsem nebyl s úrovní obého příliš spokojen - což neříkám proto, že by mi teď někdo šlápl na kuří oko. Ale celá řada lidí, s nimiž jsem o tom mluvil, mi říkala, že odhlédnou-li od toho, o čem pořad Fakta byl, už jen to, jak byl zpracován, bylo mimořádně slabé.

Ano, a nebyli jste jediní. A to není jediný publicistický pořad toho druhu: někam přijít s kamerou, něco natočit, pak to lehce sestříhat a dát k tomu povrchní komentář, to není důkaz profesionality.

To je taková, řekl bych, spíš úsměvná historka. Jako vyloučený komunista jsem měl od roku 1970 zakázanou kulturní činnost ve Východočeském kraji. Jediné, co jsem směl, bylo učit na literárně-dramatickém oboru lidové školy umění a pracovat s amatéry. Jako učitel jsem začal časem být zván do různých porot amatérských soutěží. Tak jsem se také dostal v polovině 80. let k Portě, mimo jiné proto, že jsem spolupracoval s mnohými amatérskými kapelami. Některým jsem uváděl jejich koncerty a v této souvislosti nám mnozí autoři těch amatérských písniček říkali: "No to je od vás hezký, když nám při soutěži říkáte, v čem se vám ta písnička nelíbí, ale my bychom chtěli mít možnost znát váš názor dřív, abychom eventuálně mohli ta kritická stanoviska konzultovat." To bylo např. v amatérském divadelním hnutí naprosto běžné, že porotci sledují soubor, jeho vývoj a činnost, velmi pravidelně, nejen na premiérách.

Takže tam vznikl v polovině 80. let nápad, že by bylo dobré, kdyby se amatérští textaři měli možnost scházet s porotci, s kritiky a s recenzenty ještě předtím, než porota vynese verdikt na soutěži. A od toho je už jenom krůček k tomu, že se začaly pořádat semináře pro začínající autory. Systém byl tehdy takový, že kdo chtěl veřejně hrát - a hovořím o amatérských, ne profesionálních kapelách jako Pražský výběr, ty měly jiný systém přes agentury (v pořadu Fakta vystoupil s kritikou i Michal Pavlíček, člen zakazovaného Pražského výběru-pozn. TP) - kdo chtěl veřejně hrát, musel mít přehrávku. To znamenalo, že aspoň kapelník musel umět noty, že se ta hudba dala aspoň trochu poslouchat, a pokud šlo o původní, ne převzatou tvorbu, uplatňovala se také kvalita písňových textů. Tehdy na Krajském kulturním středisku v Hradci Králové přišli s nápadem zřídit takový lektorský tým, který bude pro autory těchto textů jakousi oporou, nebo který bude sloužit pro přehrávkové komise jako určité vodítko kvality…

V Pardubicích, ano.

Metodik příslušného okresního kulturního střediska, který měl na starosti hudbu. To byli většinou sami amatérští muzikanti, kteří nějakým způsobem tu muziku dělali. V přehrávkových komisích, které pamatuji a jichž jsem byl členem, nebyl nikdo z titulu toho, že by ho tam jmenoval nějaký stranický orgán, ale byla to odborná komise. Vždy tam byli tři-čtyři muzikanti, jeden člověk, který byl přes texty, a na základě toho jsem skutečně - to nepopírám - recenzoval asi 600 písničkových textů.

Šest set jich bylo celkem, a zhruba dvě desítky byly záporné.

Někteří autoři za mnou chodili do školy, někteří dokonce i domů, protože je samotné to zajímalo a chtěli psát dobře. Mimochodem, my jsme se s nimi obvykle nedostávali do sporu kvůli ideologii, ale kvůli kvalitě, a ten zmíněný text, který uvádí Česká televize v pořadu Fakta, folkové skupiny Oboroh, to je opravdu text, se kterým jsem se nesmířil už tenkrát, a když si ho teď znovu přečtu a přečtu si k němu svůj posudek, nezměnil bych na něm ani písmenko. Já prostě s myšlenkovým vyzněním tohoto textu nesouhlasím.

Zpívá se tam o tom, že ať člověk chce nebo nechce, ať dělá, co dělá, je příslušníkem tupého stáda - s tím jsem se nikdy nesmířil. Netvrdím, že jsem byl disident, ale vždy jsem se hlásil o své právo na slunci a byl jsem ochoten za ně bojovat. Mně je tahle filosofie z duše protivná a takový nihilismus nesnáším.

To máte pravdu. Ale já nechci říkat, že kdybych to nepřijal já, seděl by tam někdo jiný - to by bylo strašně laciné. Že já jsem zakázal - vidíte, už jsem sám použil ten termín - já jsem nedoporučil dvacet písniček, jiný na mém místě by jich nedoporučil dvě stě - vůbec ne! Ale, opakuji znova, kdybych nepřijal členství v této komisi a kdyby po mém vzoru ho nepřijali jiní a jiní a jiní, nic by to nezměnilo na faktu, že by tím pádem amatérští muzikanti neměli kde hrát, protože by neměli kvalifikační zkoušku.

Neříkám, že horší. Prostě: nehrálo by se. Systém byl postaven na tom, že chce-li někdo vystupovat veřejně, musí absolvovat kvalifikační přehrávku. Aby ji mohl absolvovat, musí se přihlásit a orgán, který za to odpovídá, což bylo příslušné kulturní středisko, musí jmenovat patřičnou komisi, která ty přehrávky uskuteční. Kdyby komise neexistovala, nebyly by přehrávky a muzikanti by nemohli hrát - leda doma.

Víte, pane Pecino, navzdory tomu, jak moc si vaší práce vážím a jak pozorně čtu Britské listy, tak zírám, jak jste zcela dezinterpretoval situaci, které jste byl svědkem - já mám pocit, že jsem byl na jiném zasedání!

Při přípravě nového mediálního zákona bylo klíčové, abychom zabránili tzv. berlusconizaci české mediální scény, tj. aby se v jedněch rukou neocitly televize, rozhlas i noviny a občan tak neměl velmi jednostranné, účelově cílené informace a v informacích a názorech chyběla pluralita. Na pluralitě názorů má významný podíl právě rozhlas a televize veřejné služby, které by neměly být pod vlivem privátních médií, protože tam má na názory především vlastník - a nedělejme si iluze, že je tomu jinak, to je princip. Média veřejné služby by tuto situaci měla naopak vyvažovat.

Na rozdíl od některých jiných zemí v Evropě u nás lidé téměř až absolutně věří tomu, co čtou nebo co se jim předloží v televizi, protože to "přece musí být pravda, když to říkali v televizi nebo když to psali v novinách" - to je taková tradice ještě od Rakouska-Uherska. A v této situaci nikomu nepřišlo divné, že pluralita informací, o kterou tak úzkostlivě usilujeme tím, že nechceme, aby byla všechna média v jedněch rukou, je najednou suverénně narušována tím, že sice veřejnoprávní médium není v rukou nějaké akciové společnosti, která vlastní tištěné deníky, ale přesto se představitelé těchto tištěných deníků objevují v médiích veřejné služby a tam svoje názory - dokonce velmi sugestivním způsobem - prezentují. Radio dokonce svého času četlo přímo články vybrané z denního tisku.

Přehled je něco jiného.

A to chci říct - je to vybíráno tak, aby to bylo v konečném důsledku vybalancováno?

Myslím si, že to je trochu nesprávný výklad. Pouze jsem říkal, jestli se někdo zamyslel nad tím a jestli někomu došlo, že je taková situace. Ale my jsme ani nenařídili řediteli ČT, že má skončit spolupráci s novináři z tištěných médií, ani jsme mu neřekli, s kterými tištěnými médii má nebo nemá spolupracovat, nebo že má ten pořad zrušit - pouze jsme konstatovali, že v některých pořadech nám chybí vyváženost informací, protože místo, aby třeba v situaci, kterou popisují v novinách XY., vystoupí v České televizi novinář, který k tomu bude vytvářet povinnou novinářskou opozici, tentýž novinář, který to napíše do svých novin, je pozván do televize, tam to zopakuje znovu, případně si ho ještě pozvou do radia.

To jediné mi na tom vadilo.

Mně nešlo o umravňování - to prostě vzniklo v diskusi nad zákonem. Jestli je správné, jak vy říkáte, sedět v půlkruhu a "číst levity", když tento názor budu mít a zavolám ho panu řediteli po telefonu, řeknete, že politici ovlivňují managementu ČT telefonem, když si s ním dám schůzku v hospodě a někdo nás uvidí, řekne, že ti protřelí a zlotřilí politici se scházejí s managementem televize po hospodách… Já už neznám platformu, na jaké bychom se mohli sejít…

To nebylo žádné zasahování do rozhodování - abychom nemluvili obecně, museli jsme uvést konkrétní příklad.

Nevšiml jsem si, že by se tím pan Balvín řídil - a také ho nebudu kontrolovat. Vyslovil jsem svůj názor a jestli se jím bude nebo nebude zabývat, je jeho věc.

Nemám rád mediální pokrytectví. Mediální moudré přece není ani to, že si tady spolu na toto téma povídáme.

Řekl bych, že z Poslanecké sněmovny to dělá tak patnáct procent poslanců.

Média jsou naopak velmi významná, už proto, že dokážou vytvářet mnohdy až virtuální realitu a ovlivňují veřejné mínění takovým způsobem, že pak přijdou volby a - tečka. Víme oba, co jste chtěl říct vy a jak já to vnímám. Ale mám se chovat proti své přirozenosti jenom proto, že si to přejí nějaká média?

Vzpomeňte si na Karla Čapka, který mi už dávno otevřel o médiích oči, když napsal povídku Skandální aféra Josefa Holouška.

Neříkám, že média jsou nevýznamná, ale nechci se podrobovat jejich teroru. V této zemi se dokonce už začíná hovořit o tzv. mediokracii. A jsme zpátky tam, kde jsme tento rozhovor začali - u krize v České televizi. Copak to nebyl mediální teror?

Promiňte mi cynismus, ale když budete mít tak dobré oddělení PR, jako má ministerstvo vnitra, projde vám 800 bezdůvodně zadržených osob při antiglobalizačních demonstracích a zpráva o jejich mučení na služebnách od Amnesty International. Pokud dobré PR nemáte, neprojde vám členství v přehrávkové komisi…

Tím jste udeřil hřebík na hlavičku. Mluvíte s poslancem, který není ministrem vnitra, ale řadovým členem té komise. V této pozici na PR agenturu prostě nemám.

Já jsem si bohužel nevšiml, že by tomu tak bylo.

Strany by neměly zanikat podle toho, jestli jsou nebo nejsou schopny si zaplatit PR agenturu. I když, máte pravdu, někdy je pro mě překvapením, když si, zejména v ilustrovaných týdenících, čtu reportáže typu Den s… a říkám si: "Proboha, jak se tam ten člověk dostal?" Teď už si to neříkám, ale dřív mi to bylo divné - než jsem se dozvěděl částky, za které je možné si zakoupit prostor v tom či onom médiu, a že to samozřejmě nedělá ten člověk přímo, ale že to za něj dělá agentura, která si za to nechá - ještě s patřičnou provizí - zaplatit.

Tohle je systém, který beru na vědomí, ale já sám nemám svou PR agenturu, nemám své mediální poradce, své články si píšu sám, rozhovory dávám sám… V tomto směru si i nadále chci zodpovídat sám za sebe.

Že by si to měla a mohla dělat politická strana, v tom s vámi souhlasím, ale musím říct, že ČSSD na rozdíl od jiných politických stran nemá kvalitně pracující PR agenturu, to všichni víme. Mělo to by to pro nás být poučením, že neumíme dělat mediální politiku. Někteří naši členové mají své odborné poradce a budují si svůj image, ale přesto si myslím, že by to nemělo znamenat zánik ČSSD. Bylo by mi velmi líto, kdyby existenci politické strany byla postavena jen tom, jestli si zaplatíme nějaké PR.

Pane poslanče, děkuji Vám za rozhovor!

Miloslav Kučera st. (1942), poslanec za ČSSD. V roce 1967 vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, avšak z politických důvodů nesměl tuto práci nikdy vykonávat. V době normalizace působil jako učitel na lidové škole umění. V letech 1991-96 byl ředitelem Východočeského divadla. Žije s rodinou v Pardubicích, do Prahy dojíždí. Do obecného povědomí vstoupil M. Kučera zejména svým nekompromisním přístupem k požadavkům zaměstnanců v době tzv. televizní krize a v posledních dnech pak rozvířila veřejné mínění zpráva, že v 80. letech rozhodoval o politické přijatelnosti písňových textů jako člen přehrávkových komisí.