Britské listy

Bohatí lidé v Americe jsou přesvědčeni, že jejich společnost je meritokratická - že každý, kdo chce, může v této společnosti uspět. Chudí vědí, že tomu tak není. Shrnujeme článek Victorie Griffithové, který vyšel 24. března v deníku Financial Times.

Od dětství mám v hlavě historku o chudém chlapci, který čistil zákazníkům boty a stal se tak milionářem, píše autorka. Vyrostla jsem ve Spojených státech a vždycky jsem tomuto příběhu věřila - byla jsem tak typickým Američanem.

Jenže se ukazuje, že americká společnost je daleko méně "likvidní", než si lidé myslí. Oba loňští kandidáti na prezidentský úřad George W. Bush i Al Gore, jsou absolventi exkluzivních soukromých středních škol, a pak Harvardské univerzity. Bill Gates, který je všeobecně považován za člověka, který se sám vypracoval v miliardáře z ničeho, je také absolventem soukromé střední školy a pak Harvardu. Vypovídá to o tom, že v Americe vládne tradiční, konzervativní elita a není to meritokracie, do níž by se mohl dostat každý.

Spojené státy zdůrazňují, že jsou prý zemí příležitostí pro každého. Každá země má však vlastní definici třídní příslušnosti a Spojené státy v tom nikterak nejsou výjimkou. Být příslušníkem vyšší třídy je něčím víc než pouhý socioekonomický status. Příslušnost k vyšší třídě je také svázána s příjmem domácnosti a se všeobecným bohatstvím.

Je nesmírně lehké rozlišit bohaté Američany od chudých Američanů prostě jen podle jejich zvyků. Bohatí chodí daleko častěji na pěší výlety, kupují častěji balsámový ocet a pěstují si vlastní rajčata, méně bohatí stavějí kolem zahrady řetězový plot, mají na dvoře trampolínu a jedí hamburgery.

Pro Američany je důležitá představa, že pro každého existuje rovnost příležitostí. Navzdory dlouhé historii rasového a etnického napětí je sociální mobilita součástí amerického národního image.

Většina Američanů je přesvědčena, že ve Spojených státech má každý šanci, a vědecký výzkum až do devadesátých let toto přesvědčení podporoval. Političtí konzervativci (kteří nechtějí vydávat příliš mnoho peněz na sociální programy) rádi citují data, podle nichž Američané volně přecházejí mezi nejrůznějšími socioekonomickými skupinami.

Za posledních deset let však tyto představy zpochybnili ekonomové. V roce 1992 objevil zásadní nové skutečnosti David Zimmerman, profesor ekonomie na Williams College. Studoval totiž dlouhodobý dopad příjmu rodičů na příjem jejich dětí.

"Zdálo se mi, že ekonomové měří jen univerzitní studenty, kteří jsou chudí jen po dobu pár měsíců, než po absolutoriu najdou zaměstnání," konstatuje Zimmerman a dodává: "Rozhodl jsem se studovat sociální mobilitu po dlouhou dobu."

Zimmerman zjistil, že dlouhodobý průměrný příjmový status většinou určuje příjem rodičů.Z dětí, narozených v nejchudší čtvrtině obyvatelstva jich tam 40 procent zůstalo, 29 procent se přesunulo výš jen o jedinou příčku na společenském žebříčku. Z dětí narozených v nejbohatší čtvrtině obyvatelstva jich tam 41 procent zůstalo, 17 procent se přesunulo níž o jedinou příčku na společenském žebříčku. Vzhledem k tomu, že tato čísla měřila jen příjem rodičů, nikoliv zděděné bohatství, pravděpodobně podcenila stabilitu socioekonomického třídního rozdělení ve Spojených státech.

Studie dvou profesorů ekonomie na Brigham Youngově univerzitě v Utahu před třemi lety potvrdila silnou spojitost mezi platem otců a synů, avšak ukázala, že mechanismem, jímž se mezi generacemi předává společenský status, je vzdělání. Počet let, které otec stráví ve školském systému, tvoří celých padesát procent mechanismu, jehož prostřednictvím získává syn posléze plat.

Ve Spojených státech pracují v tzv. profesních zaměstnáních, vyžadujících kvalifikaci, drtivou většinou absolventi vysokých škol. Jen 8 procent Američanů, kteří vydělávají méně než 20 000 dolarů ročně, je absolventy univerzit, zatímco z těch Američanů, kteří vydělávají více než 100 000 dolarů ročně, má vysokoškolský diplom 82 procent osob.

Před půl stoletím určovala socioekonomické rozdělení ve Spojených státech síť absolventů z exkluzivních škol. Většina studentů na nejexkluzivnějších amerických univerzitách pocházela z elitních internátních středních škol, kteří se rekrutovali z elitních soukromých základních škol.

Tato síť absolventských známostí byla víceméně zlikvidována a do škol se přijímají studenti dnes daleko víc na základě schopností. Univerzity v USA nyní převážně přijímají studenty na základě výsledků celostátní zkoušky SAT (Scholastic Achievement Test). SAT je zkouška schopností, měří všeobecné schopnosti v matematice a v angličtině a nikoliv znalosti specializovaných akademických předmětů, a proto byla považována za hospodářsky spravedlivý nástroj pro přijímání studentů.

Autoři zkoušky SAT očekávali, že bude zkouška spravedlivá i pro uchazeče z odlišných socioekonomických skupin. V praxi k tomu nedošlo. Ukázalo se, že mladí uchazeči z bohatých rodin měli při této zkoušce daleko lepší výsledky než uchazeči z chudých rodin. Tak se elitní školy ve Spojených státech dostávají do složité situace: ve snaze zachovat si určitou míru "diverzity" přijímají často také studenty s výrazně nižšími výsledky u zkoušky SAT

Neschopnost chudých uchazečů udělat zkoušku SAT omezuje jejich přístup k vyššímu vzdělání a posiluje společenské třídní rozdělení. Něco brání chudým dětem, aby dosáhly při zkoušce tak dobrých výsledků jako děti z bohatých rodin.

Vědci toto "něco" hledají už dlouhá desetiletí. Argumentují, že ať je to cokoliv, existuje to zřejmě v rodinách - a dochází k tomu zjevně v prvních letech života dítěte. Klíčem k budoucímu společenskému úspěchu je "středostavovská výchova", i když není úplně jasné, co to znamená.

Život v bohaté rodině se silně odlišuje od života v rodině chudé. Bohatí rodiče s dobrým vzděláním mají širší slovní zásobu. Je pravděpodobnější, že dětem čtou. Omezují dobu, po niž se děti dívají na televizi. Péče o matku před narozením, míra násilí ve čtvrti, kvalita školy, do níž dítě chodí, počet sourozenců v rodině - to všechno zřejmě ovlivňuje akademický úspěch. A mnoho těchto faktorů je ovlivněno socioekonomickým statutem.

Avšak zatím se nikomu nepodařilo zjistit, čím přesně se bohaté děti liší od chudých dětí. Extremisté jsou přesvědčeni, že tu funguje darwinismus. Nejúspěšnější lidé jsou tak úspěšní proto, argumentují, že jsou geneticky nadřazení.

Problém je, že studie adoptovaných dětí tuto teorii vyvracejí. Děti adoptované do bohatých rodin mají v průměru stejně dobré akademické výsledky jako děti, které se v těchto rodinách narodily. V devadesátých letech začali vědci argumentovat, že k procesu učení dochází daleko dříve, než se dosud předpokládalo. Autoři Robert Haveman a Barbara Wolfová se pokusili ve své knize z roku 1994 nazvané "Succeeding Generations, Úspěšné generace" shrnout existující studie o socioekonomickém statutu. Vytvořili všeobecný obraz, podle něhož jsou děti výsledkem nefinančních investic a ty nakonec určují finanční úspěch.

Před dvěma lety argumentovala Judith Harrisová v populární knize The Nurture Assumption, Předpoklady výchovy, že na domácím prostředí nezáleží, že záleží na prostředí dětí. Není prý důležité, kolik knih přečte dítě samo, ale kolik knih přečtou jeho kamarádi. Existuje mnoho studií, ale základní problém zůstává nevyřešen: Američané, kteří se narodí bohatí, zůstávají bohatí a ti, kteří se narodí chudí, zůstávají celý život chudými. Nikdo neví proč.

Autorka článku argumentuje, že je možné, že velmi významným rysem je samo očekávání sociální imobility. Loni na podzim se účastnila programu, jehož cílem bylo přilákat ke studiu na elitní soukromé škole uchazeče z chudých přistěhovaleckých rodin z Brazílie. Škola zorganizovala prezentaci v místním kostele pro brazilskou komunitu a ředitel zdůraznil, že děti dostanou stipendium a budou moci do elitní školy chodit zdarma.

Navzdory tomu přišla do kostela na prezentaci jen hrstka rodičů a nakonec se přihlásily jen tři děti.

I když většina dětí brazilských přistěhovalců chodila do špatných škol, jejich rodiče si nebyli schopni uvědomit, že by mohla být pro jejich děti soukromá škola výhodou, domnívala se autorka. Posléze zjistila, že je situace daleko složitější. Rodiče všech tří žadatelských dětí se jí svěřili, že bylo nesmírně obtížné udržet motivaci dětí, protože jim neustále všichni říkali, že se do elitní školy nikdy nedostanou. Vládla představa, že jejich socioekonomický statut je nezměnitelný, a ta udržovala status quo.