Britské listy

Jako mluvci tohoto nazoroveho proudu je skutecne inspirujici. Nabada k duslednosti nadevse. Je presvedcivy argumentacne, nebojacny, nealibisticky, veskrze americky. Logika situace je neuprosna, byt prvoplanove zjednodusuje. Proste vzato, George Wa***r Bush se musi vyporadat s tim, ze jeho otec to tenkrat nedotahnul az do Baghdadu. Colin Powell a Dick Cheney maji co dohanet.

Americane potrebuji svou katarzi, aby se nerozhadali mezi sebou. Katarze musi prijit brzy. Tentokrat ale budou muset byt dusledni. Odvetna duslednost nevyhnutelne vyusti ve skutecnou valku. Valku nezbyva nez vyhrat. K vitezstvi valku nelze dovest ohleduplne, polovicate. Pearl Harbor koncil Hirosimou. 11.9.2001 skonci zamorenim. Capkova Valka s Mloky, trochu jinak.

A na vylidnene zemi bude klid.

Dalsi 'myslici' svetovladci se vyvinou casem, ze skorpionu nebo jine haveti, ktera je nad lidstvo odolnejsi.

VP

Proč to muselo být tak dokonalé ráno?

Na ulicích New Yorku a Washingtonu, DC., a v nesčetných jiných městech Spojených států to byl den takové zářijové idyly, jakou přijímáme téměř automaticky. Ještě jsem spal, ve vzdálenosti stovek kilometrů. Blízký přítel byl v letadle, které letělo do New Yorku. Jiný přítel, který mi zamával na rozloučenou před pouhými dvěma dny, když odjížděl na kole do tělocvičny, teď letěl z Bostonu do Los Angeles. Přítelkyně jiného přítele pila kávu a dívala se z okna ve 102. patře. Lidé spěchali do práce, děti podnikatelů a obchodníků spěchaly do školy, nádraží a letiště byla plná ranního života. (...)

A pak, jak letadlo proniklo skleněnou zdí obrovské budovy, tak bezproblémově jako šampion skokan skočí do vody, něco v duši Ameriky zemřelo. Nevěděli jsme, že se nám něco takového může stát. Nevěděli jsme, že také pronikáme zrcadlem na druhou stranu, do jiného času, na jiné místo, do jiného světa. A jak píšu tato slova, zadrhuje se mi hrdlo a obrazovka počítače plave a zamlžuje se mi před očima. To, co bylo kdysi nepředstavitelné, je nyní něčím, co nevyžaduje žádnou představivost.

Proč to muselo být tak dokonalé ráno? Kéž by bylo možno pohlédnou na tato slova a považovat je za pouhé melodrama. Ale jak jinak si můžeme vysvětlit nejničivější zážitek amerického života moderní doby? Toto nebyl teroristický incident. To nebyl masakr. To bylo první dějství první války, v níž jde o samotnou Ameriku! Nic takovéhohle se dosud nikdy nepřihodilo. Pearl Harbor není obdobou. (...)

I když byli Američané v roce 1941 šokováni útokem na Pearl Harbor, považovali to za útok na svou armádu, nikoliv na srdce své země. A byl to útok na armádu, ne na civilisty. A ani tento útok se už neměl nikdy opakovat. Během druhé světové války, pak během studené války nikdy nedošlo k útoku na samotnou Ameriku - na její území, na její města, na její půdu. I v nejhorších chvílích kubánské krize nebyl nikdo zraněn.

Nedotknutelnost amerického kontinentu - nedotknutelnost, která je základní součástí americké duše - je něco, co je velmi obtížné sdělit lidem odjinud. Ale je to naprosté jádro toho, co Amerika znamená pro Američany. Její zakladatelé viděli nový kontinent jako místo někde jinde, místo, které nebylo jako starý svět, místo, jehož geografická vzdálenost a vojenská nedobytnost byly přímou součástí jeho přitažlivosti. Otcové poutníci sem přijeli, aby unikli pronásledování, unikli tam, kam za nimi jejich mučitelé nemohli. (...) Unionistická vojska v občanské válce triumfovala v nejkrvavější události americké historie proto, aby zachránila jednotu tohoto posvátného místa a potvrdila jeho jedinečnou roli při zachovávání svobody nejen pro Američany, ale pro celý svět.

A když přicházely vlny přistěhovalců, byl to vždy pro ně úplně nový začátek. Zanechali za sebou svůj starý život, stejně jako jsem ho za sebou zanechal já, když jsem sem přijel asi před dvěma desetiletími. Toto místo bylo vždycky něco zvláštního. Bylo "jinde". Bylo to místo, kde bylo vždy možno nalézt bezpečné útočiště, místo, kde nejenže nový svět existoval, ale byl každý den zralý na to, aby byl znovu vynalezen. A tak když byli unášeni rukojmí v cizích zemích, Američané věděli, že ať se stane cokoliv, jestliže bude možné dostat rukojmí domů, budou v bezpečí. Ať už po světě existovaly jakékoliv hrůzy, vždycky nakonec bylo toto místo, kde jim nemohl nic zlého udělat žádná vnější síla, kam nemohla nikdy proniknout žádná vnější hrozba.

Ano, mnoho z toho je mýtem. Ale mýtus je důležitý. Američané vybudovali svůj národ na představě svobody a zabalili ji do mýtu o tom, že jejich země je jiná, jinde. Největší vůdci Spojených států - od Washingtona k Lincolnovi, od Teddyho Roosevelta k FDR, od Johna Kennedyho k Ronaldu Reaganovi - věděli, že je tento mýtus pro úspěch Ameriky nesmírně důležitý, pro její sebedůvěru a pro její sílu. Zatímco se jiní na světě posmívali povrchnostem kovbojů a rétorice průkopníků z dřevěných chat, největší američtí prezidenti hovořili k svému lidu jazykem těchto snů. Byl to mýtus místa, které existuje jinde, je to město na kopci, věčné jinde. A když jste viděli, jak se Američané štítí zasahovat v zahraničí, jak se často - nebezpečně - odmítali angažovat v cizích konfliktech, byl to tento mýtus, který je k tomu vedl. Izolacionismus, ať už měl jakékoliv chyby, byl vždycky druhou stranou mince amerického pocitu výlučnosti. Byla to naivnost, která byla nicméně založena na snu, který odmítal zemřít.

Ale jednoho rána tento sen skončil, protože Amerika byla ze svého dlouhého snění probuzena. Země "jinde" je nyní "někde". Útočiště už není bezpečné. Hrozba zvnějšku je už i uvnitř. Nový svět puž je jen světem. Izolacionismus už není ani volbou. Leží v troskách v centru Manhattanu.

(...)

Válka, která byla zahájena, je založena na intenzivním porozumění americké duši. Zaútočili na Ameriku zevnitř. Protože se nemohou vyrovnat americké armádě, rozhodli se vůbec nepoužít zbraní. Použili civilní letadla jako létající bomby. Jedinými zbraněmi byly nože na rozřezávání krabic a žiletky. Signál, který to vysílá, je jednoduchý: Americká vojenská a technologická nadřazenost je k ničemu. Pokud jsou zločinci připraveni zemřít, pokud dokáží infiltrovat americkou rozvědku, není vůbec zapotřebí zbraní. Proč to nenapadlo Japonce? Proč to nenapadlo Sověty? Jediným brilantním rázem ukázal nepřítel, že způsob, jímž se Amerika chtěla bránit, je naprosto zastaralý. Je to, jako kdybychom se postavili proti nacistům s meči.

Má to vyvolávat poraženectví. Má nás to nejen zastrašit, ale i argumentovat: Argumentovat, že samá citadela americké demokracie - její Kapitol - je bezbranná.

(...)

Pro každý národ je taková situace děsivá. Pro Američany to rázem pozměnilo svět. Země, která dokáže poslat řízenou střelu přes celý glóbus a zasáhnout cíl s přesností na několik centimetrů, nedokáže ochránit svůj Bílý dům. V tomto smyslu jsou všechna nyní zavedená bezpečnostní opatření naprosto směšná.

A druhou zbraní je Amerika sama. Jako zkonfiskované letadlo byla Amerika sama unesena pro vlastní zničení. Svobodná země s otevřenými hranicemi a mnohorasovým obyvatelstvem v sobě obsahuje vlastní tlačítko pro sebezničení. Někteří únosci byli absolventy amerických leteckých škol. (...) A v zemi, která první realizovala náboženskou svobodu a zaručuje ji ústavou, není žádná možnost jak zakázat či zlikvidovat třeba i tu nejšílenější náboženskou sektu. Nepřítel to ví. Jako bojovníci džudo využívají moc a svobodu Spojených států, aby tím Ameriku porazili.

Jediným slovem pro to je popření. To, k čemu došlo, je ve vší pravděpodobnosti pouze poslední v pomalu eskalující linii útoků. Uvědomili jsme si, že každé větší západní město je nyní zranitelné čímkoliv - chemickými, biologickými, i jadernými zbraněmi. Už nejde o to, zda budou tyto zbraně proti nám použity, ale kdy budou použity. V tomto smyslu to není jen americký problém, je to problém celé civilizace. Všichni jsme teď Američané.

Pro Spojené státy to však znamená jednu zásadní věc. Izolacionismus je mrtvý. (...) Otázkou nyní je, zda je nynější americká vláda schopna zorganizovat skutečnou válku, která by znamenala americké civilní i vojenské mrtvé, takový počet mrtvých, že by se ve srovnání s tím Světové obchodní středisko zdálo jen přípravným cvičením.

Zatím to nevíme. Nikdo by si neměl plést nynější ticho s poraženectvím. Veřejnost je stále nesmírně šokována a vznikla jednota, která se asi hned tak nerozplyne. Všude vidíte americké vlajky. To o něčem vypovídá. Reakce na předchozí útoky proti Američanům byla jiná. Na krizi s rukojmími, na každou velkou krizi v minulosti reagovali Američané množstvím žlutých pásek. Ale nyní ovšem byl ten bezpečný domov, který ty pásky symbolizovaly, už napaden. Tak převládl nyní symbol brutálnější: symbol amerického vlastenectví a hrdosti: vlajka, která je jediným národním symbolem této země svatých lidí.

Kromě toho vznikl obrovský pocit solidarity. Nálada všech lidí, s nimiž hovořím, je náladou hrdinství a hněvu.

(...)

Sám Bush dosud prošel zkouškou s úspěchem. Kritika, že v úterý 11. září letěl do Nebrasky a nikoliv do Washingtonu, je neférová. Když se mu dostalo varování, že jeho letadlo i Bílý dům jsou terčem útoků, bylo by od něho nesmírně nezodpovědné, kdyby ohrozil velení své země tím, že by se vystavil nebezpečí. Nikdo neví, v jakém stadiu je nyní příprava na válku. Ale Bush má zkušenosti jako ředitel podniků. Je správné, že slepě nezaútočil kolem sebe. Má ovšem jeden kritický nedostatek. Nenaučil se mluvit tak, aby to budilo u lidí jistotu a energii. Ve čtvrtek se v rozhovoru s novináři začínal už zlepšovat. Může se z něho snad stát státník. Není jasné, zda to dokáže dost rychle. Nemá instintivní porozumění krizi, jaké měla Thatcherová nebo jaké má newyorský starosta Giuliani nebo Brit Tony Blair.

(...)

Slabostí Ameriky za poslední dvě desetiletí bylo to, že Američané odmítali krvácet za své cíle. Domnívali se, že mohou změnit historii a prosadit své zájmy jen ze vzduchu. S výjimkou války v Perském zálivu, kterou nedokončili, odmítali bojovat. Když během devadesátých let útočil nynější nepřítel znovu a znovu, Bill Clinton reagoval bez důvěryhodnosti, bez energie, rozzuřil teroristy a nijak se mu nepodařilo potrestat. Nyní žijeme s následky jeho mnichovanství, a jeho odmítání požadovat od Američanů víc, než co byli ochotni dát podle průzkumů veřejného mínění. Ten, kdo zahájil tuto válku proti Američanům, dokončil úkol, o jehož splnění se Clinton ani nepokusil. Amerika byla ponížena tak, jak nebyla dosud nikdy ponížena.

Byl bych hlupák, kdybych předpovídal, co se stane dál. Ale je jasné, že Bush se nebude chovat jako Clinton. Nebude to jen chirurgický zásah. Nebude to gesto. Možná to ani brzo nezačne. Ale bude to smrtelně vážné. Je jasné, že Spojené státy nemohou dosáhnout svého cíle bez spolupráce mnoha jiných států - potřebují tak širokou a hlubokou alianci, jaká vyhrála válku v Perském zálivu. Je také jasné, že letectvo samo to nezmůže. Jako v roce 1941, zanedbávání armády za Billa Clintona a škudlení na jejím rozpočtu dokonce i za Bushe musí nyní nejen skončit, ale musí být radikálně napraveno. Možná budeme svědky největšího růstu vojenského rozpočtu od začátku osmdesátých let - a to nejen co do zbraní, ale i co do mužstva. Je také jasné, že vojenská přítomnost USA na Blízkém východě musí být exponenciálním způsobem zvýšena, práce rozvědky zreformována, bdělost rozvědky zvýšena exponenciálně.

(...)

Teroristé udělali už ostatní práci. Střední část země - ona velká rudá zóna, která hlasovala pro Bushe - je jasně připravena na válku. Dekadentní levice ve svých enklávách na pobřežích není mrtvá - a možná se stane pátou kolonou. Tím, že teroristé zaútočili na srdce New York City, zajistili, že alespoň jedna část země, která se vůči novému prezidentovi stavěla nepřátelsky, ho nyní vášnivě obhajuje.

Teroristé ale si také myslí, že Američané nemají žaludek na dlouhou válku. Jasně vědí, že přicházející pomsta nebude koncem, ale začátkem. A až na nás teroristé zaútočí znovu, dali nám už na vědomí, že další útok může být daleko hroznější. Doufají, že se pak Američané rozloží. Byli svědky toho, jak se velká země hádala až na pokraj ústavní krize ohledně výsledků prezidentských voleb. Viděli, že na krize v minulém období reagovala Amerika jen s nechutí nebo jen omezenými útoky. Viděli, že Izrael je terčem útoků stejných vražedných darebáků, ale Americe to bylo jedno. Viděli, jak velký národ na vrcholku své moci je celé léto posedlý pohřešovanou mladou asistentkou a nadrženým kongresmanem. Mají dobré důvody se domnívat, že tato země je chabá, že nechce vést válku, která nyní začala. Jsou přesvědčeni, že Američané opustí Izrael a přenechají ho barbarům, kteří chtějí usmrtit všechny židy na této planetě. Myslí si, že Američané prodají svobodu za úlevu od teroru na jejich vlastním území.

Do budoucnosti nevidíme. Ale známe minulost. A ta minulost nám vypovídá, že tito lidé, kteří zničili srdce New Yorku, udělali obrovskou chybu. Tato země je svou podstatou mírumilovná. Pomohla světu během své existence daleko více než jakýkoliv jiný činitel během celé historie. Zachránila svět před dvěma největšími zly minulého století: před nacismem a před komunismem. Na své vítězství ve světové válce reagovala tím, že Evropě a Japonsku dala obrovské množství hospodářské pomoci. Na Blízkém východě zajišťuje Amerika, že není zlikvidována poslední naděje židovského lidu a Egyptu poskytla více pomoci než jakékoliv jiné zemi. Riskovala životy vlastních lidí, aby zachránila Blízký východ od pseudohitlera v Bagdádu. Amerika to všechno dělat nemusela. Její světovláda byla méně násilná a méně imperiální než vláda jakékoliv jiné moci v historii. V hlubinách své duše si Amerika přeje snít svůj vlastní sen, přeje si, aby ji všichni nechali na pokoji, přeje si prosperovat mezi jinými a vítat je do svobody, kterou Amerika zajišťuje.

Ale kdykoliv došlo k útoku na Američany, reagovali na to hrdinsky. Svého druhu strašlivým způsobem nám vlastně tito zločinci udělali službu. Amerika se zřejmě navždycky probudila. Hněv, který bude následovat z tohoto smutku a šoku, bude zřejmě hlubší a větší než si kdokoliv dovede představit. Uvědomte si, co nakonec Spojené státy udělaly nepříteli, který vybombardoval Pearl Harbor. A uvědomte si taky, že nic se na světě dnes nevyrovná americké moci. Uvědomte si, že Amerika nikdy nebyla bohatší. A teď si uvědomte, jak hluboká je tato rána - jde o největší počet civilních mrtvých a raněných od dob občanské války. Je to útok nejen na Američany, ale na samotný smysl Ameriky. Je obtížné nevidět, že se teď nacházíme v tichu před bouří. Američané najdou své mrtvé, budou za ně truchlit a pak se dají do práce. Jejich smutek bude smísen s hněvem, ve srovnání s nímž bude nenávist těchto zlovolných fanatiků jen mírná. Vzpomínám si na velkou americkou báseň od Hermana Melvilla, napsanou po smrti Abrahama Lincolna, druhého zakladatele Spojených států:

Silní pláčí
A země je ve smutku
ale lidé při pláči
odhalují svou ocelovou pěst.
Pozor na plačící lidi
kteří odhalují svou ocelovou pěst.