Sledoval jsem, jak se "TV Slobo" proměnila v hlas nenávisti
Tento článek od Markuse Tannera vyšel v deníku Independent v sobotu 24. dubna 1999.
Pro mnoho Srbů, zejména na venkově, je to hlas absolutní pravdy a prostředek, jímž "Slobo" komunikuje svůj boj proti fašismu a novému světovému pořádku svým obklíčeným, ale milujícím krajanům. Pro malou, a pravděpodobně stále se zmenšující menšinu v Srbsku, je srbská televize bastilským vězením - neprodyšně oddělujícím mysl Srbska od vnějšího světa.
Když jsem poprvé pracoval v anglickém oddělení srbské televize v roce 1988, Miloševičova revoluce teprve probíhala. Radio Televisija Serbija se teprve učilo své práci. Pravda kosovští Albánci už měli nálepku "nacionalisté a separatisté" a "kontrarevolucionáři", ale zatím to ještě bylo relativně jemné.
Během dvou let slovník socialismu zmizel a byla nahrazen divošskou rasovou nenávistí, která je základním nástrojem RTS už osm let.
RTS se od konce osmdesátých let proměnila ve stanici, která rozněcuje touhu po genocidě. Je to životně důležitá součást procesu psychologické přípravy celého srbského národa na nutnost vyhladit své nepřátele. Polovojenské jednotky, které nyní vraždí v Kosovu albánské civilisty, vychovala etnická nenávist, která se valí z této televizní stanice. V tomto smyslu je RTS základní Miloševičovou zbraní ve válce proti Kosovanům.
Nikdo, kdo se kdy díval na "Vesti" (zpravodajství) v 19.30, nezapomene onu tvrdě nenávistnou propagandu, která se hodinu a půl šíří éterem. Nelze ani zapomenout na bezdechu, rychlým tempem mluvící moderátory, jejich škodolibost, s jakou se zmiňují o "likvidaci nepřátelských jednotek" nebo na omezenou slovní zásobu srbského nacionalismu, který požaduje, aby byl každý Chorvat charakterizován jako "ustašovský fašista", každý Bosňan jako "mudžahíd", každý Albánec jako "šiptar" - slovo, které má tentýž podtext, jaký má slovo "negr" pro černochy.
Srbská televize dala světu výraz "etnické očišťování", i když ta fráze byla světovými novináři pozměněna - srbská televize sama používala termínu jugoslávské armády "očištění terénu".
Do poloviny osmdesátých let byla Radio Televisija Beograd (jak se tehdy stanice jmenovala) ospalou komunistickou televizní stanicí, jejíž široce ignorované pořady byly plné žargónu o "samosprávném socialismu". Rozdíly mezi jugoslávskými republikami byly skrývány v mlze socialistické rétoriky (většinou o "naléhavé potřebě diferenciace kádrů"), takže to dokázali interpretovat jen ideologičtí odborníci.
RTS se sama o sobě neproměnila v monstrum. Proměnil ji v monstrum Slobodan Miloševič. Miloševič byl daleko předvídavější než ostatní komunističtí vedoucí představitelé ve východní Evropě. Uvědomil si, že je možno podpořit rozkládající se komunistický systém Srbska uvolněním obrovské lidové podpory, využitím hluboce zakořeněných rasových obav. A jen Miloševič dokázal pochopit, jak významnou roli v tom hraje televize.
Takže zatímco jinde se rozložila berlínská zeď a komunistické strany se rozkládaly a vznikala demokracie, jen v Srbsku komunismus přežil, k nepoznání proměněn v něco úplně jiného.
To, že se Miloševičovi podařilo v roce 1987 ovládnout Srbskou ligu komunistů tím, že zbavil moci svého umírněného bývalého spojence a ochránce Ivana Stamboliče, bylo důsledkem skutečnosti, že se mu už předtím povedlo ovládnout RTS a naplnit ji svými stoupenci. Jejich ostrá protialbánská propaganda v létě a na podzim roku 1987 vedla k tomu, že Srbové podpořili Miloševiče, svrhli Stamboliče, a tak dostalo Srbsko svůj nynější kurs.
Avšak až ve válkách proti Chorvatsku a proti Bosně v letech 1991 - 1995 našla RTS plně svůj hlas. Komentáře po zprávách v 19.30 byly postupně stále delší a postupně stále hrozivější, nejen vůči "fašistickému" Chorvatsku a "fundamentalistické" Bosně, ale i vůči Miloševičovým domácím odpůrcům. Srbská televize také začala označovat domácí politické oponenty Miloševiče za zrádce a v podstatě vyzývala k jejich zavraždění.
Srbské opoziční strany vždycky věděly, že je jejich skutečným nepřítelem RTS, a že je důležitější než armáda. Právě Vuk Draškovič - ten je nyní MIloševičovým náměstkem, ale v roce 1991 byl jeho ostrým oponentem - charakterizoval ostře vojensky hlídanou televizní pevnost v Bělehradu jako "Bastilu" a neúspěšně se snažil donutit Miloševiče, aby uvolnil své sevření této mocné instituce.
MIloševič nikdy nepovolil. Připustil, aby jeho někdejší nepřátelé dostali ministerské funkce, ale RTS zůstala nedotknutelná.
Za posledních několik let začala vznikat konkurence. S využitím procesu privatizace - nevítaný, ale nevyhnutelný proces pro vládu, která je hospodářsky tak na huntě, jako je Miloševičova - vznikla celá řada soukromých televizních a rozhlasových stanic, jako je Studio B. Tyto stanice poskytovaly alternativní pohled k pohledu RTS, která vidí svět jen jako sérii protisrbských spiknutí. Ale tyto stanice nikdy nebyly pro RTS vážnou konkurencí, neboť úřady omezily jejich dopad jen na Bělehrad a okolí. Ve většina Srbska je možno sledovat je RTS.
Zhoršující se konfrontace mezi Srbskem a Západě za poslední rok vedla k tomu, že alternativní zdroje informací byly zlikvidovány. Nové zákony a méně oficiální nátlak, jako například zavraždění šéfredaktora novin Dnevni telegraf Slavko Čuruviji, umlčely srbské nezávislé sdělovací prostředky. Pokud se alianci NATO nepodaří plně zlikvidovat vysílání RTS, to, co smějí Srbové vidět a slyšet, určuje Miloševič.
