Kosovo: Co vidí Rusko
Karen Hewittová je slavistka z Oxfordské univerzity, která vyučuje letos jako honorární profesor na univerzitě v ruském Permu. Tento článek otiskl v sobotu 24. dubna deník Guardian.
Už měsíc učím ruské studenty v městech jako je Perm a Nižnyj Novgorod, což bývala hlavní střediska bývalého sovětského "vojensko-průmyslového komplexu". Zde jsou ruští učitelé a univerzitně vzdělaní občané, slušní místní politikové a právní idealisté, kteří hájili to, co autenticky považovali za západní hodnoty, plni hněvu, pohrdání a nedůvěry vůči politice NATO.
"Jak pomáháte uprchlíkům tím, že jich vytvoříte další tisíce? Jaký má smysl bombardovat města a mírumilovné civilisty?"
Odpovídám, že strategie NATO je nesystematická a zmatená, ale že je vedená dobrými úmysly. Na tyto lidi zde to nedělá dojem. Amerika je supervelmoc, která je vždycky připravena bombardovat jiné země, odpovídají mi. Cožpak nevidím, že se za tím bombardováním skrývá širší strategie?
Jak tak sedíme kolem stolu v kuchyni, shledávám, že je jejich myšlení stále více znepokojující - a že je stále obtížnější proti němu argumentovat. V hodinách se ptám studentů, co vědí o situaci. Zdůrazňují, že Rusko nepodporovalo Miloševiče - byli proti etnickému očišťování a proti krutému zacházení s všemi Jugoslávci, včetně kosovských Albánců. Vědí o hádkách mezi vedoucími představiteli Kosovců a mezi jejich skupinami, a o pašování drog, které financuje mnoho jejich činnosti i jejich zbraně.
Na druhé straně, nic moc nevěděli o válkách v Chorvatsku a v Bosně a projevovali určité protimuslimské zaujetí ("Proč destabilizovat Evropu pro podporu muslimů, které podporuje Turecko, které potlačuje Kurdy?")
Seriózní ruské televizní zpravodajství vysílá dlouhé reportáže z Bruselu a interviewy s reportéry na celém Balkánu. Přirozeně je to zpravodajství zaujaté: nevysílají se dlouhé rozhovory s tvůrci politiky NATO a generály NATO, mluvčí stojící před dlouhými frontami uprchlíků tvrdí, že uprchlíci prchají především před bombardováním, a teprve pak před Miloševičovými Srby, zlovolně vyhlížející Albánci prohlašují, že se chtějí účastnit spolu se silami NATO invaze do Srbska.
Diváci také vidí davy mužů a žen středních let, kteří se v pokojném protestu drží za ruce na mostech přes Dunaj. Nebo dělníky, jak spí v továrnách, aby je ochránili před bombardováním. Nebo krvavé záběry bombardovaných uprchlíků a k tomu se vysílají chladné hlasy mluvčích NATO, že to asi byl další srbský trik.
I když bombardování neobhajuju, snažím se těmto studentům poskytnout krátkou historii rozpadu Jugoslávie z britského hlediska, snažím se jim komunikovat náš zmatek a naši vinu, že jsme neučinili nic proti zvěrstvům daleko dříve, chybné poučení, které bylo důsledkem toho, že po krátkém bobmardování srbských postavení v Bosně se Srbové rychle stáhli a víru, že někdy země musejí zasáhnout na ochranu obětí.
"Všechny země mají vnitřní problémy, ale NATO je nebombarduje. Proč nebombardovalo NATO Severní Irsko?" (Hněvivý smích.)
Vysvětluji jim, stejně, jak to často musíme vysvětlovat Američanům, že Irská republikánská armáda není armádou Irské republiky a že britská vláda nevnucuje v Severním Irsku svou správu bouřící se většině obyvatelstva. Poslouchají se zájmem: "Dobře, tak je to v Irsku složitější. Ale ve vnitřních záležitostech je to vždycky složitější. Kosovo se netýká jen masakrů Albánců. A co Srbové, kteří mají na toto území dávný historický nárok?"
Tak je žádám, aby mi sami vysvětlili, co si myslí o politice NATO, a najednou nejsou jen rozhněváni, jsou mladí a bojí se. Vysvětlují to takto: Amerika je posedlá tím, dokázat, jak je strašně mocná. Evropa, a Rusko je nyní její součástí, začíná být politicky a hospodářsky příliš mocná a Americe se to nelíbí. Tak musejí Spojené státy Evropu destabilizovat na nejcitlivějším místě - na Balkáně.
"Moment," odpovídám. "Většina členských zemí NATO jsou evropské země. Proč by chtěly destabilizovat Evropu?"
"Protože jsou to poslušní služebníci Ameriky, lísají se k největší velmoci - a taky chtějí prodávat zbraně. Ale až bude řeka Dunaj zničena jako obchodní tepna a až budou zničeny hospodářské možnosti evropských zemí, pak si Evropané uvědomí, že toto je válka proti Evropě. A proti Rusku."
"Proti Rusku?"
"Proč to nevidíte? Nebombardovali nás, když jsme zaútočili na Čečensko - i když je situace úplně stejná, jako když teď Srbové útočí na Albánce. Možná, že nás nebombardovali, protože máme jaderné zbraně. Ale uvědomují si, že mohou bombardovat jiné slovanské země, aby donutili Rusko vstoupit do války. Proto používají NATO a nikoliv OSN a odmítají ruské pokusy o diplomacii. A tím, až zničí evropské hospodářství a tím, že útočí na slovanské země, rozpoutají třetí světovou válku. Nemyslíte, že to tak je?
Toto byla jejich reakce na jinak nesrozumitelnou válku, která jak se zdá podle nich znásilňuje veškerý morální a strategický smysl. Někde musí být celkové vysvětlení, politicky - i když nikoliv morálně - vysvětlitelná americká politika. Americký sen globálního velikášství.
Je mi trapně a poukazuji na to, že velmi pravděpodobně mocnosti NATO na Rusko vůbec ani nepomyslely, leda jako na nástroj diplomatického vyjednávání. Vysvětlila jsem, že nemáme naprosto žádný pojem o myšlence slovanské vzájemnosti. Snažila jsem se vysvětlil, že k událostem často dochází náhodou a v důsledku chyb. Ale mluvila jsem s lidmi, kteří dobře znají evropskou historii a kteří nemohou zapomenout, co pro Rusko znamenaly Hitlerovy protislovanské sny. Jestliže jsem já dospěla k názoru, že jsou jejich názory paranoidní, dospěli oni k názoru, že mé názory jsou naivně zápecnické a ahistorické.
V Moskvě jsem se potom setkala s Rusy, kteří byli v Británii, když válka začala. Nevěřili svým očím, čeho byli svědky. "Nám bývalo řečeno, že demokracie znamená svobodu projevu. Vaše vláda potlačuje informace. Jak můžete být tak nevědomí a jak je možné, že vám to nevadí? Nikdy se nezmiňujete o názoru z Ruska a z východní Evropy, které mají jinou historii. Jugoslávie je součástí této historie a vaši politikové poslouchají jen Ameriku. Jsou naši studenti opravdu tak pitomí?"
Nevím. Obavy z třetí světové války, jimiž se obírají tito rozhněvaní studenti s bledými obličeji v studeném ruském jaru, nově si definující budoucnost, v jejímž čele mají stát Spojené státy, se nyní zdají daleko méně absurdní než se zdály ještě před měsícem.
