Jaký signál vysílá bombardování srbské televize
Tento článek známého reportéra televize BBC Johna Simpsona v Bělehradu vyšel v neděli 25. dubna 1999 v týdeníku Sunday Telegraph.
Méně než dvanáct hodin po útoku, který zničil jeho televizní stanici, byl Zarko zase v práci a posílal naši reportáž o útoku do Londýna. "Měl jsem štěstí," usmál se s pokřiveným výrazem v tváři, který se objevuje jen, když je ve velkém stresu. "Ve čtvrtek mi skončila směna v 11 večer."
Viděl jsem, co se stalo studiu, v němž pracoval. Kdyby bývala jeho směna skončila ve 4 ráno, tak, jako normálně, v hromadě trosek a drátů by byla jeho mrtvola a ne mrtvola někoho jiného. Ale Zarko přežil a pracuje dál v televizi. Spolu s celou srbskou televizí se přemístili na druhou stranu Bělehradu.
V televizním přijímači v rohu místnosti se dál vysílá, nepozměněný program Srbské státní televize: Slobodan Miloševič mluví dlouhé minuty bez jediného přerušení a aniž by jeho výroky zpochybňoval interviewující novinář, dále jsou na pořadu záběry explozí z předchozí noci, moderátoři televizních zpráv, užívající výrazy jako "barbaři", "neofašisté", "banditi" a samozřejmě "zlo", vlastenecká videa o tom, co oficiální mluvčí nazývají "touto malou statečnou zemí" a sentimentální tenoři, jako na běžícím pásu zpívají populární klasické melodie. Pokud bylo cílem bombardování NATO změnit vysílací styl srbské televize, tak se to zatím nepodařilo.
Když se nedlouho po druhé hodině ráno v noci ze čtvrtka na pátek otřásl můj pokoj v hotelu Hyatt, okamžitě jsem pomyslel na Zarka. Když můj televizní tým a já jsme v šedi pátečního úsvitu usoudili, že je dostatečně bezpečné vyjet automobilem k televizní stanici a nafilmovat dohru, myslel jsem znovu na Zarka, když hasiči lezli po hromadách sutin a poslouchali, odkud uslyší hlasy.
Zarko byl v celé televizní stanici jedinou osobou, která se chovala vůči cizincům zdvořile a příjemně. Byl to jediný člověk, který si dal záležet na tom, aby pro vás udělal, co potřebujete. Byla to jediná osoba, kterou zajímalo, jestli dojde vaše reportáž na místo určení, a byl rád, když se tak stalo.
Byl to Zarko, s očima zarudlýma únavou a s několikadenním strništěm na bradě, kdo trpělivě poslouchal mé stížnosti, že v onom děsném malém studiu, nyní také proměněném v trosky, odkud jsem vysílal živé rozhovory pro hlavní večerní zprávy na stanici BBC 1, je strašlivé horko. Zarkovi se podařilo najít elektrický větrák, čímž se podařilo teplotu ve studiu snížit jen na nesnesitelnou míru. Zarko nakonec zavolal velkou, zlostnou blondýnu .- maskérku, která mi napudrovala potící se tvář.
Viděl jsem tu maskérku v pátek ráno znovu. Přesně řečeno, viděl jsem její nohu. Vyčnívala v podivném úhlu z hromady cihel a zdiva, což bylo všechno, co zbývalo z její místnosti. Kus kůže z její boty byl diskrétně umístěn na malíčku, povšiml jsem si, aby jí nebolel puchýř.
Srbská televize je skutečně součástí ústředního nervového systému Miloševičovy vlády nad touto zemí, tak, jak praví NATO. Televize to učinila pro obyvatelstvo daleko lehčí, aby ignorovalo vyhánění etnického albánského obyvatelstva z Kosova.
Pečlivým redigováním a pozorným výběrem materiálu se podařilo srbské televizi vytvořit dojem, že pro válku jsou na Západě jen vlády NATO, kdežto obyčejní lidé a veřejné mínění podporují "tuto odvážnou malou zemi".
Srbská televize dala lidem v Srbsku umělou naději, že se prý Rusko chystá vstoupit do války na jejich straně, a pořád naznačuje, že Rusko Srbsku dodává nejrůznější tajné zbraně. Srbská televize ujistila lidi v Srbsku, že byly sestřeleny už desítky letadel NATO. Už léta před nimi utajuje strašlivé zločiny, které páchají a spáchali jménem Srbska lidé v bývalé Jugoslávii. Poměřujeme-li ji jakýmkoliv měřítkem poctivosti a slušnosti, srbská televize je krotkým nástrojem zločinného systému, a tak byla přirozeným cílem pro střely a bomby NATO. Ale měla být zasažena televizní stanice a nikoliv televizní vysílače? Musela životem zaplatit maskérka za propagandu lidí tak vysoko v politickém systému, že by jí nikdy nebylo dovoleno napudrovat jejich čelo?
Je to tak těžké, když tady sedím v Bělehradě, sledovat měnící se uvažování NATO. Je obtížné chápat, co se děje na druhé straně fotbalového hřiště, když sedíte za jednou z branek. Nicméně, i z naší zjevně zkreslené bělehradské perspektivy je zjevné, že v NATO došlo k bitvě ohledně toho, zda se má či nemá bombardovat srbská televize.
Během několika minulých týdnů jsme občas dostávali nenápadná upozornění z Londýna a ze Spojených států: nechoďte dnes večer do srbské televize, a jestliže tam musíte jít, nezůstávejte tam dlouho. Většina srbských produkčních a překladatelů, kteří pracují pro západní televizní reportéry, mají přátele v srbské televizi, takže bylo toto šeptání vždycky předáno dál.
V jednu chvíli se zdálo, že už bylo o záležitosti rozhodnuto s konečnou platností. Letecký velitel David Wilby varoval srbskou televizi na tiskové konferenci NATO, že pokud nebude vysílat tři hodiny západního vysílání během dne a tři hodiny západního vysílání večer, stane se cílem leteckého úderu.
Brzo poté se přestal velitel David Wilby objevovat na tiskových konferencích NATO a více uklidňující hlas vytvořil dojem, že hrozba byla zrušena. Pokud mělo dojít k útoku na srbskou televizi, předpokládali jsme, že budou zničeny vysílače.
A pak, ve středu, přišel další šepot: Pentagon vyhrál tu bitvu: nechoďte dnes večer do srbské televize. Šli jsme tam, protože jsme museli. Zarko odehrál naši reportáž satelitem do Londýna a bylo jasné, že ví, stejně jako všichni ostatní, že došlo k dalšímu varování. "Neudělají to," jednou mi řekl. "NATO konstatuje, že zasáhne vysílače. Budeme v bezpečí."
Bylo to logické. Je to přece morální válka, která se bojuje v srdcích a myslích lidí po celé Evropě a severní Americe na ochranu nevinných lidí před pronásledováním. Terčem nejsou obyčejní lidé - terčem je Miloševičův represívní systém.
Při rozhodování, zda zasáhnout televizní studio, které je plné lidí i v noci, nebo vysílače, na nichž skoro nikdo není, jsme předpokládali, že NATO zvolí vysílače.
Předpokládáme, že letecké údery NATO jsou signály určené srbským občanům. Potíž je, že je velmi obtížné tyto signály číst. NATO zdůrazňuje, že je terčem útoků Miloševič a jeho vojenská struktura, a přesto, po dobu prvních 32 dnů války byly ničeny i mosty a továrny, stejně jako vojenské cíle.
Až 33. a 34. dne války byly zasaženy cíle, těsně spojené s Miloševičem - budova, kde měla jeho strana kanceláře a palác v ulici Užica, který byl jeho oficiální rezidencí. Konečně se zdálo, že to jsou signály, jimž budou schopni porozumět obyčejní lidé.
A pak, v 35. den války, se NATO rozhodlo zaútočit na televizní stanici a blondýna středních let s kuřími oky byla mezi asi deseti lidmi, kteří zahynuli. Pro to musí být, říkají zdejší lidé, nějaký důvod. Ale zatím nepřišlo na to, jaký je to důvod, a NATO jim při tom nepomáhá.
