Tentokrát jsem nemohl zadržet slzy
Tento článek od Paddyho Ashdowna, bývalého vojáka, šéfa britských liberálních demokratů, vyšel v nedělí 25. dubna v týdeníku Sunday Telegraph.
Za posledních deset let jsem navštívil Balkán asi čtrnáctkrát. Viděl jsem při tom mnoho znepokojujícího. Loni, když jsem třikrát navštívil Kosovo, byl jsem svědkem toho, jak srbské polovojenské jednotky střílejí na albánské vesnice, vypalují je a plení je. Minulý týden, v uprchlických táborech na kosovské hranici, jsem viděl a slyšel věci, které byly nesnesitelné. Každá rodina má vlastní příběh - horor. Každá rodina žije v nepředstavitelné bídě a špíně.
Minulý týden byl mým nejhorším zážitkem a nejtraumatičtější cestou na Balkán. Od třetího dne mé cesty a od návštěvy třetího uprchlického tábora se mi začalo dít něco velmi podivného. Nemohl jsem zastavit slzy. Částečně to bylo důsledkem šoku nad obrovským rozsahem této lidské tragédie.
Uprchlická situace v Kukesi je zoufalá. Přicházejí další a další vlny lidí a každá vlna opakuje hrůzná svědectví, s nímiž přišla předchozí vlna. Občas sem přileží srbská střela.
Během svých předchozích návštěv Kosova jsem si povšiml, jak úzkostlivě pořádní a čistotní jsou Kosovci, a snaží se udržovat i svá dočasná útočiště v co nejčistším stavu. Ale moře bláta a špíny je nyní nepopsatelné. V osmdesátých letech přestali Srbové očkovat kosovské Albánce. Už se vyskytly první případy tuberkulózy.
Je to skutečně "konečné řešení", kterého jsem se dlouho obával a o němž jsem opakovaně varoval, že ho Miloševič připravuje. Ale i já jsem byl překvapen a zděšen rychlostí a krutostí toho, co jeho jednotky učinily těmto lidem.
A důstojnost Kosovců v jejich utrpení je obrovská. Hovoří o tom všichni humanitární pracovníci, o tom, jaký všude vládne pořádek - pořádek v nekonečných frontách na chleba, na vodu, na léky. Vládne zdvořilost a neobyčejná vděčnost.
Nesmíme zklamat jejich víru v to, co pro ně NATO dělá, a musíme je opět dostat v bezpečí domů.
Tábory jsou plné nejen obyvatel venkovských vesnic, donucených Srby opustit své příbytky, ale i většiny inteligence z Prištiny, která bydlí pod pokrývkami z igelitu. V daleko uspořádanějším, čistším a dobře vedeném uprchlickém táboře NATO ve Stenkovci v Makedonii najdete inženýry, učitele, lékaře, univerzitní profesory, všichni se podrobují bez námitek ponížení, že jsou bez domova a bez jakékoliv role.
Bojím se, co se stane, jestliže se v dlouhých měsících před ukončením války promění naděje v táborech v beznaděj. Musíme pokud možno dát těmto lidem příležitost, aby co nejvíce jednali samostatně, sami za sebe.
NATO nezaznamená vítězství, dokud se nebudou tito lidé moci vrátit domů. To je naší mírou vítězství. Uprchlíci jsou obyčejně zapomenutým vedlejším produktem válek. Toto je první válka, která se vede v zájmu lidí, kteří přišli o všechno. NATO si musí nyní ujasnit daleko přesněji, jak tohoto cíle chce dosáhnout.
Vojenská mise v Makedonii byla vytvořena na základě dohody z Rambouillet. Všichni, včetně vojáků, vědí, že Rambouillet už překonaly události. Přesto nedošlo k změně naší mise ani k změně v postoji pozemních jednotek. Je stále pravděpodobnější, že pozemní jednotky NATO vstoupí do Kosova proti odporu srbské armády, ale nemůžeme očekávat, že se na to budou připravovat vojenští velitelé, když jim nebylo řečeno, aby se na to začali připravovat.
Nejlepší způsob, jak zajistit, že pozemních vojsk nebude nutno použit, je začít je připravovat. Při vojenských operacích je nutno udržovat nepřítele v dohadech, a my jsme hloupě sdělili Miloševičovi, co neuděláme.
Připravíme-li se nyní na pozemní válku, zvýšíme počet našich alternativ, zvýšíme nejistotu ohledně našeho dalšího kroku a projevíme rozhodnost učinit vše, čeho je zapotřebí k dosažení našeho cíle. To by mohlo mít odstrašující roli, kdyby se ukázalo, že je NATO se vší svou mocí připraveno udělat všechno.
Má-li být toto pozemní odstrašení věrohodné, musíme mít dostatečné množství vojáků s těžkými zbraněmi na makedonské a albánské hranici. To znamená vyslat posily do Makedonice a připravit letiště v Albánii, abychom mohli odvážet uprchlíky a přivážet vojska.
Ještě nenastal čas vyslat pozemní vojska. Politikové musejí být velmi opatrní ohledně rozhodnutí, která mohou řádně činit jen vojáci.
Britské jednotky v Makedonii jsou v dobrém stavu. Reagovaly velmi rychle na uprchlický problém, který jim Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky předalo před několika dny. Tábory, které provozují mezinárodní jednotky pod britským vedením, jsou vynikajícím způsobem organizovány. Profesionalita, která charakterizuje tuto mnohonárodnostní spolupráci, je chvályhodná. Morálka je vysoká a tito vojáci si nestěžují, leda na nejistotu.
Tak prosím NATO o jasnost. Bylo nám řečeno, že cílem NATO je bombardovat Miloševiče tak dlouho, až se podrobí. Doufám, že to bude fungovat, ale nikdy se mi to nezdálo pravděpodobné. A co když to nebude fungovat? Existuje nějaký Plán B?
Až přijde chvíle, kdy jsme natolik poškodili Miloševičovu válečnou mašinérii, že bude přijatelné riziko vyslání pozemních jednotek, musíme mít pozemní vojska připravená a tu přípravu je nutno provést teď.
Válka se za těchto okolností musí vést po etapách a musíme mít žaludek na to realizovat plně všechny tyto etapy. Nakonec bude muset NATO riskovat životy. Válka bez obětí neexistuje, ať říkají propagandisté cokoli.
Bude to trvat ještě dlouho. Budeme potřebovat rozhodnost, větší jasnost ohledně toho, co vlastně chceme od našich vojáků, a mnoho trpělivosti pro prosazení celé veči, mají-li ty ubohé rodiny, žijící v blátě, mít kdy možnost vrátit se domů.
