Útěk vzdělanců z Balkánu
Tento článek Jonathana Steela vyšel ve čtvrtek 6. května v deníku Guardian.
Jeremy Paxman pohrdavě ohrnul ret: "Nejmódnější oblečení? Uprchlíci v nejmódnějším oblečení?" posmíval se v reportáži v pořadu Newsnight, v níž se minulý týden nevěřícně přel s jedním srbským demonstrantem před Downing Street minulý týden. Srb tvrdil, že jsou záběry albánských uprchlíků falešné, protože mají na sobě uprchlíci nejmódnější západní oblečení.
Kupodivu měl ten Srb pravdu - do určité míry. Pár uprchlíků v proudech lidí, plynoucích z Kosova, bylo skutečně velmi dobře oblečeno. Viděl jsem je sám. Ale to neznamená, že to nejsou autentičtí uprchlíci. Naopak, znamená to možná, že jejich osud si zaslouží ještě větších sympatií, neboť je něco zvlášť tragického, když jsme svědky toho, jak zjevně bohatá rodina je vržena do bídy a do bezdomovectví.
Rychlost, jíž se může lidem změnit společenské postavení, jen zvětšuje drastičnost jejich nového osudu. Bude mi trvat dlouho, než zapomenu scénu, které jsem byl svědkem před třemi týdny na vrcholu průsmyku Prušit, kudy se potácela vřesem dlouhá nevyrovnaná kolona pěších uprchlíků směrem k Albánii.
Na cestě byla celá střední vrstva města Djakovo - lékaři, učitelé, právníci, zdravotní sestry, inženýři, a samozřejmě jejich děti. Dál a dál plynul v poledním slunci tento nekonečný proud, jako výlet o prázdninách, který skončil nepochopitelně tragicky. Dvě malé holčičky s vzorně umytými černými vlasy a prachově modrými texaskami měly na zádech růžové školní tašky. Čtrnáctiletý chlapec vezl zbrusu nové jízdní kolo. Adolescenti měli ruksaky. Otcové nesli malé děti na ramenou. Jedna matka měla kolem pasu přivázaných pět bund, které si svlékly děti, jimž bylo po cestě horko.
Nikdo se ale neohlédl a neobdivoval fantastický horský výhled na západní Kosovo, když tito lidé přecházeli horské pohoří. Mnoho rodičů začalo úlevou plakat, že dospělo do bezpečí Albánie. Za nimi bylo vidět na vzdálenost deseti kilometrů červené střechy jejich města, symbol náhlosti jejich vyhnání.
"Odešli jsme z domova dnes v osm hodin ráno, poté, co nám Srbové nařídili, abychom zmizeli. Stříleli nám nad hlavou, abychom utíkali rychleji," konstatovala Ardita Rraci, třiadvacetiletá zdravotní sestra, zatímco kojila devítiměsíční dítě. Její manžel Arben, devětadvacetiletý učitel hudby, byl krásný člověk s krátkými vousy. Taky plakal. Jejich dvouletá dcera se ho držela za kalhoty. Zastavili se u červenobílé závory označující konec jugoslávského území. "Tady je to nejhorší hraniční přechod, protože lidí musejí jít pěšky," řekl mi jeden mezinárodní humanitární pracovník. "Poslední kilometr silnice byl totiž zaminován."
Jak se přibližoval nekonečný proud lidí a bylo vidět podrobnosti tváří s jejich individuální bolestí, bylo těžko říci, co je horší: agónie slabých či starých lidí a invalidů, anebo ponížení silných. Stařec postižený Parkinsonovou chorobou držel svou vyřezávanou hůl třesoucí se rukou. Otec vezl kolečko, na němž ležela na hromadě dek dvojčata, a matka, která šla vedle kolečka sehnutá, se snažila udržovat v puse obou dětí láhve s mlékem. Jiná žena vezla hrbolatým terénem na kolečkovém křesle mladého invalidu. Stará žena z bezmocnýma, civějícíma očima byla shrbena přes řídítka bicyklu, který vedl muž středního věku, asi její syn.
Anebo bylo smutnější vidět zdravé rodiny, ty lidi, kteří na okamžik vypadali ve svých úpravných šatech, jako že jsou na výletě? Nyní je čekaly nepříjemnosti, jaké si ani nedovedly představit, noci ve stanech anebo pod širým nebem, kolektivní střediska s nedokonalou kanalizací, nedostatek potravin a vody, jízdy na nákladních automobilech do nejisté budoucnosti.
V celkové tragédii hromadné deportace kosovských Albánců se odehrává jiná, menší tragédie. Vzdělanci tohoto regionu, jeho elita, je rozprášena do všech koutů světa. Vzhledem k tomu, že nyní Británie otevřela dveře pro kosovské uprchlíky, dá se předpokládat, že především přijedou vzdělanci. Nikdo je nemůže obviňovat, že dají přednost pohodlí Británie před špínou uprchlických táborů, a nikdo nemůže obviňovat Británii, že dá přednost lidem, kteří se budou schopni lehčeji přizbůsobit městskému způsobu života, převažujícímu v Británii. Ale odliv vzdělanců způsobí, že to bude pro Kosovce daleko obtížnější znovu vybudovat svou zemi, až se zase otevřou její dveře.
Všichni ještě neodešli. Mnoho vzdělanců z hlavního města Priština zůstává ještě v městě Tetovo v západní Makedonii. I před vyháněním Albánců z Kosova bylo Tetovo hlavně albánské město, neoficiální hlavní město albánské komunity v Makedonii. Noví příchozí z Albánie tam mají více přátel než v Albánii samotné. Cítí se psychologicky i zeměpisně blíže Prištině, než kdyby se vydali dlouhou cestou přes hory do albánského hlavního města Tirany, protože Tetovo je od Prištiny jen 90 minut cesty autem. Ale čím déle bude trvat, než se srbské jednotky stáhnou z Kosova, tím více podlehnou tito vzdělanci pokušení emigrovat z Albánie do rozvinmutějších zemí a tím méně pravděpodobné bude, že se někdy vrátí domů.
Avšak nezapomínejme na inteligenci v Srbsku, která byla také válkou odsunuta na okraj společnosti. Mnozí srbští vzdělanci také emigrují. Jiní zůstávají doma, jsou nuceni v důsledku stále silnějšího deště bomb NATO se soustřeďovat na každodenní přežívání. Démonizovat srbské vzdělance, jako by byli pošpiněni kolektivní vinou, není ani spravedlivé, ani přesné.
Ze zpráv ze Srbska vyplývá, že mnozí z nich jsou ve styku s vnějším světem. To, jak popírá psychologicky realitu skupinka srbských demonstrantů před Downing Street, neplatí pro všechny. Srbské vysílání BBC zaznamenalo výrazný vzrůst počtu Srbů, kteří poslouchají na internetu srbské pořady systémem real audio. Od přátel jsem slyšel o několika lidech v Srbsku, kteří dostávají zpravodajství e-mailem ze zahraničí. Jedna srbská matka v jednom velkém srbském městě, osoba, o níž by nikdo nečekal, že bude vědět, jak používat internetu, se v tom stala naprostou odbornicí. E-mail je jediným způsob, jak může být ve styku se synem - emigrantem. Posílá jí plné zpravodajství o tom, co se děje, včetně osudu albánských uprchlíků.
Až tato válka skončí, těchto lidí bude zapotřebí, aby znovu vybudovali srbskou občanskou společnost, jaká existovala za Tita, a kterou se Miloševič pokusil ochromit. Jako jejich albánské protějšky, válka je zasáhla nejtvrději.
