Goldhagen píše pitomosti
Článek Daniela Goldhagena "Poučení z německé historie" je, jak se v angličtině říká, "garbage", tedy něco co
by mělo velmi rychle končit v odpadkovém koši.
Jde o směsici polopravd a absurdních konstrukcí, ospravedlňující právo
pacifikovat "divošské národy", které si udělily státy, ztotožňující úroveň
svého zbrojního průmyslu s úrovní vlastní civilizovanosti. Nebo, chcete-li,
státy, které mají příliš mnoho chytrých bomb a příliš mnoho hloupých
politiků.
Než se dostanu k obsahu článku samého, chtěl bych upozornit na skutečnost,
která může unikat čtenářům, neznajícím poměry na severoamerických
universitách. Řádní profesoři zde zatím většinou mají tak zvanou definitivu
(tenure). Svoje místo mohou ztratit jen za velmi výjimečných okolností.
Tento systém do značné míry chrání svobodu myšlení (a je proto mnohými lidmi
napadán) a umožňuje publikovat cokoli, včetně zjevných nesmyslů, jsou-li
zabaleny do prodejných obalů "kontraversnosti, neortodoxnosti nebo
nekompromisnosti".
To je možné vysvětlení, proč "uznávaný harvardský historik", zejména je-li
profesorem na Harvardu, napsal, co napsal. Potíž je ovšem v tom, že jeho
pomatené teorie se mohou zalíbit pomateným politikům.
Daniel Goldhagen evidentně vyšel z názoru NATO, že je třeba zpacifikovat
Miloševiče nikoli jednámím, ale silou. Protože není politik, nemusí být
přehnaně opatrný na volbu slov, a tak jde o krok dál. Nikoli Miloševič sám,
ale většina Srbů je nyní, jak píše, "právně a morálně nekompetentní".
Takže cesta na Bělehrad je volná a okupace Srbska nanejvýše žádoucí.
Pracovní metoda Daniela Goldhagena je velmi jednoduchá. Vysloví svoji tézi
tak, aby k ní jakž takž pasovalo něco z historie a pak jí dodá věrohodnost z
opačné strany, tím, že ji zdánlivě trochu shodí nějakou obecnou pravdou -
například: "nesmíme propadat iluzi, že všichni sousedé Srbska jsou andělé".
Goldberg například v úvodním odstavci svého článku tvrdí: "V devadesátých
letech vede Srbsko brutální imperiální válku, snaží se dobýt jednu oblast po
druhé, vyhání obyvatelstvo, které nechce, a páchá masové vraždění". Po
paralele s Japonskem a Německem následuje pravý skvost: "Srbsko je malá,
místní mocnost, která ničí regiony a zatáhla zatím NATO do omezené letecké
války".
Po vysvětlení, že analogie s Japonskem a Německem sice tak úplně nesedí, ale
že je důležité, že ve všech třech případech obyvatelstvo imperialismus
podporovalo, přichází skromná poznámka, že Srbové zahájili svoje "imperiální
a hromadně vražedné války poté, co sami utrpěli příkoří od Chorvatů, od
Bosňanů a etnických Albánců".
Povšimněme si i toho, jak Goldhagen volí slova. Se Srby spojuje termíny
"brutální válka", "masové vraždění", "ničení regionů" či "vyhánění
obyvatelstva". To co dělají ostatní je pro Srby blíže nekvalifikované
"příkoří". Děla to proto, aby mu posléze vyšla rovnice do níž již předem
zasadil Srby jako nekompetentní barbary.
Goldhagen samozřejmě není harvardským historikem jen tak pro nic za nic,
takže dobře ví, že v devadesátých letech probíhal na Balkáně velmi složitý
proces dělení bývalé Jugoslávie. Slovinci, Chorvati a pak i bosenští
muslimové (všimněme si jak z kosovského konfliktu odstranila současné
propaganda náboženství) se chtěli od bývalé Jugoslávie odtrhnout.
Separatisté museli získat podporu vlastního obyvatelstva (se Srby se nedá ve
federaci žít), příslib zahraniční podpory (k ní bylo ochotné zejména
Německo, které Chorvatům jistě nezapomnělo jejich loajálnost k Řísši) a
záminku k akci (tou byly neshody na sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie
vrcholící demonstrativním odchodem delegátů Chorvatska a Slovinska).
Důvod, proč se Miloševič snažil rozpadu federace zabránit, není zcela jasný.
V takové situaci ale zjevně záleží na signálech, které přicházejí zvenčí.
Je možné, že Miloševič věřil tomu, že USA vytvoří dostatečně velký tlak na
evropské státy, aby rozpad Jugoslávie nepřipustily. V takovém případě mohl
na separatisty pohlížet jako na vlastizrádce a vojensky proti nim zakročit.
Když se ukázalo, že Spojené státy takový vliv nemají, a Jugoslávii v celku
neudrží, nastal boj o etnicky vyčistitelná území a s ním první etnické
čistky. Domnívám se, že primární v něm byla snaha Chorvatska očistit
vlastní území od srbské menšiny a vytvořit co nejmonolitnější chorvatskou
populaci na území nového státu. Srbové odvetou začali vyhánět chorvatskou
menšinu z území pod jejich kontrolou.
Vydávat konflikt mezi Srby a Chorvaty za imperiální válku je za vlasy
přitažené. ©lo o dělení Jugoslávie pod patronací západní Evropy, v němž
nakonec šlo oběma stranám o to, aby neztratily příliš mnoho území. Díky
"nestrannosti" Západu v něm Srbové přišli o Krajinu, to je pravda.
Pokud lze v případě Chorvatska a pak Bosny mluvit o (vzájemném) dobývání
území, Goldhagenův model (mini)imperialistického, dobyvačného Srbska nelze
použít pro Kosovo.
I když nepochybuji o tom, že "nekompromisní historik" Goldhagen by klidně
označil československou mobilizaci za projev dobyvačných choutek zloducha
Beneše, který se rozhodl rozšířit území ČSR o vlastní pohraničí.
Goldhagenovo tvrzení, že Srbové vnutili válku NATU, se nápadně podobá
tvrzením propagandistů Třetí říše, že Evropa vnutila válku Německu.
Je jistě těžké odvolávat se příliš na logiku v politice, ale snad ji můžeme
tu a tam zkusit.
Srbové považují Kosovo za svoje posvátné území a nechtějí o ně přijít kvůli
tomu, že na něm je víc Albánců než Srbů. Tento cíl lze dosáhnout dvěma
způsoby:
* Zajistit ústavně neodtržitelnost tohoto území od Srbska (důvod
zrušení autonomie Kosova a jeho protějšku, Vojvodiny), zklidnit situaci
jednáním s umírněnými Albánci a tím udržet extremní nacionalisty na vedlejší
koleji.
* Vyčistit etnicky Kosovo a přesunout do něj Srby. Tato varianta je
málo schůdná, protože by vyžadovala, aby svět proti ní protestoval asi tak
málo, jako proti vyčistění Krajiny od Srbů, okolní státy by musely Albánce
trvale přijmout - ne je držet jako levný zdroj bojových sil pro KLA v
pohraničních táborech a Srbové by museli být schopni ochránit dosídlence
před odvetnými akcemi militantních Albánců.
Skutečnost, že po zásahu NATO dochází k vysidlování etnických Albánců není
nezbytně důkazem toho, že Bělehrad opustil první variantu.
Jakkoli je to tragické, Miloševič nedělá tím, že používá Kosovany jako zbraň
proti agresi států NATO, nic jiného než NATO, které k témuž účelu používá
Srby a Iráčany.
Daniel Goldhagenova teorie o válkychtivých národech je zvrácená. Je to lež,
k níž se v případě Srbů vědomně uchyluje proto, aby mu vyšla jeho rovnice.
Nejsou válkychtivé národy. Jsou ale mocní tohoto světa, kteří na válkách a
zbraních bohatnou nebo alespoň kompensují svoje mindráky.
Jedni z mocných, jak víme, vyslali mírumilovné a v demokracii vyrostlé
junáky do jisté země, aby pod anonymitou uniformy a rozkazů vypalovali
vesnice, odlisťovali vegetaci a dalšími sofistikovanými metodami
pacifikovali divošský národ. Vše kvůli údajným vyšším principům mravním.
Pacifikaci Srbů by chtěl Goldhagen provést jejich umístěním pod nucenou
zprávu. Proč taková skromnost - proč nevyhojit tento bolák jednou provždy
na těle Evropy jednou provždy. Daniel Goldhagen jistě ví jak, vždyť je
expertem přes Německo.
Převýchova je přece velmi riskantní, zejména když národ Srbů může rafinovaně
předstírat, že se polepšuje a přitom tajně doma brousit vreckové nožíky o
schody, a chystat novou agresi pod novým Miloševičem, který již v nějaké
postýlce terorizuje rodiče.
Goldhagenovu vyslovil tezi o tom, že národ skládající se z jednotlivců s
poškozenými schopnostmi morálního úsudku se z morální katastrofy nedostane
bez pomoci (tedy převychování).
Dobře, obsadíme Srbsko, Israel, který krade půdu Palestincům v rozporu se
všemi dohodami a pár afrických států, Kolumbii, protože tam mravně pokleslý
národ pěstuje makovice, aby posléze drogami oslaboval soudnost velkého
bratra - a co dál?
Kdo ale rozhodne o tom, který národ je mravně na dně? Nějaká rada starších?
President USA?
Co když se ukáže, že Clintonova politika je založena na mínění občanů, kteří
jsou natolik v zajetí svého vlastního velikášství, že nejsou schopni
moráního úsudku?.
Co když se ukáže, že mocí zkorumpovaní politikové sami ztratili schopnost
úsudku?
Nevíme snad, co udělala moc z našeho humanisty číslo jedna?
Historie mnohdy přinutila Srby, aby snášeli válku. Nejsou ale, stejně jako
žádný jiný národ válkychtiví. Možná, že se od jiných odlišujív tom, jak
si umějí užívat život v míru.
Jiří Jírovec.
PS Někdy kolem roku 1989 jsem viděl zajímavý jugoslávský film
(formanovského ražení), který se jmenuje "Koto tamo pieva" - v angličtině
"Who is singing over there". Je-li někde v půjčovnách, stojí za shlédnutí.
Lze se z něj za dvě hodiny dozvědět hodně pravdy o Srbech.
