Otevřte dveře
Otevřenější imigrační politika by vedla k rozkvětu ekonomiky a lidi by neumírali v nákladních automobilech, píše Alan Travis v deníku Guardian 20. června 2000.
Tragický objev 58 mrtvol ve vzduchotěsném nákladním automobilu podtrhuje, jak je důležité vypořádat se se samotnou příčinou tohoto vražedného obchodování s žadateli o azyl. Nyní je v podstatě nemožné, ať je člověk autentickým žadatelem o azyl či hospodářským migrantem, vstoupit do Británie legálně.
Účelem ženevské konvence o uprchlících nikdy nebylo regulovat hromadnou migraci lidí, kteří se snaží uniknout chudobě, přes celou planetu. Je nyní načase uvažovat o reformě britské i evropské imigrační politiky. Problémy azylu musejí být řešeny nástroji azylu a problémy migrace nástroji migrace.
Britský zákon o přistěhovalectví z roku 1971 byl schválen v době, kdy chtěla Británie plnit své závazky vůči zemím Britského společenství národů a zajistit, aby ti, kdo už se v Británii usadili, si tam mohli přivézt i své příbuzné. Zároveň byla další primární imigrace přísně zakázána.
Není divu, že hospodářští migranti z rozvojového světa, zejména po pádu berlínské zdi, začali namísto toho tlouci na azylové dveře. Růst "černých", špatně placených pracovních příležitostí v oboru služeb po celé Evropě umožnil ilegálním přistěhovalcům žít a živit se nezdokumentovaným způsobem tak, jak by to bývalo před dvaceti lety nemožné.
Ale tragédie hromadných úmrtí ve vzduchotěsných náklaďácích či těch, kdo se schovají do podvozku letadla, odlétajícího z nějakého letiště v Africe, budou pokračovat, dokud nebude nalezeno lepší řešení pro tyto migrační proudy.
Politicky je to složité. Lidé teprve musejí přijmout názor, že je imigrace pozitivní silou, že je to způsob, jak oživit novou energií naši ekonomiku, kulturu i tradici v každé generaci, tak, jak se to děje v Americe, v Austrálii a v Kanadě.
Uznává se, že britští čínští a asijští milionáři hráli skutečně klíčovou roli při prosazení britské ekonomiky na důležitých asijských trzích. Dokonce i konzervativní Daily Telegraph otiskl včera redakční komentář s nadpisem "Přistěhovalectví skutečně funguje" . I Daily Telegraph uznal, že několikrát opakované vlny přistěhovalců zachránily existenci množství malých hokynářství v britských městech (tzv. "corner shop") a velmi významným způsobem přispívají k tvorbě současného britského národního bohatství.
Demografové a ekonomové předpovídají, že západní Evropa bude v brzké budoucnosti trpět postatným vzrůstem počtu starých lidí a klesajícím počtem příslušníků mladé generace. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je přesvědčena, že bude zapotřebí obrovského množství přistěhovalců.
Tak jak by měla vypadat imigrační politika v globalizovaném světě na začátku 21. století? Kdyby nějaká britská vláda zrušila veškerá imigrační omezení, dlouho by u moci nevydržela. Ale politika otevřených dveří by ochromila mezinárodní pašerácké gangy lidí a byla by v britském hospodářském zájmu.
Britské ministerstvo školství a zaměstnanosti už začalo přiznávat, že Británie bude muset znovu otevřít dveře přistěhovalcům na základě svých ekonomických potřeb. Británie právě začala zveřejňovat reklamy, které hledají po celém světě kvalifikované pracovníky v oboru informační technologie a v dalších oborech, kde je nedostatek pracovních sil. Tito lidé dostanou povolení usadit se v Británii přednostně.
Australané si tohle uvědomili v polovině osmdesátých let. Uvědomili si, že imigrační politika, jejímž cílem bylo "udržet Austrálii bělošskou" poškozuje jejich ekonomiku. Bylo to politicky obtížné, ale čelní australští politikové udrželi konsenzus, že nebudou proti sobě využívat rasismu a Austrálie se otevřela přistěhovalectví z Asie. Vznikla daleko pružnější imigrační politika a následoval velký hospodářský a kulturní prospěch.
Amerika čelí tomuto problému už dlouho a má už léta fungující systém zelených kart pro specifická zaměstnání. Problém hospodářských imigrantů řeší prostřednictvím loterie. Kanada má trochu racionálnější, ale podobný systém.
Vzniknou jistě problémy. Ti, kteří odněkud prchají, jsou v dané zemi těmi nejmotivovanějšími jedinci a nejvíce se snaží dosáhnout úspěchu. Je to svého druhu sociální darwinismus, z něhož vyplývá, že ti lidé kteří přežijí pěší pochod přes Saharu, budou odměněni zaměstnáním a legálním statutem v cílové zemi.
Je také neospravedlnitelné připravovat nejchudší země o kvalifikované lidi. Říká se, že v Chicagu je více lékařů ze Sierra Leone než v Sierra Leone samotné. Avšak pohlédneme-li na tyto argumenty pečlivěji, ukazuje se, že jsou marginální. Svým způsobem se komunity přistěhovalců stávají daleko mocnější a efektivnější pomocí rozvojovému světu než oficiální hospodářská pomoc. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že začátkem devadesátých let posílali přistěhovalecké pracovní síly do domovských zemí ročně 65 miliard dolarů - asi o dvacet miliard dolarů více, než je oficiální hospodářská pomoc pro rozvojové země.
Vlna přistěhovalců se nezastaví. Otázkou je, zda by smrt od zločineckých pašeráků lidí přes hranice měla být považována za normální součást života v jednadvacátém století.