Krize v České televizi: pokus o širší pohled na politický dvorek
Rudolf Převrátil
Je to tak trochu jako v detektivce: pokud se chceme aspoň trochu vyznat v záplavě informací, dezinformací a různých stanovisek, které na nás chrlí televizní krize, musíme vyjít ze solidně založené pracovní hypotézy, která se bude opírat o relevantní fakta a objasňovat jednání hlavních účastníků.
Technologické a ekonomické pozadí krize
Současná podoba veřejnoprávní televize vznikala v celé Evropě v 70. letech podle stejného nebo podobného modelu, daného tehdejšími technickými možnostmi snímání, uchovávání záznamů a komunikace. Všude vznikaly obrovské komplexy budov s těžkou technikou a množstvím zaměstnanců. O soukromé televizi se tehdy ještě v Evropě nemluvilo, protože tak obrovské investice byly nad možnosti soukromých investorů. Ve větších zemích tak vznikly nejčastěji tři kanály veřejnoprávní televize s odlišným zaměřením a do určité míry i politickou orientací.
Postupem času však technický pokrok umožnil dělat televizi s podstatně dokonalejším, lehčím a levnějším zařízením. Velmi se zdokonalily telekomunikace (kabel, satelitní vysílání) a rozšířila nabídka programů. Tím byly dány podmínky pro vznik soukromých televizí s mnohem menšími investičními i provozními náklady a menším počtem zaměstnanců. Veřejnoprávním televizím však zůstalo břemeno obrovských budov a systémů s velkými fixními náklady, kterých se nelze jednoduše zbavit. S tímto strukturním problémem se potýkají všechny evropské veřejnoprávní televize od konce 80. let.
Specifika České televize
Československá a později Česká televize se dnes nachází ve velmi obtížné situaci ze dvou hlavních příčin. Jednak vzhledem k vývoji politické situace nebyl od počátku 90. let učiněn žádný vážný pokus o řešení zmíněného strukturního problému, který se proto jen dále vyostřoval. Jeho následky (velké fixní náklady, přezaměstnanost aj. ), společně s důsledky různých dílčích a nekoncepčních organizačních změn dnes už na ČT dopadají velmi těžce.
Druhý problém má politické kořeny. V západoevropských zemích se v 70. letech již ve vznikajícím systému předpokládalo, že každý z kanálů bude do jisté míry odlišně politicky orientován, že bude "blízký" některému z hlavních politických proudů (konzervativci, socialisté, liberálové). Tato "blízkost" samozřejmě neměla nikdy podobu přímého politického zasahování a zřetelná neobjektivnost se považovala za chybu. V některých případech však byla taková politická orientace zajištěna i institucionálně, byť nepřímým způsobem V Československu však nebyl systém televizních kanálů ze zřejmých důvodů vytvářen s ohledem na politickou pluralitu. Vše bylo řízeno komunistickou stranou. I v nových poměrech po r. 1989 se pak - ze strukturálních i celospolečenských důvodů - prosadila tendence k ovlivňování politického zpravodajství a publicistiky dominantní politickou stranou, kterou se stala ODS. Od roku 1998 pak o vliv na veřejnoprávní televizi zřetelně bojují dvě pravicové politické strany, ODS a Unie svobody.
Na tomto pozadí pak došlo k současnému konfliktu, který začal odvoláním generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka 12. prosince. Předběžná analýza množství zveřejněných informací (a také dezinformací) hovoří ve prospěch názoru, že na začátku nešlo o "svobodu slova", ale o problematiku řízení, koncepce a také případné restrukturalizace ČT. V tomto smyslu např. vyznívá "výzva tvůrců" a požadavky na "kteréhokoli nového generálního ředitele" ze 17. prosince, kdy ještě Jiřího Hodače nikdo za kandidáta na tuto funkci nepovažoval. V motivaci hlavních aktérů vzpoury hrála zřejmě velkou úlohu snaha nedopustit žádné změny, které by pro ně znamenaly existenční ohrožení.
Některé předběžné závěry
1. Krize má dva aspekty, které je třeba rozlišit:
(i) boj o větší vliv na ČT mezi ODS a čtyřkoalicí. Vliv čtyřkoalice dosud převažoval, ODS se snaží svůj vliv posílit a přiblížit se tak stavu před r. 1997. Motiv: blížící se parlamentní volby.
(ii) Problém nezávislosti a objektivity veřejnoprávní televize, který určité vrstvy obyvatelstva vnímají ve rostoucí míře. Za ním ovšem stojí širší problém "zkulturnění" televize prostřednictvím veřejnoprávních kanálů.
2. ČSSD není účastníkem tohoto boje, jen jej pasivně pozoruje, vláda se post factum snaží hasit krizi. Toto pasivní stanovisko je důsledkem předchozích zanedbání a pro ČSSD bude mít vážné negativní důsledky. Uvolňuje ruce některým členům vedení k akcím na vlastní pěst, někdy zcela pochybným (P. Buzková), hlavním stranám konfliktu usnadňuje, aby ČSSD účelově nasazovali psíhlavu. ČSSD chybí strategie nejen pokud jde o její vlastní kontakty s médii, ale (a zejména) pokud jde o humanistickou koncepci veřejnoprávních médií. Její nynější, okolnostmi vynucená taktická spolupráce se čtyřkoalicí tento problém neřeší a může se snadno obrátit proti samotné sociální demokracii.
3. Čtyřkoalici se podařilo dát tomuto konfliktu ideový náboj tím, že jej vydává falešně za boj za zachování veřejnoprávního charakteru ČT, což je fikce, protože sama tento veřejnoprávní charakter sabotuje zneužíváním médií stejně, jak to předtím dělala ve velkém měřítku ODS (která by si to nyní ráda zopakovala). Čtyřkoalice (za podpory Hradu a pomoci z různých stran, mimo jiné i některých kruhů uvnitř ČSSD) sehrála hlavní úlohu v utváření a politizaci hnutí "Televize - věc veřejná".
4. Není ale správné přehlížet spontánní a masový prvek v tomto hnutí, motivovaný do značné míry přáním mít lepší televizi, než dosud. Je otázkou, jaká je jeho sociální povaha, trvalost, budoucí možný význam, zda jde jen o projev hnutí mysli "elektronického davu", nebo jev s pevnější sociální a kulturní podstatou. Zdá se, že pravdivý je druhý odhad. Nemalou úlohu v něm např. sehrály elektronické sítě tvořené vysokými školami, jejich učiteli, výzkumnými pracovníky a studenty, se širokými kontakty. Je také vinou pasivity a obecného anti-intelektualismu ČSSD, že sociální demokracie má v této vrstvě malý vliv a špatnou pověst, a že politický výraz potřebám této vrstvy dává v tak velké míře US a čtyřkoalice.
5. ČSSD se tak dostává do vleku čtyřkoalice, s jejíž taktikou se do značné míry ztotožnila. Sílí tlak tímto směrem, vykonávaný na ČSSD zvnějšku (příkladem je např. série komentářů v Právu 11. ledna). ČSSD se vystavuje velkému riziku, že se promění v pouhý přívěšek pravice a dostane se do větší závislosti, než jakou ji způsobila opoziční smlouva.
ČSSD by měla z krize vyvodit programové důsledky, aby vybředla z dosavadní pasivity. Veřejnoprávním médiím je třeba věnovat větší pozornost ve střednědobém i dlouhodobém politickém programování, a to jak v poloze kritiky aktuálního stavy, tak v propracovávání modelu kulturnější a nezávislejší veřejné televize, sloužící lépe veřejnému zájmu. To ovšem předpokládá mít dost odvahy a definovat veřejný (kulturní) zájem v této oblast zásadnějším způsobem, tj. jít proti manipulativním a ohlupujícím tendencím současné televize (a masové kultury vůbec).
Autor je politický analytik a vlastník firmy INDEPENDENT RESEARCH SERVICE
