Za pohořím zuří válka z jednadvacátého století. Zde je biblická tragédie
Independent, 21. dubna 1999
Poté, co zhasla většina světel a temnota zakryla podrobnosti šatů a bot, je nemožné říci, v které jste zemi, a dokonce ani, v kterém jste století. Malina Mala je vesnice na samém konci Makedonie - několik stovek metrů na sever, přes vrchol pohoří, leží Kosovo, a jen Bůh ví, co se tam děje. V noci se vojáci, kteří střeží hranici, dívají do hlubiny dole a pozorují požáry na planině - vybuchující bomby z letadel NATO a vesnice, které zapálila srbská policie. Ale, jen o vlásek, je Malina Mala součástí Makedonie a je tady. Zatímco na druhé straně pohoří zuří válka z jednadvacátého století, zde se odehrává středověká, téměř biblická scéna.
Má formu procesí: dlouhá, neurovnaná řada lidí a zvířat, která začíná za úsvitu a pokračuje po většinu noci. Ti šťastnější přijíždějí na ponících, na nichž jsou přivázány tašky a pokrývky, a kteří klopýtají blátivou vesnickou cestou. Ale většina lidí sem přišla pěšky a šli osm, deset, dvanáct hodin - jsou to lidi všech povolání, oblečení v kožených bundách, v kabátech a v šálách.
Zastavují se před prvním domem ve městě, muži zapalují cigarety a tiše hovoří. Na volném prostranství jsou jich stovky. Další tisíce lidí jsou v domech. Je slyšet ale jen dva zvuky: nad hlavou, vzdálený nadzvukový řev neviditelných stihaček NATO a na cestě, pláč malých dětí.
Malina Mala byla zcela zahlcena uprchlíky, a i lidé ve vesnici už je přestali počítat. V sobotu přišlo tudy asi 3000 lidí, v úterý ráno říkali místní lidé, že přišly další tři tisíce a další se očekávají. Malina Mala má 60 domů, jsou to jednoduchá dvoupatrová stavení z kamene a ze dřeva, v přízemí jsou dílny a chlévy. Všechno místo je nyní zabráno uprchlíky a dalšího místa už není.
Ve škole, kde je ubytována většina žen a dětí, je jen místo k stání. Na chodbě a na stole a pod stoly jsou lidská těla, tlačí se na stěnách, kde jsou stále tabule a visí tam mapy. Mešita je plná spících mužů. V domě, kde nalezla nakonec naše skupinka ubytování, je více než 50 lidí. A když se ráno probudíme, venku stojí a ohřívá se u ohňů několik stovek mužů. Padá sníh.
V městě Skopje, v hlavním městě Makedonie, se ptají humanitární agentury, kam se poděli uprchlíci, a odpověď je, poděli se sem. V důsledku jakéhosi nepochopitelného rozmaru srbské armády jsou oficiální hraniční přechody mezi Kosovem a Makedonií - v Jažnici, v Tabanovci a v Blace - v podstatě úplně prázdné. Namísto toho, aby Srbové povolili svým obětem odejít z Kosova těmito přechody, kde na ně čekají uprchlické tábory, lékařská pomoc a registrační systém, vytlačují je, kapku po lidské kapce, drsným horským terénem do Malina Malé, do jednoho z mála míst v Makedonii, které jim nemůže poskytnout skoro žádné přístřeší.
I cesta sem ze Skopje ukazuje, čím vším tito lidé museli projít, protože když jsme se sem vydali v pondělí, nebylo to možné jinak, než jít pěšky. Do Maliny vede silnice - je to strašná silnice, ale dá se po ní jet džípem. Náš džíp však byl vrácen osm kilometrů za vesnicí makedonskou policií zpět. V neděli tudy provezl program OSN pro potravinové zásoby potraviny pro uprchlíky na dva dny, v pondělí i je vrátila zpět makedonská policie, že je nejasně definovaná pohraniční cesta příliš nebezpečná. Druhá silnice, zablokovaná sněhem, vede po opačném svahu pohoří, bezpečně v Makedonii. Odtud jsme šli pěšky.
Napadnou vás dvě věci, když cestujete touto zemí. První je, jak obrovský úkol mají před sebou jednotky NATO, pokud nakonec uskuteční invazi do Kosova. Údolí klesají a vzdouvají se příkrými kopci, kde je nebezpečí zvrtnutí kotníku. Hory jsou porostlé lesy a prašné cesty vedou pod skalnatými převisy a slepými svahy. Je to perfektní terén pro lákání vojáků do pasti a pro partyzánskou válku. Druhá myšlenka patří kosovským albánským uprchlíkům.
Po pouhých třech hodinách chůze, i když jsme šli jen s fotoaparáty a poznámkovými bloky, jsme dorazili do vesnice naprosto vyčerpáni, že jsme nebyli schopni slova. Avšak uprchlíci vědí, že co si s sebou neponesou, o to navždycky přijdou - a tak přenášejí přeplněné kufry přes kopce a potoky, a zejména pomáhají nést lidská břemena starých, nemocných a invalidních lidí.
Koluje tu tolik příběhů, že by to trvalo léta je všechny vyprávět. Ve škole jsem viděl elegantně oblečeného muže s berlemi, ženu v devátém měsíci těhotenství, celou řadu malinkých nemluvňat, a muže a ženy tak staré, že se sotva dokázali postavit na nohy. Místní vesničané, všichni z nich etničtí Albánci, hovořili o tom, že nalezli lidi s amputovanými údy, jak se snaží projít blátem. Šest lidí bylo v pondělí nezvěstných.
Osud těchto lidí znovu ilustruje nejstrašnější charakteristiku srbského programu - jeho systematičnost. Stalo se toto: 5. dubna, podle různých svědectví, která jsme získali během posledních dvou dnů, popravila srbská policie tři muže ve vesnici Lubožde, nedaleko města Vitina, 15 kilometrů přes hranici. Jmenovali se Mustafe Šema, Muhamet Muharremi a Xhemaji Ademi. Bylo jim 32, 28 a 20 let. Nikdo neviděl popravu osobně, ale svědkové viděli, jak tyto tři muže honí policie a posléze byly nalezeny u řeky jejich mrtvoly, byli zavražděni každý jednou kulkou do spánku.
Lubožde už bylo přeplněné uprchlíky z osmi sousedních vesnic, na které střílelo srbské dělostřelectvo. Počet jeho obyvatel, 2025 lidí, stoupl na 5000. Pak se vrátila policie a začala plenit domy a krást cennosti pod záminkou, že hledá zbraně. Odvezli si traktory a zkonfiskovali klíče od automobilů. Té noci se rozhodla odejít skupina vesničanů do Makedonie, ale blízko u hranice na ně začala střílet srbská policie a bylo raněno jedno dítě.
Ve vesnici zůstali po dobu 10 dní. "Spali jsme po celou dobu v šatech, čekali jsme, že na nás vtrhnou Srbové," řekl vesnický lékař (jako většina lidí, ani lékař nechtěl být jmenován). "Slyšeli jsme hlasy venku před domem a během těch nocí jsme nespali."
Minulý pátek se vojenská policie vrátila, že hledá lidi, kteří byli činní v kosovské politice. "Skoro úplně nám došly zásoby potravin a nemohl jsem už léčit lidi, protože jsem už neměl žádné léky," řekl nám lékař. V pátek večer se vesnice kolektivně rozhodla, že se vydá do Makedonie.
Srbové se jim při tom posmívali. Křičeli:"Chtěli jste NATO - proč vám teď NATO nepomůže?" a "NATO nás bombarduje, my vás zabijeme," vyprávěla jedna žena. Mnoha uprchlíkům byly ukradeny peníze a cennosti. "Hrozili, že nás usmrtí, když jim to nedáme," řekl Abdullah Bilalli, který dorazil v pondělí v noci z vesnice Begunc. "Byly to případy lidí, kteří přišli o dva, tři, čtyři, deset, dvacet tisíc německých marek. Řekli: Teď si vezmeme vaše peníze, příště to budou vaše životy".
Ale ani po přechodu přes hranici problémy uprchlíků neskončily.
Je jasné, proč nechce makedonská policie, aby do Blace přicházeli novináři. Alespoň první den zacházela s uprchlíky s krutou agresivitou. "Makedonci nás donutili, abychom seděli dvě hodiny venku v dešti," řekl otec jednoho ze dvou malých dětí, který se jmenoval Hazir. "Bili nás a předstírali, že na nás budou střílet, jestliže přejdeme do Makedonie. Hledali jsme tady útočiště. Nevěděli jsme, že se k nám budou Makedonci chovat takhle strašně."
Byli zahnáni zpátky do Kosova, ale nakonec našli cestu do Makedonie s pomocí Albánců z vesnice Malina Mala.
Potraviny, které přivezlo OSN, už v úterý ráno docházely. Některé děti mají vyrážku, mnoho uprchlíků má velmi ostrý kašel. Robert Allemand z francouzské charitativní organizace Lékaři bez hranic, jediný lékař, který se sem dostal přes policejní hlídky, konstatuje, že existují případy podvýživy. Vesnice poskytuje jen jediný druh ochrany - relativní bezpečnost od srbských útoků, i když je to jen několik stovek metrů.
Statisíce Kosovanů nemá ani to. Uprchlíci ve vesnici Malina Mala hovořili o desetitisících svých krajanů, na jejichž vesnice se chystala v následujících dnech srbská policie. Informační zdroje NATO v Skopje předpovídají, že se dostaví na hranici Albánie a Makedonie v nadcházejících 10 dnech 200 000 uprchlíků. Předpokládá se, že asi dalších 600 000 - 800 000 lidí je v pasti na kopcích a ve vesnicích. Bylo to zoufalé, vyjet včera z vesnice a pohlédnout z horské cesty na kosovskou planinu a pomyslet na ty lidi, kteří tam stále jsou.
Na silnici z Kosova konstatoval voják, že pondělní noc byla dosud nejdramatičtější. "Všude byly bomby a plameny. Kosovo vypadalo jako jeden veliký požár."
Poznámka JČ: Všimněte si, milí čtenáři, že britští novináři považují tyto oběti kosovské války v první řadě za lidi, nikoliv za "Albánce". (Že by to od nich byla naivnost, chyba?)
