Jak sesadit prezidenta
Pane Čulíku,
pan Pecina má pravdu, jsou i jiné věci než Kosovo a když je v sázce čtenost
Britských listů, pokusil jsem se o trochu jiné téma. Posílám Vám jakýsi
fejeton o tom jak sesadit presidenta (v jehož zemi právě probíhá genocida).
Slovo "Kosovo" se v něm vyskytuje pouze jednou a to až v samotném závěru,
k němuž se možná některý čtenář ani nepropracuje.
Zdraví
JJ
Jak sesadit presidenta
Na sesazení presidenta jsou zapotřebí nejméně dvě, ale častěji tři osoby.
Sesazovaný, jeho nástupce a člověk, který se o sesazení zasadí. Ve
výjimečném případě obstará vše nástupce, ale nám jde o to, aby takovou akci
provedla třetí osoba k níž se pak nástupce nezná.
Potřebujeme tedy občana. Třeba pana Nováka, jehož podoba s jeho četnými
jmenovci je samozřejmě zcela náhodná.
Pan Novák se nám takhle z rána probouzí s genocidou v hlavě ještě od
večerních zpráv. Ví, že tahle společensko-politická událost znamená
systematickou likvidaci určité skupiny lidí. Nejen fyzickou, ale i
duševní. Spočívá v udělení nálepky obtížného (pod)občana a uvedení téhož
do bludného kruhu, který začíná potlačením vzdělání v jeho mateřském
jazyce, pokračuje přes nedostatečnou kvalifikaci k vysoké nezaměstnanosti,
ke kriminální činnosti mnohých a na jejím základě odpovídající nálepce pro
všechny. A ke zdím a plotům, za něž se nevzdělaný póvl vytlačuje.
Jak tak občan Novák pomalu přichází ke smyslům, vrací se vlna rozhořčení,
která jeho mozek postupně zaplavuje bojovností a odhodláním napravit
svět.
Už takměř opouští postel. když mu v poslední chvíli sebezáchovný pud říká,
že si nesmí počínat unáhleně, zejména, když na jeho straně pokrývky je
teplo, kdežto na straně opačné je chlad, vnikající oknem, které večer z
rozčilení nezavřel.
Náklonnost k teplu (či zbabělost vystavit se nepřízni živlů vládnoucích v
ložnici) vnitřně ospravedlní tím, že je třeba věc rozmyslet - přece nemůže
vyrazit jen tak. Bleskem mu projede hlavou vzpomínka na dobrého
příslušníka ozbrojených sil, který v přestrojení za invalidu berlou
naznačoval žádaný směr.
Opatrnost matka porcelánu, říká si ovšem pan Novák a přechází zvolna k
poučce, že vypustí-li člověk duši v přípravě, nemusí se vůbec ničeho obávat
v ostré akci. Zkusit to na něčem malém, lehčím - a pana Nováka napadá malá
česká genocida.
Máme přece ještě pár Romů. Po malých částech je vybíjíme, posouváme je za
zdi , které zatím ještě - tedy kromě kriminálů - nemají ostnaté dráty.
Spojenci kvůli tomu dávají malé tresty malému presidentovi, a malý člověk
to odnáší, protože musí, kvůli malé politice své vlády stát ve frontě na
vízum. Kdežto málo postižení politikové si cestují, kam se jim zachce, a
ještě tam vyučují o bourání zdí mezi lidmi a svolávají bomby na hlavu svých
kolegů, kteří na tyhlety genocidy mají víc lidí.
Pan Novák se tedy rozhodne začít doma a teprve pak, možná, vyrazit za něčím
větším. Přitáhne si na to deku pod bradu a probírá možnosti.
Zamítne atentát, protože ten se jednak nemusí podařit a pak je tady ta
zatracená holubiččí povaha. Půjde na to raději legálně.
Půjde rovnou ke kováři - to je ono. Stačí naznačit, že není malé genocidy.
V zápětí mu ale dochází, že to není jen tak. Právě kvůli té relativnosti
věcí. Pokud malý říká to, co chce velký slyšet, zakryje spokojenost s jeho
výroky lecos. Novákův president to dělá a tím tuto cestu zavírá.
Zkusí zauvažovat o poslanci. Má ovšem jen toho svého, jediného. Ten by
musel, kdyby měl zájem, přesvědčit podstatnou část ostatních, aby našli
právníka, který by laskavě našel nějaký fígl, jak obvinit hlavu státu z
velezrady - nic menšího zákon nebere. To nevypadá slibně. Kdo by takovou
věc dělal kvůli pár špinavým cikánům. A pak, znáte právníky, než to dají
dohromady, bude už jiný president a možná žádní Romové.
Rychleji by to šlo přes vojenský puč. Tedy bylo bývalo. Teď se ale v
armádě nic neutají a navíc velký bratr chce mít malého v sedle.
Pan Novák koukne na hodinky a shledá, že má už jen chvíli na to, aby vstal
a ke snídani chytil zprávy. Zkusí to tedy ještě s lidovou nespokojeností.
Což takhle přerušit projev presidenta, obrátit pozornost davu k sobě a pak
jim říct pravdu o genocidě Romů. Možná, že by zahanbený politik, druhdy
humanista, odstoupil sám od sebe.
Jedno malé zvíře to už zkusilo a dokonce na chvíli rozčeřilo poklidnou
hladinu sdělovacích prostředků. Jenže president málokdy mluví doma a když,
tak pro zvané. Před nezvanými ho chrání lidé, na jejichž platy si i pan
Novák odtrhuje od úst.
Na poslední chvíli ještě vzpomene na sdělovací prostředky, ale ty jsou v
rukách lidí, kteří by si napřed museli spočítat, jestli by se jim pan Novák
vyplatil.
Snad Britské listy, pomyslí si pan Novák, ale dobře ví, že ani tudy cesta
nevede, protože pan Čulík na všechno nestačí a navíc by proti jeho názoru
hned postavil myšlenku právě opačnou, aby byla rovnováha.
Pan Novák si uvědomuje, jak je na všechno zoufale sám a z posledních
mentálních sil vyskakuje z postele. Nejvyšší čas pustit zprávy.
Jsou stejné jako včera - výbuchy bomb, kolony uprchlíků, starty letadel a
ujištění, že NATO trestá diktátora, nikoli lid. V té chvíli se změní důvod
třesu pana Nováka - zimu nahrazuje spravedlivý hněv. Srabové jste,
srabové, drkotá zuby na adresu neposlouchajících Srbů - proč jste ho
ještě nesvrhli?
Má-li pan Novák doma klobouk bere ho z věšáku a vydává se do práce. Tam
zapne počítač, a protože, jak již bylo naznačeno, mu Britské listy nejsou
cizí, začne jejich otevřením svůj autentický život pracujícího občana.
Zhruba na tomto místě fejetonu si říká, že je dobře, že se najdou lidé,
kteří píší i o jiných věcech než o Kosovu a že z toho bude mít pan Pecina
jistě radost.
Jiří Jírovec
