Národnost - odraz specifického místa zemského povrchu?
V samotné prapodstatě uplatňování národních zájmů, v samotné prapodstatě národních identit stojí jedno: absolutní identifikace s určitým místem na zemském povrchu. Identifikace s určitým místem na zemském povrchu je to nejzákladnější co každý národ má, skrz co existuje, skrz co je schopen vůbec svět popisovat a skrz co si může uvědomovat svoji identitu. A to neplatí pouze pro usazené národy, ale i pro národy v diaspoře, které se ke svému původnímu místu odkazují. Zemský povrch je takto rozdělen mezi národy. Člověk je schopen leccos nahradit nebo vytvořit. Zemský povrch je však pouze jeden jediný, nevytvořitelný a nereprodukovatelný. V rámci jednoho státu má jednotka zemského povrchu relativně dostupnou finanční hodnotu, aby mohla být součástí trhu, a aby mohla být využita pro zemědělství či pro stavbu obydlí. V rámci války mezi národy se kvůli jednotce zemského povrchu prolévá krev - kvůli několika desítkám čtverečních metrů voják vyvraždí celou rodinu, která ji obývá neboli kvůli této ploše je celá rodina vyvražděna. I taková může být cena zemského povrchu. Až potom právo a zákon. Až po boji, až po prvotním vymezení moci vlastníka ozbrojené síly, bez které totiž právo ani zákon nemají žádnou váhu, bez které totiž nemohou existovat.
Identifikace každého evropského národa s určitým místem zemského povrchu v sobě zřejmě obsahuje podvědomou obavu z toho, že zemský povrch je omezený. Tato identifikace potom obsahuje: “já tady žít, ty tady nežít". Princip: “já tady žít, ty tady nežít" je obsažen v samotné podstatě rozdělení Evropanů na národnostní druhy. Ono “tady" je však v saturovaném prostoru jediná možná alternativa a proto “ty tady nežít" znamená “ty nežít vůbec". Proto státně-národnostní konflikty okamžitě přecházejí ve války. “Já tady žít, ty tady nežít" nebo přesněji “já žít, ty nežít" nelze řešit z pozice jakéhosi práva, ale pouze z pozice ozbrojené síly - pomocí násilí. Tento prvek projevu národnostní identity je ve své podstatě nehumanitární Hledá-li zde někdo právo, potom je lepší zavřít oči a čekat, až násilí bude vykonáno a vítěz vytiskne nové mapy. A udělá to velmi rychle, neboť nové právo a zákon již netrpělivě čekají, aby mohly vysvětlovat nové uspořádaní síly. A koneckonců, i mnohé velmi mírumilovné evropské národní či nadnárodní státy vznikali po první či po druhé světové válce na základě vůle vítězů těchto válek. Jednalo se sice v zasedacích místnostech, vítězům se však ještě kouřilo ze zbraní a oni vydávali svůj souhlas.
V Americe je pojetí národnosti jiné. Evropští imigranti tam získali nový a rozsáhlý prostor a evropské národnostní druhy se v tomto prostoru během historicky velmi krátké doby rozpustily jako sníh na slunci v jeden národ - americký. Toto platí v principu, ale tento princip je velmi důležitý a projeví se i v Evropě po druhé světové válce. Rovněž se ale tento princip nesmí idealizovat - otázkou totiž je: nakolik byly počátky tohoto “rozpouštění" dobrovolné či vynucené a také nelze idealizovat vztahy k neevropským rasám, což platí až dodnes. Pravdou je však to, že americká identita je v porovnání s identitou evropskou nadnárodnostní a je převážně občanská. Opouštění původní evropské národnostní identity je v Americe dobrovolný, až spontánní proces. Tento fakt se Evropanů velmi týká: proč tomu asi tak je? V mnoha případech trvá jednu jedinou generaci. Zároveň s tím je i dobrovolné udržování tradic původní evropské národnosti i hlášení se k takovému původu.
Vztah národů ke svým specifickým místům zemského povrchu je velmi klíčový fenomén. Vznik Evropské unie po druhé světové válce v sobě obsahuje jeden důležitý aspekt: oslabování tohoto vztahu, oslabování oné kolmé, vertikální závislosti vůči specifickému místu zemského povrchu. Tento jev je nejen symbolizován, ale i realizován vznikem jednotné evropské měny, která ekonomickou složku tohoto vertikálního vztahu převádí na horizontální - volně plynoucí a proměnitelnou mezi jednotlivými národy. To je velmi důležité. Za tímto jevem musí stát ztráta jakýchsi historicky zděděných obav. Zajímavé je též všimnout si spontánnosti, která stojí za zaváděním jednotné evropské měny. Zřejmě za tím stojí jakási podvědomá touha člověka vymanit se z národního druhu.
Poznámka JČ: Z tohoto hlediska je myslím zajímavá indentita člověka, který byl přijat jinou zemí (JČ) a žije v ní dvacet let - uvědomuje si proto, že identita člověka není nutně stoprocentně vázána na fyzické místo, kde se narodil. Říká to i Josef Škvorecký, svým způsobem opakuje Jana Kollára: Naše "vlast" je to, co nám zůstává v hlavě, to nám nikdo vzít nemůže. (V jeho případě jsou to vzpomínky na mladá léta v Náchodě.) - Jiná důležitá věc: Mnoho západoevropských lidí střední a mladší generace (ne snad většinou Francouzi) ztrácí v současnosti národní totožnost. Asi před dvěma lety jsem byl na scheinfeldském setkání svědkem a účastníkem debaty (vlastně pitky) do noci, které se na naší ubytovně účastnili čelní představitelé slovenských katolicky zaměřených stran a několik mladých západních Němců. Ti Slováci prostě nebyli schopni věřit svým očím a uším, když jim ti Němci říkali, že "příslušnost k německému národu" je pro ně v podstatě trapná, zastaralá věc, že odmítají nacionalismus a že se cítí jen obecně Evropany. Taky mluvili několika jazyky. (Stejný postoj naleznete u lidí jako je Andrew Stroehlein.) - Tito lidé nutně musejí dojít k (netolerantnímu?) názoru, že nacionalismus je zhoubná a ničivá záležitost, protože zjistili, že se dá daleko lehčeji žít bez národní příslušnosti. Je to pro Čechy snad explozívně podvratný postoj? - Skutečně je zajímavá otázka, jestli si Češi dokážeme v nadcházejícím století uchovat při zintenzívňující se globalizaci svou totožnost (výsledky národního obrození z 19. století)... Odkazuji k tomuto projevu Milana Kundery....
