Toto zvěrstvo je stále pro NATO záhadou. Možná bych to mohl pomoci vysvětlit
Tato reportáž Roberta Fiska zabrala v soboru 17. dubna celou titulní stránku deníku Independent.
(Shodou okolností vysílala rozhlasová stanice BBC Radio 4 v neděli dopoledne v pravidelném pořadu "Sentimental Journey" profil Roberta Fiska, slavného reportéra deníku Independent, specializujícího se na Blízký východ, který nyní žije trvale v Bejrútu. Fisk v pořadu vysvětloval kořeny své "novinářské posedlosti" na základě vzpomínek na každoroční dovolenou brzo po druhé světové válce v Belgii, kde se jeho otec neustále vracel k vlastním traumatickým válečným zážitkům. Fisk konstatoval, že ho k práci jako válečného zpravodaje motivuje neuhasitelná touha být přímým svědkem událostí nejnovější historie.)
Když stojíte na místě masakru, dochází k dvojímu. Zaprvé uvažujete o hloubce lidského ducha. A pak se ptáte sám sebe, kolik lží se o tom dá šířit. Silnice smrti mezi Prezrenem a Djakovicí - na níž, jak tvrdí Srbové, NATO zmasakrovalo při opakovaných bombových úderech 74 kosovských albánských uprchlíků - se nijak neodlišuje.
Jen pouhých několik hodin poté, co jsem uklouzl na těle mrtvého muže nedaleko starého tureckého mostu, méně než den poté, co jsem stál u mrtvoly mladé a krásné dívky - její oči na mě jemně zíraly zpoza polozavřených víček, dolní polovina její hlavy byla zbrocená krví - díval jsem se na mluvčího NATO Jamese Sheaha, jak se snažil v pátek vysvětlit, proč NATO pořád ještě neví, co se stalo ve středu.
Všechny tyto rozervané a zkroucené mrtvoly, které jsem právě viděl - starce roztrženého napůl a odhozeného do stromu u Gradisu, doutnající skelet s jednou krvavou nohou, na níž ještě bylo maso, na valníku u Tereznického mostu, mrtvý, nahý muž, spadlý na volant vyhořelého traktoru - to všechno bylo údajně pro NATO záhada. Takže možná že může list Independent pomoci vyjasnit tuto nešťastnou situaci prostřednictvím určitých důkazů - možná zatracujících, určitě důležitých - ze scény.
Ale nejprve okamžik, v němž se chceme zamyslet nad zvěrstvy. Srbové "etnicky očišťují" Kosovo. Je to válečný zločin. Jestliže NATO zmasakrovalo 74 Albánců, Srbové zabili daleko více lidí. Ve čtvrtek jsem viděl v Kosovu čtyři autobusy, přeplněné zděšenými albánskými ženami, dětmi a starci, černé záclony v autobuse zatažené ve snaze skrýt jejich přítomnost. A na náměstí v jinak opuštěném městě Pozeranje, nedaleko Uroševače, jsem minul alespoň 200 ubohých kosovských Albánců, vyčerpaných, zděšených, s igelitovými taškami se šatstvem a s odřenými nákupními taškami, staré ženy v šátcích, mladé ženy objímající děti, staré muže v černých baretech, všichni stáli těsně vedle sebe v defenzívním postoji vůči okolí, jako zvířata.
Čekali, předpokládám, na další autobus - a nikoliv poprvé za poslední tři týdny jsem pomyslel na jiné scény ve východní Evropě, přibližně před půl stoletím. V Pozeranje jsem viděl tyto ubohé lidi - jen na několik vteřin, z okna vozidla - právě v okamžik, kdy jim bylo bráno všechno, právě v den jejich "očišťování", během pouhých několika hodin před jejich příjezdem mezi tříšť lidstva na srbské hranici ve vzdálenosti 20 kilometrů. Viděl jsem zlo. Když jsem znovu projížděl v pátek městem Pozeranje, bylo už zcela prázdné - jen čtyři koně volně pobíhaly na hlavní silnici.
Tak proč se zabývat 74 mrtvými kosovskými Albánci, jejichž pozůstatky byly zanechány v tak ponižujícím stavu na silnicie Prizren - Djakovica? Protože Srbové chtěli, abychom je viděli? Protože už bylo NATO ztrapněno srbským tvrzením, že je zmasakrovalo? Protože to snad "vyrovnává účet" a dává to rovnítko mezi Srbsko a jeho nepřátele?
Ne, domnívám se, že silnice smrti a její strašlivé mrtvoly jsou výzvou nikoliv propagandě NATO, ale morálce Severoatlantického společenství. NATO, je nám opakovaně vysvětlováno, představuje "nás", dobré, morální, slušné lidi, kteří jsou proti lžím a proti vraždění. Tak NATO musí celou tuto záležitost řádně vysvětlit - kvůli nám všem. A důkazy leží na té strašlivé silnici s lidmi s roztrhaným břichem a s krátery od bomb.
NATO si "myslí", že bombardovalo traktor na silnici severně od Djakovice. Vojenský mluvčí NATO řekl v pátek pouze, že to byl "možná" traktor. Pan Shea - neboli "Jamie" - jak nás nabádá, abychom mu říkali - uvádí, že se pořád ještě snaží zjistit, co se stalo 74 uprchlíkům. Vysvětluje nám, že NATO potřebuje více času, aby mohlo zjistit, co bombardovalo a co nebombardovalo.
No, možná, že bych mohl Jamiemu pomoci urychlit jeho šetření. Ze všech čtyř míst, která se stala terčem leteckých úderů, jsem navštívil první tři - Velikou Krušu, Gradis a Terzický Most - leží postupně od východu na západ na silnici Prizren - Djakovice. Na třetím místě bombových útoků jsem nalezl čtyři krátery od bomb. Viděl jsem - a v některých případech jsem si odnesl - celou řadu částí bomb a střel. V Gradisu jsem našel kus desky s tištěnými spoji z řízené střely, na níž bylo uvedeno výrobní číslo. NATO bude jistě tyto informace potřebovat. Celkový kód zní takto:
SCHEM 872110 () 96214ASSY8721122 MSN 63341 (další čísla jsou v důsledku poškození při detonaci nečitelná)
Zbrojařským odborníkům NATO by nemělo trvat více než pouhých několik hodin zjistit, odkud ten kód pochází a jaké letadlo mělo na palubě a vypálilo tuto střelu. Jeho pilot - pokud to byla bomba NATO - pak bude moci vysvětlit, proč ji odpálil.
Ve Veliké Kruše jsem nalezl vedle rozbitého valníku s věcmi 35 albánských uprchlíků, čtyři z nichž - všechno ženy - byly při tomto úderu usmrceny, pojistku z letecké bomby. Mám také ve svém vlastnictví něco, co vypadá jako gyroskop z letecké bomby. Má to průměr asi tři centimetry, je to velmi poškozené, a je na tom kód (X znamená nečitelná místa):
X6214 - 837XNY
V Gradisu jsem nalezl velkou část bomby, zelenou, ale s natištěným anglickým barevným kódem, celý text je:
WING ASSEMBLY
96214ASSY
78-201872 872128
DATE OF MFG 3/78
Jiná podobná část bomby měla na sobě čísla:
96214ASSY
887760-4
V Gradisu také to, co vypadalo jako rozbuška, obsahovalo část jména výrobce:
-TER Co Inc
13250
I zde by jistě špionáž NATO dokázala dešifrovat všechny tyto kódy během několika minut. Jiná část bomby měla na sobě nápis "BENDIX". Jiná bomba a části střel obsahovaly součásti pohyblivého kormidla. Většina šrapnelu byla tak ostrá, že ten, kdo se ho dotkl, se pořezal. Na mrtvolách bylo vidět, co se stalo, když je části bomby roztrhaly na kusy. Jedna mrtvola, která leží na poli u Terezického Mostu - je to asi čtyřicetiletý muž - má vršek hlavy spolu s mozkem i očima čistě odříznutý, takže se jeho tvář proměnila v hercovu masku. Žena středních let v červeném svetru a barevně květované sukni s otevřenýma očima a bledou voskovou tváří měla rozříznutý krk.
Je ovšem možné, že NATO zjistí, že tyto bomby a části střel patřily zbraním, prodaným jiným vládám. Možná budou moci tvrdit, že nějaký balkánský národ dostal leteckou bombu, jejíž číslo křídla je uvedeno výše. V tom případě možná NATO řekne, že je za masakr albánských uprchlíků odpovědné jugoslávské letectvo - i když od začátku bombardování nebylo vidět ve vzduchu jediné jugoslávské letadlo.
Je pravda, že důstojníci z jugoslávské armády nijak nebránili fotogorafům při fotografování větších kusů bomb (i když projevovali naprostý nezájem o kódy na bombách a můj zájem nechápali). Viděl jsem, jak jeden fotograf odtáhl jeden kus bomby o několik metrů a někokrát ho obrátil, aby mohl udělat lepší fotografii. Ale vzhledem k množství času, jaký byl k dispozici a vzhledem k chaosu na silnici - když jsme obcházeli místa zásahů bomb, asi půldruhého kilometrů od nás bombardovala letadla NATO - je nemožné uvěřit, že Srbové tyto strašlivé scény naaranžovali.
V Gradisu byly důkazy kobercového bombardování. Do země byla vyryta velká koryta, každé asi 60 cm dlouhé, mezi nimi vždy mezery asi tři metry, a nesystematicky rozmístěné, jako by se opilé monstrum potácelo přes pole a na silnici. Vypadala totožná s koryty, jaké vytváří dělostřelecká střelba a jaké jsem nalezl na scéně úderů amerických protitankových letader ve válce v Perském zálivu v roce 1991. Ale na silnici Prizren - Djakovice nebyly žádné vyhořené tanky, jen traktory a valníky a starý mléčně žlutý náklaďák, obrácený zevnitř naruby explozí, která ho zničila.
Po délce mnoha kilometrů téže silnice byly další traktory, některé spálené, většina z nich v panice opuštěna u silnice. Několik málo albánských Kosovanů, které jsme našli, hovořilo o tom, že ten den - 14. dubna - byly na silnici tisíce lidí a zdá se, že se pohybovaly oběma směry. Někteří lidé říkali, že přišli od hranice, byli přesunuti do Djakovice a pak jim bylo řečeno srbskými jednotkami, aby se přesunuly do Prizrenu. Většina konstatovala, že je nedoprovázela žádná srbská eskorta. Viděl jsem tyto strašlivé autobusy s černými záclonami ve čtvrtek u Prizrenu, jak jezdí oběma směry. "Etnické očišťování" není precizní akce. Strach taky ne. Bezpochyby někteří kosovští Albánci na silnici měli hrůzu z letadel, která je bombardovala na čtyřech různých místech. Ke čtvrtému útoku došlo v Meji na druhé straně Djakovice.
Nebylo obtížné, abych si představil hrůzu, jaká musela vládnout na té silnici. Když jsme procházeli mezi mrtvolami na Terezickém Mostě, letadla NATO shazovala bomby ve vzdálenosti méně než půldruhého kilometru - série obrovských explozí měnila tlak vzduchu kolem nás. Dívali jsme se na oblohu. Občas jsme slyšeli - ale neviděli - letadla NATO, jak rychlostně klesají. Přes jasně zelená pole bylo vidět sloupy černého dýmu.
Ale nenalezli jsme žádné vojenské vraky. Ani jednu zničenou pušku, ani jediný kus obrnění. Na části silnice bylo mnoho skla - vojenská vozidla však nemívají možství skla. Zdálo se, že jedinými obětmi těchto leteckých útoků jsou civilisté. V Terezickém Mostě jsem napočítal 13 mrtvol a dalších částí těl. Jedna střela zasáhla traktor, zapálila jeho valník a na něm všichni uhořeli. V márnici nemocnice v Prizrenu leželo na betonové podlaze šest mrtvol. Byla tam žena s odhalenými prsy, vedle ní jemné dítě se zakrvácenou tváří. Kus papíru s číslem 1 byl připíchnut na rubáš, který napůl zakrýval neznámého muže. Pro ostatní máme jména: Fikrija Sulja, Imer Celja, Ferat Bajrami, Persad Sanfjli a Nerdgivare Zecin.
Na silnici vedle kráterů po bombách bylo šatstvo a hadry a rozbité šálky a talíře a alba s fotografiemi a rodinné snímky. Zvedl jsem fotografie hezké malé kosovské albánské ženy s krajkovou blůzou a dlouhými lokny a černými náušnicemi, usměvavého čtyřletého chlapce v tričku, který stál na kanapi za vázou slunečnic, fotografii rodičů tohoto chlapce a dvou bratrů na téže pohovce, fotografie dvou starých žen v muslimských šátcích a dokument o krevní skupině pro ženu jménem Rama Resmije, datovaný 16. března 1993.
Je živá nebo mrtvá? Byli ten chlapec a jeho rodiče roztrháni na kusy ve středu během leteckého útoku? A co ta hezká žena s náušnicemi? Pokud přežili, mají právo vědět, proč jejich příbuzní a přátelé zemřeli. Pokud jsou mrtví, máme my právo vědět proč. Že byli tito lidé zmasakrováni leteckými údery, o tom nepochybuji. Velmi se obávám, že je zmasakrovalo NATO. Pokud ano, proč? Byla to nějaká strašlivá chyba, kterou se nám NATO - po svém útoku na osobní vlak - bojí říct? Anebo udělalo několik pilotů NATO (na tomto masakru se musela podílet tři nebo čtyři letadla) chybu a pak souhlasili, že ji zakamuflují? Anebo - to by bylo nejstrašnější - učinil jeden pilot NATO něco strašného, nevysvětlitelného, a pak o tom lhal?
Zdá se mi, že NATO to může vysvětlit. Ti z nás, kteří kráčeli tento týden mezi nevinnými mrtvými na silnici z Prizrenu do Djakovice čekají, že Jamie řekne pravdu.
