NATO musí směřovat ke dveřím s nápisem "východ"
Tento článek generála Sira Michaela Rosa, bývalého vrchního velitele vojsk OSN v Bosně, vyšel v neděli 18. dubna v týdeníku Sunday Times.
Tragické náhodné bombardování civilistů stihačkami NATO v Kosovu nepřekvapí ty, kdo chápou potíže, jimž čelí posádky letadel bombardující Jugoslávii a omezení letecké moci NATO. Zbrojní systémy NATO byly vytvořeny pro všeobecnou válku proti Varšavské smlouvě, nikoliv pro omezenou válku, jaká se vede o Jugoslávii.
Vzpomeňme na únor 1994, kdy NATO vydalo jedno ze svých ultimát. OSN tehdy vyjednalo dohody mezi Bosňany a Srby, že má být vytvořena kolem Sarajeva dvacetikilometrová nevojenská zóna: NATO konstatovalo, že zaútočí z letadel na všechny těžké zbraně, které zůstanou v této zóně.
Ale zpravodajská letadla nedokázala přesně určit, jestli v nevojenské zóně jsou tanky nebo zbraně. Při jedné příležitosti identifikoval letecký průzkum srbské dělostřelecké postavení, o němž se posléze ukázalo, že je to několik kupek sena. NATO se muselo spolehnout na vojenské pozorovatele OSN v oblasti, aby pro něj identifikovali možné cíle.
Není lehké pro piloty, kteří letí rychlostí větší než 600 km/h nad zničenou zemí identifikovat takové cíle, které musejí být zničeny, má-li NATO být v Kosovu úspěšné. Ze smutných incidentů minulý týden lze získat poučení, že letecká moc je tupá zbraň, které je zcela nevhodná pro užití sama o sobě v tomto druhu konfliktu.
Bez vojáků na místě, kteří by byli schopni verifikovat cíle a zaměřovat letecké údery, strašlivé chyby (bombardování civilního vlaku a konvoje uprchlíků) se budou nevyhnutelně opakovat.
NATO zcela zjevně tomuto poučení nerozumí. 14. dubna, na každodenní tiskové konferenci, uvedl Jamie Shea, tiskový mluvčí aliance, že si NATO zvolilo modus operandi, který je v souladu s jeho politikou nebýt ve válce se srbským lidem. Pouhých několik hodin poté bylo mnoho kosovských Albánců raněno či usmrceno leteckým úderem NATO.
Vyjádření lítosti, ať už jsou jakkoliv upřímná, spolu s neslanými nemastnými ujištěními, že NATO dělá všechno, co je v jeho silách, aby se takovýmto chybám vyhnulo, jsou nedostatečnou reakcí na tyto chyby. Civilizovaní lidé nebudou stát navždy v nečinnosti a dívat se, jak srbský lid, který už byl dohnán na samou hranici přežití svými brutálními vládci, je bombardován.
Znepokojující vlastností prvního měsíce této války je to, do jaké míry je rétorika vzdálena realitě. Denně jsou nám sdělovány stále více irrelevantní údaje o vojenských zásazích proti vojenským a civilním cílům, bez jakékoliv analýzy toho, co se podniká k dosažení předem určených cílů.
Namísto toho nám vykládá Shea pohádky, jak se "každé ráno prezident Miloševič probouzí a uvědomuje si, že za posledních 24 hodin je zase slabší a NATO je stále silnější".
Tyto řeči jsou obyčejně doprovázeny emocionálním líčením strašlivých věcí, které dělá Miloševičův brutální režim - jako by jejich neustálé opakování nějak ospravedlňovalo pokračování ve strategii, která už selhala.
Zanedlouho bude etnické očišťování Kosova zastaveno - nikoliv kvůli zásahům NATO, ale proto, že už v Srbsku nezůstanou žádní kosovští Albánci.
Věrohodnost aliance už nyní visí na vlásku. Je zapotřebí jasného uvažování, spolu s rozhodnou akcí, nikoliv slov, má-li vyjít z války na Balkáně aliance NATO nepoškozena. Nutně musíme nalézt způsob, jímž by se NATO dokázalo osvobodit alespoň s nějakou ctí z této stále více politováníhodné situace.
Předpokládáme-li, že je nyní už příliš pozdě na to, aby bylo možno zabránit Miloševičovi dosáhnout svých cílů v Kosovu, společenství NATO zůstanout alternativy: buď pokračovat s leteckými údery po dohlednou domu, rozšířit válku s použitím pozemních vojsk, anebo hledat politický kompromis.
NATO a Američané dávají, jak se zdá, přednost první alternativě. To by jen posílilo selhání, ponechalo by to iniciativu Miloševičovi a přepokládalo by to, že jednota NATO bude udržena. Ale úspěch by pořád ještě nebyl zaručen.
Druhou možnost, která je vojensky realistická a má na své straně morálku, stále ještě většina účastnících se zemí odmítá: buď se příliš obávají možnosti velkého počtu mrtvých a raněných, anebo si myslí, že nemají dostatečně vybavené a vycvičené armády, které by mohly bojovat v Kosovu pozemní válku. Taková alternativa by také vyžadovala přítomnost bojových jednotek v Kosovu po dobu mnoha let.
Většina armád byla po ukončení studené války drasticky zredukována a je nepravděpodobné, že by byly schopny převzít na sebe takový závazek, jaký plní americká armáda v Jižní Koreji téměř padesát let po ukončení korejské války.
Třetí, a podle mého názoru nejpravděpodobnější alternativa je, že NATO bude souhlasit s politickým kompromisem prostřednictvím vyjednávání s Rusy a s OSN. Splní některé, i když nikoliv všechny, Miloševičovy podmínky. Se svou typickou krutostí zřejmě dojde Miloševič k názoru, že tím, že přenechá-li kus Kosova Albáncům, se zbaví albánského problému navždycky. Dlouhodobé výhody tohoto řešení by daleko převážily ztrátu území.
Miloševič to už učinil jednou: v roce 1994 se tajně dohodl s Franjo Tudjmanem, že mu oplátkou za rychlé ukončení války v Bosně poskytne část Krajiny.
Ať už válka dopadne jakkoliv, NATO nemůže nadále přehlížet skutečnost, že utrpělo strategickou porážku. Nemůže nadále skrývat absenci vhodného východiska ze stále kontraproduktivnější války, jíž se nyní účastní.
