Když mě Blair pomlouvá, pomáhá Miloševičovi
Reportér BBC John Simpson odmítá obvinění Downing Street, že je nástrojem srbské propagandy
Tento článek vyšel v týdeníku Sunday Telegraph 18. dubna 1999
Minulou neděli šel jeden muž v Bělehradě s manželkou na procházku. Ozval se hluk, oni se otočili a dva maskovaní střelci muže zastřelili a utekli. Umlčeli jeden z posledních hlasů, který zde byl slyšet proti prezidentu Slobodanu Miloševičovi. Slavko Čuruvija byl rozporný člověk - nebyl to určitě anděl, ale byl to člověk, který měl skutečnou morální odvahu a nezávislého ducha. Pomohl založit deník Dnevni Telegraf a týdeník Nedeljni Telegraf. Středeční vydání vyšlo v den jeho pohřbu: obsahovalo jako obvykle fotografie nahých žen, divošský útok na to, jakým způsobem informuje BBC o konfliktu v Kosovu, množství rétoriky o chrabrých Srbech a o neofašistických agresorech NATO - a neobsahovalo ani zmínku o vraždě zakladatele listu. Zdejší tisk si vzal rychle poučení k srdci.
Na Čuruvijově pohřbu - BBC byla výslovně varována, aby ho nefilmovala - promluvil jiný odvážný muž, profesor Zarko Korač z Bělehradské univerzity k znepokojeným truchlícím: "Slavko byl ostrý kritik vlády. Jeho zavraždění je politickým signálem a někteří lidé se ptají, zda je to začátek procesu vyrovnávání účtů s těmi, kdo zastávají odlišný názor."
Jugoslávie Slobodana Miloševiče je ponurá země, kde dochází k temným zločinům. NATO tu intervenuje ve snaze těmto zločinům zabránit. Jugoslávie nemá ropu, a tak neexistuje žádný strategický důvod, proč ovládat toto území. Armády NATO vydávají miliardy liber ve snaze zabránit jednání, které je pro západní veřejné mínění nepřijatelné. Léta se bude debatovat o tom, zda bylo rozumné tuto válku začít, ale motivace je jak se zdá nepochybná. Gladstone by situaci poznal a schválil by jednání dnešních západních politiků.
Právě proto je o to důležitější, aby atmosféra, v níž se tato válka vede, byla správná. Konec konců, to, co prezident Clinton a Tony Blair a všichni ostatní říkají, je, že náš systém se rozhodl zasáhnout napravit bezpráví Miloševičova režimu, protože je morálně nadřazený společnosti, která je založena na násilí a umlčuje nezávislé myšlení a nezávislé projevy.
Když jeden tiskový mluvčí Tonyho Blaira pošeptal novinářům ve westminsterské lobby minulý čtvrtek, že moje zpravodajství z Bělehradu je zaujaté pro Srby, že nedoržuji úroveň, jaká se ode mne očekává a že jsem záležitost hrubě zjednodušil, když jsem uvedl, že se v důsledku bombardování Srbové sjednotili v podpoře donedávna nepopulárního prezidenta Miloševiče a že přejímám srbskou propagandu o důsledku leteckých úderů NATO, v Británii to vyvolalo jen málo palcových titulků. Zde v Srbsku to široce citovaly televize i tisk s velkou škodolibostí, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé se domnívají, že to dokazuje, že britská vláda ztrácí jistotu. Zadruhé to přijímají jako důkaz, že přestože Británie prohlašuje, že v ní vládne svoboda projevu, britská vláda se snaží ovládat sdělovací prostředky stejně tak, jak je ovládá Slobodan Miloševič. Takže se tomuto mluvčímu britské vlády podařilo poskytnout útěchu a podporu srbské vládě a přesvědčit ji, že stojí morálně na stejném místě jako britská vláda. Dvě vlastní branky na prostoru několika vět - je to záležitost, za niž by byli nižší pracovníci úřadu Alistaira Campbella, tiskového mluvčího britské vlády, na hodinu propuštěni.
Tohle je moje třicátá válka. Vím velmi dobře, jak se vlády snaží manipulovat sdělovací prostředky. Sledoval jsem lepší mistry v manipulaci, než je Slobodan Miloševič. Konec konců jsem strávil šest měsíců v Bagdádu Saddáma Husajna a dva roky jsem byl politickým editorem v londýnském Westminsteru.
A co víc, cestoval jsem nyní do Bělehradu právě proto, protože jsem věděl, že to dopadne takhle. Stalo se to v roce 1982, když začaly být problémy s válkou o Falklandské ostrovy. Stalo se to v roce 1986, kdy se vláda Margaret Thatcherové zalekla způsobu, jak informovala reportérka Kate Adieová o bombardování Tripolisu plukovníka Gaddáfího. Stalo se to za války v Perském zálivu, kdy se Majorova vláda začala bát možných důsledků, když Jeremy Bowen informoval o vybombardování krytu Al Amariyah, kdy přišlo o život téměř 400 lidí.
Je to deprimující a je to předem předpověditelné: když se záležitosti začínají nedařit, britské vlády začnou projevovat tendenci ztrácet nervy. Začnou se bát, že by to mohlo být nebezpečné, kdyby lidi měli k dispozici nezávislé, objektivní informace, a tak zahájí šeptandu, že ten či onen reportér je vlastně neprofesionální. Anonymně, samozřejmě.
Čerstvé tváře mladých labouristických politiků, které přihlížely v letech 1982 a 1986 a 1991, odmítaly takové pošetilé, panikářské a neliberální chování konzervativní vlády, jejich politických oponentů. Konstatovaly, že až se dostanou k moci, bude to vypadat úplně jinak. Nestalo se tak.
Mé zpravodajství nejprve rozhněvalo Downing Street před čtrnácti dny, kdy jsem napsal v tomto listě, že bombardování NATO vyvolává podporu pro Slobodana Miloševiče i mezi lidmi, kteří proti němu před dvěma lety demonstrovali. Může nyní někdo seriózně pochybovat o tom, že se to skutečně stalo? Myslí si někdo, že to není nic jiného než srbská propaganda?
Britská vláda možná nevidí žádný rozdíl mezi mým zpravodajstvím a srbskou propagandou, ale Bělehrad prostě není jen nějaký druhý Bagdád. Bělehrad je vysoce kultivované evropské město, kde mají lidé široký přístup k západní kultuře. Když požadoval Saddam Husajn protizápadní demonstraci, jeho lidi prostě šli do továren, do škol a do úřadů a zorganizovali povinné demonstrace. V Srbsku lidé demonstrují, protože chtějí. Bylo zábavné slyšet názor britské vlády, že když jsme interviewovali uprostřed Bělehradu v pondělí rozzlobený dav, jediným důvodem, proč lidé vyjadřovali podporu pro prezidenta Miloševiče bylo, protože se báli jeho policie.
Vzhledem k tomu, že někteří západní novináři byli vážným způsobem zbiti, když se objevili na ulici s televizní kamerou, požádali jsme dva policisty, aby na nás dávali pozor, kdybychom se měli dostat do nebezpečí. "Fuck off" ("Jděte do prdele") řekli nám.
Když jsme stříhali nedávno natočené záběry názorů lidí na bělehradských ulicích, ozvalo se zaklepání na naše hotelové dveře. Byla to tajná policie, která vyhostila ze země mého střihače a zároveň kameramana. Tony Blair a Alistair Campbell nebyli jedinými osobami, které naše zpravodajství z Bělehradu uráželo - srbská vláda se na BBC také rozhněvala.
Samozřejmě, kdybychom tady v Bělehradě měli londýnský novinářský lobbystický systém, kdy politikové sdělují novinářům informace neadresně, Srbové by pravděpodobně využili toho.
Někoho anonymně pomluvit je konec konců daleko účinnější než ho vyhostit ze země.
John Simpson, Sunday Telegraph
