Umlčet Simpsona
Záměrný útok na sdělovací prostředky
Tento článek Marka Lawsona otiskl deník Guardian v sobotu 20. dubna
Jak inteligentně ukázal komediální televizní seriál Drop the Dead Donkey, televizní newsroomy se velmi rychle stávají obětí vzájemného pomlouvání. V BBC například se ve zpravodajství pravidelně pořádají mezi zaměstnanci sázky, kolikrát se objeví v reportážích jednoho uznávaného zahraničního reportéra, nositele mnoha cen, slůvko "já".
V žádném případě není tímto reportérem John Simpson, ale v důsledku téže tradice soupeření možná nebyli reportéři BBC stoprocentně zdrceni, když byl obviněn neoficiálně John Simpson vládními činiteli, že se stává ve svých reportážích z Bělehradu hlásnou troubou srbské propagandy.
Avšak ani Simpsonovi soupeři by neměli pociťovat potěšení v důsledku tohoto útoku. I když bylo rozhodnutí zaútočit na Simpsona v určitém smyslu osobní - některým britským politikům jde na nervy morální jistota, jakou Simpson projevuje ve vysílání - mířili tito politikové, jako to činí NATO, jen na první nejdůležitější cíl. Širším cílem je ochromit britské sdělovací prostředky.
Během prvního týdne války o Kosovo jsem napsal v tomto sloupku, že to, jestli si bude či nebude Blair stěžovat na to, jak o válce vysílá BBC, bude pro něho morální zkouškou.
Šeptanda, v jejímž rámci byla listu Times sdělena z vládních kruhů kritika vůči Simpsonovi, je nejúmyslnějším politickým útokem na integritu individuálního novináře od té doby, kdy se ministr v konzervativní vládě Margaret Thatcherové Norman Tebbit zaměřil na reportérku Kate Adieovou za to, jakým způsobem informovala z Libye o americkém bombardování té země. Avšak bylo by chybné v rámci novinářské solidarity jen dospět k závěru, že je vláda diktátorská a novináři jsou nevinní. Debata je zajímavější a je jemnější. Je to rozpor mezi politiky, kteří se snaží udržet při životě starou definici reportáží z válek a mezi novináři, kteří se snaží přejít k nové interpretaci.
Je nutno říci, že John Simpson v současnosti riskuje vlastní život způsobem, jakým ho mluvčí v Downing Street či komentátoři novin v Londýně neriskují. Avšak John Simpson by jistě nestál - neměl stát - o propagandu ve své věci.
Simpson, muž, který se občas chová vůči svému okolí bojovně a který je si dobře vědom, jak velkou hodnotu má on sám pro BBC, nikdy zrovna spontánně nedodržoval předpisy BBC. Jednou se v té souvislosti dostal do značných potíží ve vztazích z účetním oddělením BBC, protože si neschovával dostatečně pečlivě stvrzenky, jimiž měl vysvětlit to, že si před cestou do zahraničí od BBC vybral větší finanční částky v hotovosti. Nebyl obviněn z ničeho neregulérního, jen z administrativní lenosti, ale přišly příkazy seshora, že mu nesmí být povoleno jet na žádné letiště, dokud nebudou řádně vyplněny všechny cestovní formuláře. V BBC koluje legenda, že pořad Newsnight ho posílal do evropských zemí lodí a vlakem.
Čas dále snížil Simpsonův respekt pro BBC. Simpson je nyní velkou osobností - je na volné noze, nemá daleko do důchodu, a proto nemusí být úslužný, nemusí se bát o své zaměstnání. Simpson je dokonce jedním z mála novinářů, jehož jméno nese celý dokumentární televizní seriál. Na satelitním okruhu BBC World se vysílá pořad Simpson's World, Simpsonův svět. Každý týden začíná zvučným pozváním: "Jmenuji se John Simpson. Vítám vás ve svém světě."
Ale je zjevné, že během posledních několika let využívá John Simpson své profesionální autority k tomu, aby experimentoval s ctihodnými pojmy "rovnováhy" a "objektivity", které zastává BBC. Je velmi nezvyklé pro vysoce postaveného novináře BBC, aby psal pravidelné ostré články pro vysoce politicky "neobjektivní" publikace: týdeník Sunday Telegraph a týdeník Spectator.
Jeden jeho nedávný novinový článek - "Proč tato válka nefunguje" vyvolal vládní resentiment, který vedl k nynějším stížnostem na Simpsona. Je ironické, vzhledem k tomu, že konzervativní ministr Norman Tebbit byl takovým kritikem BBC, že jím prosazené zákony o zaměstnaneckých právech začaly osvobozovat novináře BBC od diktatury eunušských předpisů, jimiž bývali předtím svázáni. Nyní, vzhledem k tomu, že většina reportérů BBC je na volné noze, je obtížnější ovládat jejich politické názory.
Ve vysílání Simpson také experimentuje s tónem. Zatímco politický editor BBC Robin Oakley je opatrný, klasickým stylem BBC, aby dával prostor oběma stranám - vláda tvrdí toto, opozice konstatuje toto - Simpson si dovoluje ve svých reportážích ze zahraničí obviňovat, ukazovat na viníky prstem.
Jeho přístup je bližší přístupu novinových válečných korespondentů, jimž je dovoleno činit osobní úsudky ohledně toho, co viděli a čeho byli svědky, i když - v některých novinách je to omezováno redakční politikou vlastníka novin. Simsponovy reportáže z Bělehradu jsou jasné a odvážné, jsou ale zabarvené názory, které se projevují i v jeho novinových článcích. Zcela jasně je to "názor z Bělehradu".
To - jak zjevně konstatuje BBC ve svém velmi energicky zformulovaném prohlášení podpory pro Simpsona - není novinářsky neodpovědné, protože rovnováhu poskytují četné reportáže z Londýna, informující o tvrzeních britské vlády, týkajících se těchže událostí.
Takže vláda má pravdu, když si povšimla, že novináře změnili během této války metody a přístupy novinářské práce. BBC - v čele se Simpsonem v televizi a s nejmladšími novináři v rozhlase Radio 5 Live - dosud nedovolovala, aby byly reportáže z válek pouze otázkou individuálního názoru. Na stanici BBC Radio 5 je nyní možno každý den slyšet (nikoliv od moderátorů, ale od přispěvatelů), že tiskové konference ministerstva obrany šíří "propagandu".
Pro mnoho lidí je tato svoboda novinářské práce - alespoň během války, která v žádném případě nemůže být považována za věc národního života či smrti - znakem dosažení dospělosti. Ale britská vláda, která je velmi schopná, co se týče manipulace s veřejným mínění v Labouristické straně i po celé zemi, je šokována tímto projevem demokracie.
Novináři a politikové zastávají naprosto rozdílná stanoviska. George Robertson, Robin Cook a další čelní ministři šíří absurdní paralely mezi nynější válkou a druhou světovou válkou.
To, co začalo jako zjevná přehnaná reakce od ministra obrany George Robertsona - dotázal se rozhlasového moderátora Johna Humphryse, jestli by takto poučoval ministry ve studiu i před vyloděním britských vojsk to Normandie - se nyní stalo oficiální metaforou britské vlády. Téměř všechny rozhovory s čelnými ministry britské vlády nyní obsahují onu uraženou odpověď, kdy ministři explicitně srovnávají Miloševiče s Hitlerem, sami sebe implicitně srovnávají s Churchillem a sarkasticky se ptají, jestli by tato novinářská drzost byla před šedesáti lety přijatelná.
Ale tato paralela je falešná, vojensky i novinářsky.
Nervozita ministrů, týkající se Johna Simpsona, je projevem širších obav, že ztratili kontrolu nad vývojem událostí. Ale ve sdělovacích prostředcích vládne jiný druh přecitlivělosti, který se projevuje občas tím, že si novináři myslí, že jejich činnost je stoprocentně nekritizovatelná.
Simpson a BBC musejí předložit přesvědčivé argumenty na svou obranu, ale mohou argumentovat, že se válečné zpravodajství vyvíjí.
Avšak vláda možná bude mít štěstí. Není vyloučeno, že bude Simpson odvolán do Londýna, aby vyplnil formuláře, týkající se výdajů, spojených s jeho pobytem v Bělehradě.
