Britské listy

„S nimbem počínající schizofrenie se podle informací redaktora Světa Namodro Jana Potůčka chovala J. Bobošíková i na konferenci samotné, když odmítla zodpovědět dotaz "vzbouřené" redaktorky Veroniky Sedláčkové, protože ta podle ní nemá na tiskovce co dělat, a dokonce verbálně napadla redaktorku Lidových novin Janu Ciglerovou, která se Sedláčkové zastala. Stejně se už předtím zachovala k dalšímu "nelegálnímu" redaktoru Marku Wollnerovi.…“

Jak byste Vy řešil situaci ředitele zpravodajství ČT, který je dotazován lidmi, jimž osobně dal výpovědi?

Zejména, když tito redaktoři nadále pracují pro vysílání, za něž je pí. Bobošíková stále formálně zodpovědná? (Ponechávám stranou všeliká verbální napadení, atd., to nemá na tiskovce opravdu co dělat) Myslím, že jste právník, a zaujala mne právě tato stránka sporu. Pochopitelně lze korektně odpovědět (a potvrdit tak, že rezignuji na práva vyplývající z mé funkce), lze odpověď doplnit příslušným komentářem (ten ovšem redaktor vystřihne - a dosáhne tak svého), otázku lze ignorovat (a pak si nechat líbit příslušné komentáře na obrazovce - nebyla schopna nám odpovědět…) Za předpokladu, že oba tazatelé ze „vzbouřené ČT“ dostali opravdu výpověď (já to ale přesně nevím), je to docela dobrý manévr, jak donutit nadřízeného uznat daný stav věcí.

Děkuji Vám za odpověď.
Tomáš Sedláček

Odpovídá Tomáš Pecina:

Vážený pane,
[...] na tiskové konferenci by měl ten, kdo ji svolává, být schopen zodpovědět jakékoli dotazy, ať je položí kdokoli. Kádrování přítomných pokládám za nepřijatelnou praxi.

Celé je to byzantské vidění světa: tím, že někomu odpovím, ho přece nijak a k ničemu nelegitimizuji! "Kdo jste, že se mě opovažujete ptát?", to je klauso-mečiarovský přístup ke komunikaci a je trapné, že k němu snížila J. Bobošíková, jež bývala sama profesionální novinářkou.

S pozdravem,
T.P.

Poznámka JČ: Nemohu negovat existenci protivníků tím, že je ignoruji, avšak mám právo vyhnout se odpovědi pro sdělovací prostředek, který považuji za neseriózní.

Jana Bobošíková snad neuznává vzbouřenecké redaktory ČT jako oficiální novináře ČT, ale to přece neznamená, že by se jí nemohli zeptat na tiskové konferenci na cokoliv jako normální občané.

Představa, že když s někým promluvím, legitimizuji ho tím, je skutečně absurdním pozůstatkem komunistického režimu, je na stejné úrovni jako bývaly představy, že spisovatele činí spisovatelem legitimace Svazu spisovatelů a výtvarným umělcem legitimace Svazu výtvarníků. (Ludvíku Vaculíkovi měli ve zvyku říkat estébáci při výslechu, že není žádný spisovatel, protože není členem Svazu spisovatelů; Vlastimil Třešňák v nějaké publikaci vzpomíná, že si nemohl koupit malířské potřeby, protože se při jejich nákupu musel v příslušném specializovaném obchodě prokázat legitimací Svazu výtvarníků, kterou neměl.)

Jana Bobošíková jako řadový občan má samozřejmě právo odmítnout hovořit, s kým chce - jako vysoký činitel televize, vystupující na tiskové konferenci však podle mého názoru toto právo nemá, pokud by se jím snažila své protivníky negovat, delegitimovat. Člověk by se měl pokoušet o dialog vždy a všude.

Moje tehdy osmiletá dcera poslala asi před třemi lety dopis americkému prezidentu Clintonovi, v němž, zřejmě na základě toho, co slyšela ve škole, mu vyjádřila znepokojení nad stavem ekologie našeho světa. Do tří neděl přišla na hlavičkovém papíře Bílého domu stručná odpověď, podepsaná prezidentem Clintonem (anebo spíše razítkem s jeho podpisem) tohoto znění:

Milá Hano Čulíková,

děkuji ti, že ses se mnou podělila o své starosti.

Jako prezident Spojených států chci pomoci vytvořit lepší budoucnost pro mladé lidi. Budeme-li pracovat všichni společně, můžeme změnit svět. Dokážeme vyčistit životní prostředí, pomáhat chudým a podporovat porozumění mezi národy.

Oceňuji tvůj zájem o mou vládu.

S pozdravem,

Bill Clinton

Ano, jistě, je to jen formální, nic neříkající, ale zdvořilý dopis. Přitom Bílý dům tím vůbec nic nezískal, že jeho pracovníci poslali osmiřádkový dopis neznámé osmileté holčičce v cizí zemi, nemohlo to nijak přece ani prospět Clintonovým volebním vyhlídkám, protože ve Velké Británii rodiče holčičky nejsou americkými voliči.

Kdyby byl Clinton Janou Bobošíkovou, dospěl by asi k závěru, že Hannah Čulíková nemá oprávnění mu vůbec psát, protože není americkou občankou.

Vylučovací princip uplatňovali zejména od roku 1945 v české společnosti komunisté: "Vy nesmíte to a to, protože nejste součástí národa." - "Nemáte oprávnění." "Nejste legitimní osoba."

Jsou to ostudné praktiky a měli bychom se jich už jednou zbavit. Bobošíková může co nejostřeji se vzbouřenci polemizovat, ale neměla by se snažit je ostrakizovat.

Bobošíková by neměla ostrakizovat lidi, kteří se jí na tiskové konferenci na něco ptají, na základě představy, že to "nejsou oficiálně uznávaní novináři". Každý má právo na slušnou odpověď.

Spornější věc je, zda nemůže dotazovaný odmítnout odpověď na základě toho, má-li dokázáno, že se ptá neseriózní sdělovací prostředek bez integrity, který by neposkytl jejím argumentům dostatečný prostor nebo by ji případně zkreslil.

Z tohoto důvodu poskytují někteří britští politikové rozhovor elektronickým médiím jen pod podmínkou, že se rozhovor vysílá živě, aby nemohl být sestříhán.

Tomáš Pecina byl o minulém víkendu z České televize požádán, aby se účastnil pořadu televizního pořadu Naostro s Janem Rumlem. Odmítl s tím, že se nemůže s tímto stoupencem vzbouřenců na obrazovce vůbec bavit a s tím, že by nešlo o vyrovnanou debatu, protože by proti němu stál spolu s hostem i moderátor. Zdá se tedy, že v tomto případě uplatnil uznatelné právo rozhodnout, zda se ten který sdělovací prostředek těší dostatečné důvěře, abychom mu mohli svěřit bez obav náš názor. Toto právo by asi měla mít i Bobošíková.