Britské listy

"tato strana věnuje ohromnou pozornost porušování lidských práv třeba v Bělorusku, Čečensku nebo na Kubě, ale vůbec jí nevadí podobná praxe ve státech, jež se naopak těší přízni spojeneckých mocností? O etnické čistky a policejní brutalitu v Turecku se nestará ani v nejmenším, ačkoli rozsah užití násilí vůči kurdskému civilnímu obyvatelstvu a politickým oponentům mnohonásobně překračuje vše, co bylo použito k ospravedlnění náletů na Jugoslávii v roce 1999… Pochybuji, že by unionisté spěchali navrhnout něco podobného jako francouzský zákon uznávající tureckou genocidu 1,5 milionu Arménů v roce 1915. Pokud Češi takto selektivně kritizují porušování lidských práv, není tedy divu, že, potrefená husa vidí za vším ruku našich spojenců v NATO, tj. v případě Kuby USA. “Proč jsme na pranýři my, proč ne oni?” To je zásadní otázka, kterou můžeme vždy očekávat, jestliže se dosavadní praxe nezmění."

Praxe se nezmění, protože není důvod, aby se měnila. Lidská práva nejsou nic jiného než politická technologie, podobně jako kterékoli náboženství. Jakákoli hodnota se dá převrtat na samopal. Tím se lišíme od zvířat a virů.

Co s Kurdy - jsou politicky neproduktivní. Nejsou součástí žádného výhodného politického řetězce, kdežto turecká armáda, resp. turečtí nenáboženští nacionalisté, mají vysokou přidanou politickou hodnotu vhodného zřetele v mezích udržitelného rozvoje…

V Britských listech jsem 22. února L. P. 1999 psal v souvislosti se souzením velkokurda Ocalana k trestu uškrcení na provazu, že Evropa a Amerika oficiálně proevropské Turecko potřebuje pro zajištění základní stability na hranicích s islámským světem.

Tehdy jsem uvedl: "Boj Kurdů, resp. Strany kurdských pracujících (PKK), za samostatnost má teroristický charakter, ale je to důsledek turecké represe. Obojí nemuselo být, pokud by získali Kurdové statut menšiny a jistou kulturní a regionální autonomii. Dá se to napravit?

Někteří pesimisté si potichu myslí, že ještě větší tragédií by bylo, kdyby jednoho dne byla situace vyřešena širokou autonomií Kurdů v rámci Turecka. Turecko zastává názor, že žádná kurdská menšina neexistuje a opírá se lausannskou smlouvu z roku 1923 mezi vítěznými mocnostmi a Tureckem. Za menšiny jsou dle litery smlouvy prý považováni jen Řekové, Arméni a Židé. Důsledkem je ozbrojená nenávist.

Ale v okamžik, kdy by se stalo pro humanisty Turecko zemí hodnou důstojnosti, neboť se nebude stavět proti právům kurdské menšiny, začnou možná potíže, které mohou být pro Evropu nebezpečnější, než kurdská lapálie.

V roce 1924 bylo v Turecku zavedeno právo evropského typu a islám již nebyl státním náboženstvím. Počátkem padesátých let snaha po poevropštění Turecka začala dostávat první trhliny. Demokratická strana se dostala k moci díky prosazování větších práv islámu, který si uchoval svou sílu na tradičním venkově. Po rozpadu sovětského bloku se vlna islamismu na Blízkém východě ještě více vzedmula a dnes již probíhá v turecké společnosti politická válka mezi občanským křídlem a islámským…

Laický (a tím proevropský) charakter Turecka brání armáda, která si pomáhá i nemalými čistkami v důstojnickém sboru, který tak chrání před islamisty.

Armáda obdobné problémy řešila v roce 1969, 1971 a 1980 státními převraty. V červnu 1997 donutila vládu, kde převládali islámisté, aby odstoupila. Na nátlak armády musela vláda v březnu 1998 přistoupit ke kontrolám aktivit institucí od nadací přes školy a soukromé rozhlasové a TV stanice, zda nepodporují islámský fundamentalismus. Policie měla být zbavena islamistů obdobně jako armáda.

A právě vyřešením kurdského problému by ztratilo Turecko nepřítele, kterému dnes s tvrdostí čelí armáda a tak zvyšuje svoji vážnost, kterou potřebuje v souboji s islámským hnutím.

V březnu 1998 premiér Yilmaz žádal armádu, aby se starala o obranu před vnějším ohrožením a nestrkala nos do vládní politiky, ale pět předních generálů písemně odseklo, že boj proti fundamentalismu a separatismu je poslání, které podle ústavy přísluší armádě.

Potlačování aktivit Kurdů chrání armádu štítem nacionalismu, čímž se také chrání před kritikou ultrapravice a posiluje si mandát k potlačování fundamentalismu. V okamžiku vyřešení kurdského problému by byl silný tlak islamistických politiků sebrat armádě vnitřní obranný mandát.

… v případě dostatečné (silné) civilní kontroly armády a vyřešení kurdského problému by trvalo možná jen několik let, než by islámský politický živel převládl a pohltil i armádu - samozřejmě za použití dnešního více méně demokratického principu, a mohlo by být jen otázkou času, kdy bude vznesena otázka, zda Turecko setrvá v křesťansko - liberální vojenské mašinérii (NATO)...

Z hlediska politického cynismu je pro pohodlného Evropana lepší, když Turecko potlačuje i nadále nespokojené Kurdy a politicky není v islámském bloku. Aneb dej Bůh kurdským povstalcům dlouhý život…"

Myslím, že tento úryvek k textu z roku 1999 neztratil nic na aktuálnosti. Laičtí politici v Turecku se bojí, že již probíhá běh na dlouhé trati vyvíjející se ve prospěch islamistů: oddalováním vstupu Turecka do EU se zvyšují šance islamistů na získání moci. Průnik Turecka do EU by znamenal nemalou rázovou vlnu evropského nebožského relativistického nekřesťansko - křesťanského živlu směřující do Turecka.

Nelze se proto divit, že se objevila v servisu ČTK tato zpráva:

Turečtí generálové ostře proti NATO a EU

ANKARA 12. ledna (ČTK) - Turecké ozbrojené síly obvinily Evropskou unii (EU), že klade překážky v procesu přistupování Ankary, a varovaly, že v takovém případě nebude možná ani dohoda o novém systému evropské obrany. Člen generálního štábu turecké armády Resat Turgut dnes na konferenci o evropské obraně v Istanbulu prohlásil, že unie na summitu v Nice odmítla všechny turecké návrhy týkající dohody o vstupním partnerství, což bere Turecku chuť podpořit spolupráci mezi NATO a EU.
Ankara, která je členem NATO, ne však EU (kandidátem se stala v prosinci 1999, ale vstupní rozhovory s ní zahájeny nebyly), požaduje, aby se mohla podílet na rozhodovacím mechanismu evropských sil rychlého nasazení, pokud chce unie používat kapacitu operačního plánování NATO.
Generál Nahit Senogul ve čtvrtek označil postup unie na prosincovém summitu v Nice na "nespravedlivý a neloajální". V Nice EU podle něho "odložila kandidaturu Turecka na dobu po roce 2010", přičemž Turecko bylo vyloučeno z procesu rozhodování o společné evropské obraně.
Podle generála Senogula, kterého cituje dnešní turecký tisk, je obtížné najít "jedinou zemi EU", která by v obou případech byla pro přistoupení Turecka. Tato vyjádření přicházejí v době, kdy se v Turecku začíná stále více zpochybňovat politická role armády. Omezení úlohy armády v politice je jedním z požadavků EU pro zahájení vstupních jednání s Tureckem.
Turecká armáda má na politický život obrovský vliv. Je zastoupena v mocné Národní bezpečnostní radě (MGK), která má formálně jen poradní charakter, ale fakticky určuje politiku země.

Ještě tento měsíc má Ankara zveřejnit jakýsi národní program, v němž uvede opatření, která má v úmyslu realizovat s cílem přistoupení k EU. Na pořadu dne však podle pozorovatelů zrušení MGK figurovat nebude.

Tolik ČTK A co člověčí práva?

V kontextu politického pokeru budoucnosti je důležitější stabilita Turecka, jeho pozice mimo aktivní islámský blok. Omezení úlohy armády v politice, jako požadavek EU pro zahájení vstupních jednání s Tureckem, je z hlediska politického pokeru budoucnosti logický, pokud EU se chce prezentovat jako spolek lidumilů, z hlediska běžné politické prasečiny nahrává extrémní části islámského proudu v Turecku. Zkrátka kurdská práva jsou drobností…