Válka o Jugoslávii: byl to americký expansionismus?
Tento článek reportéra BBC Fergala Keana vyšel v jeho pravidelném sloupku v deníku Independent v sobotu 12. června 1999.
Mýlil jsem se. Před čtrnácti dny jsem napsal, že se zdá být pozemní válka nevyhnutelná. Nevěřil jsem, že samotné letecké údery přimějí Miloševiče, aby kapituloval. Nevěřil jsem, že jeho vojska opustí Kosovo, pokud na místě nebudou vojska NATO, která je vyženou. No, Miloševič to nevydržel a kapituloval (to učinil, ať to kamufluje Bělehrad jakkoliv) a já se přiřazuji k dlouhé řadě komentátorů, kteří si v různých etapách tohoto konfliktu dost dobře neuvědomili, jaký dopad mají letecké údery na jugoslávské vedení. Vždycky jsem byl přesvědčen, že Miloševič bude poražen (a taky jsem to napsal) - jen jsem si nemyslel, že se to dá udělat pouze prostřednictvím leteckých úderů.
Teď když bomby a střely dokončily svou práci a Srbové odcházejí z Kosova, mí přátelé "Easy" a Arber a jejich rodiny se budou připravovat opustit Albánii a vrátit se domů. Jsem tomu rád, i v zájmu osudu statisíců jiných uprchliků, které srbský válečný magnát vyhnal. "Easy" zorganizuje v Metrovici někdy v budoucích měsících velký večírek na oslavu a možná budu moci splnit svůj slib a přijet tam také.
Četl jsem mnoho článků od protiválečné strany o tom, že tato válka byla expanzionistickou válkou NATO, byla to válka, jejímž cílem bylo upevnit americkou moc na hranicích Ruska, byl to pokus prosadit nový agresívní světový pořádek.
Ani jedno z toho není pravda a ti, kteří se snaží tuto interpretaci prosadit, jsou zaslepeni vlastním antiamerikanismem. Většina těchto lidí je stále ještě obětí levicového myšlení dávno minulé éry, pozůstatku z doby, kdy se americká moc agresívně prosazovala v jihovýchodní Asii a v Latinské Americe.
Namísto mlčenlivého Clintona a jeho generálů, kterým se nechce do války, viděli tito lidé Nixona a Kissingera a dr. Strangelova, viděli Ronalda Reagana a jeho contras a zlovolná chapadla vojenskoprůmyslového komplexu.
Tito lidé protestovali, že je zapotřebí schválit novou rezoluci OSN, a zapomínali na desítky předchozích rezolucí OSN, které Miloševič už ignoroval. Schválně ignorovali dlouhá léta množství slibů, porušených srbskou vládou, dlouhá léta podvodného, dvojakého vyjednávání srbské strany a chovali se, jako by byl Miloševič člověk, s nímž je možno seriózně jednat. (Samozřejmě, v tomto ohledu se nijak nelišili od amerických a evropských diplomatů, kteří dlouhá léta šířili iluzi, že je Miloševič v regionu zárukou stability.)
Jiné protestující osoby zaslepila jejich vlastní trpkost způsobená americkou vytrvalou a často nespravedlivou podporou pro Izrael na Blízkém východě. Tito kritikové odmítají vidět možnost, že v tomto případě jednají Spojené státy spravedlivě a dokonce při tom dosahují úspěchu.
Je to pravda, americká politika na Blízkém východě je strašlivě jednostranná, ale co se týče Kosova, Bílý dům jedná správně. Je přece nelogické argumentovat, že protože v jedné části světa jedná Amerika nesprávně, není schopna jednat jinde správně.
Americká podpora pro Chorvatsko a pro "etnické očišťování" Srbů z Krajiny se také často cituje jako příklad ostudně jednostranného chování. Ano, bylo to ostudně jednostranné. A ano, Tudjman by měl být vyšetřován kvůli své odpovědnosti za válečné zločiny v Krajině a v Bosně-Hercegovině. Ale, prosím vás, nepřesvědčujte mě, že to znamená, že Clintonův Bílý dům jednal špatně, když udělal tlustou čáru a postavil se v Kosovu na ochranu spravedlnosti. Amerika tím jednala naprosto správně.
Tato válka nebya válkou amerického expanzionismu, ani to nebyla válka v níž Američané arogantně ukazovali, jakou mají sílu. Je tomu obráceně: problémem naší doby je to, že neustále zoufale usilujeme, aby se Američané vůbec zajímali, co se děje jinde po světě. Američané jsou národ, jehož politický a vojenský establishment je hluboce ovlivněn izolacionismem a jehož většina obyvatelstva vůbec neví, co se děje za hranicemi Spojených států. Z těchto důvodů není hlavním problémem nutnost omezovat americkou moc, ale nutnost pořád předkládat Spojeným státům morální imperativ humanitární intervence.
Nezapomínejte, že po 100 dní poslední genocidy v tomto století (ve Rwandě) se Američané kroutili a dělali všechno, co je v jejich silách, aby nemuseli ve Rwandě zasáhnout, dohadovali se o ceně pronajímání vojenských vozidel pro jednotky OSN. Dělali prostě všechno, jen proto, aby nebyli zataženi do konfliktu v daleké zemi. Nakonec tam byl usmrcen téměř jeden milión lidí, částečně v důsledku absolutního odmítnutí Washingtonu zasáhnout. Tentokrát se ale rozhodli Američané jednat slušně. Sice je k tomu musel velmi silně postrkovat Tony Blair, nicméně však Američané učinili slušné rozhodnutí.
Byla to, jak Blair uvedl na samém počátku, válka proti zlu etnických čistek. V průběhu války se ovšem NATO dopustilo celé řady brutálních a stupidních činů. O život přišli nevinní lidé. Ale nesnažte se obviňovat z obrovského zločinu války - z deportace statisíců lidí - západní Spojence. Nezapomeňte, že během celého jednoho roku před válkou vyhnali Miloševičovi muži v Kosovu přibližně 300 000 lidí z domovů, srbské vražedné čety se pohybovaly po venkově a masakrovaly civilisty a po dlouhá desetiletí připravovali srbští extrémisté plán na vyhnání kosovských Albánců. Miloševič využil bombardování NATO jako užitečné záminky pro vyprázdnění provincie od většiny jejího obyvatelstva. Ale tito obyvatelé odešli, protože je vyhnali srbští vojáci - nikoliv letecké údery NATO.
Válka je pro liberální mínění neobyčejně znepokojivou záležitostí. Jak už jsem napsal, válka drtí naše představy o nás samotných. Válka je hrůza. Špiní svědomí, tělo i duši. Nemusíte chodit mezi mrtvými a zmrzačenými a zaznamenávat jejich příběhy, abyste si to uvědomili. Avšak po deseti letech zla, které vyvolávala etnická válka na Balkáně, měli jsme jinou možnost? Jsem upřímně přesvědčen, že nikoliv.
Na Balkáně se blíží konec jedné éry. Brzo nebudou ani Miloševič, ani Tudjman u moci. Menším válečným magnátům, kteří vyrostli kolem nich, se dostalo strašlivého varování a my jsme konečně v regionu angažováni v reálném a skutečném smyslu.
Politická nečinnost, diplomatické mlžení a podvádění, ignorování morálních principů - všechno to jsou vlastnosti, které do nynějška definovaly naše pokusy jednat s tímto krví potřísněným teritoriem. Útěch statisíců uprchlíků skoncoval s touto dvojakostí.
Dříve nebo později vznikne v Kosovu nezávislost. Představa, že devadesát procent obyvatelstva regionu může být násilím nuceno žít pod suverenitou státu, který nenávidí, je prostě nerealistická. Něco takového je možné jen v zemích, kde je absolutně hrůzným způsobem praktikován státní teror - na Východním Timoru nebo v Barmě.
Doufám, že si KLA uvědomí, že je v jejím zájmu spolupracovat s NATO a nebude se pokoušet podvrátit mír tím, že zahájí proti Srbsku z osvobozeného území novou válku. A pokud má mít NATO důvěryhodnost jako ručitel míru, musí zasáhnout nemilosrdně proti těm, kteří se budou chtít mstít na srbských civilistech.
V širším měřítku budeme muset být připraveni na krizi, která brzo vypukne v samotném Srbsku. Sousední Černá Hora je také velmi nestabilní. Jsme prostě, jak bylo mnohokrát řečeno v minulých dnech, teprve na začátku našeho partnerství s lidmi na Balkáně. Opakuji: je to partnerství: není to ani nadvláda ani diktatura, ale partnerství.
Už nikdy znovu si nebudeme moci dovolit - morálně ani prakticky - ignorovat zlo anebo povzbuzovat, v důsledku naší slabosti a našeho váhání, aby si diktátoři dělali, co chtějí.
