Bělehrad: Zkrocení zlé ženy uprostřed bouře
Tento článek Zorana Živkoviče z Bělehradu vyšel v neděli 13. června v týdeníku Independent on Sunday.
Měl bych začít na konci. I když, u Miloševiče si nikdy nemůžete být jisti, že už je to skutečně konec. Ale předpokládejme, že nemá jinou alternativu než to tentokrát vzít skutečně vážně...
Ve středu večer vyšli lidi oslavovat do ulic Bělehradu i jiných srbských měst. Měli pro to dva dobré důvody a oba byly skoro stejně důležité. Zaprvé, srbský národní tým vyhrál důležité utkání na světovém mistrovství v handballu v Egyptě. Možná vám to nepřipadá důležité, ale nám se podařilo porazit Chorvatsko. Chorvati jsou přirozeně první na dlouhém seznamu smrtelných nepřátel Srbska, v důsledku neúnavné kampaně monstrózní propagandy srbských sdělovacích prostředků, která trvá už deset let. V ulicích se hodně střílelo: lidi stříleli ze zbraní, některé z nichž byly těžkého kalibru, z oken a z balkónů. Je to trvalý místní zvyk. To děláme, když jsme šťastní anebo když jsme zvítězili. Někdy při tom lidi přijdou o život, ale tentokrát se to nestalo nikomu.
Pak, o několik hodin později, došlo k dalšímu výbuchu radosti. Státem ovládaná celostátní televize, nebo alespoň to, co z ní zbylo, přerušila pravidelné vysílání aktuální zprávou: na letecké základně v Kumanovu podepsali naši činitelé "kontrakt s mezinárodním společenstvím týkající se určité technické a vojenské spolupráce". Byl to nejpozoruhodnější eufemismus, jaký jsem kdy slyšel.
V Kumanovu jsme kapitulovali, vzdali jsme se, ale mistři propagandy z toho učinili tak nevinnou, tak neutrální zprávu. Jak jinak mohli prezentovat tuto snad největší národní porážku než jako další z dlouhé série vítězství našeho milovaného vůdce?
Lidi nicméně vyšli do ulic oslavovat. Bylo to v souladu s naší dlouhou tradicí národního popírání skutečnosti. Déle než 600 let oslavujeme porážku srbské armády Turky v Kosovu. K tomu došlo v roce 1389. Oslavy ve středu večer bylo do značné míry známkou ulehčení, ale stále mám pocit, že jsme položili základy nové slavné tradici: oslavování porážky v Kosovu v roce 1999.
Úleva na tvářích lidí ve středu byla jasná. V žádném případě to není zrovna nejpěknější věc na světě muset trpět po dobu 77 dnů, a ještě hůře, nocí, letecké údery NATO. Zjistili jsme po prvé v životě, co to znamená být rukojmí. Začátkem války se v Bělehradě na zdi objevil nápis: Na obloze NATO, na zemi Miloševič!" My rukojmí jsme zůstali vězet uprostřed. Bylo to strašné. Jedné noci jsem viděl skupinu střel tomahawk, jak mi letí těsně nad hlavou zasáhnout ministerstvo vnitra. Stejně strašná byla naprostá absence jakékoliv perspektivy. Většina z nás věděla velmi dobře, v jaké strašlivé situaci se nacházejí kosovští civilisté, ale co jsme mohli dělat? Otevřeně proti tomu protestovat? To jsme samozřejmě dělali, a tím jsme také hodně riskovali, ale bylo to naprosto k ničemu. Ze Západu jsme nedostali žádnou pomoc. Jediné, jak Západ umí pomáhat, jak se zdá, je bombardováním.
Všichni z nás ale měli jedinečnou šanci zažít skutečnou tvář moderní války. Pokusím se, jak jen to bude možné, odstranit jaro roku 1999 ze své paměti. Zapomenout na strach, hněv, frustraci, zoufalství, rumiště, mrtvoly, výpadky elektřiny a vody, nedostatek potravin, benzínu, absence perspektivy, nedostatek naděje. Ale některé epizody - dobré i špatné zapomenout nelze...
Čínské velvyslanectví je na druhé straně ulice, kde bydlím. I kdybych tohle psal rodným jazykem, neuměl bych vylíčit zážitek tohoto údajného chybného bombardování. Všechna okna a dveře na balkóně do ulice vyrazila tlaková vlna ven i s rámy. Byla to obrovská náhoda, že nikdo nebyl zraněn, i když my všichni, já, manželka, a naši dva osmnáctiletí synové - dvojčata jsme skončili na podlaze, uprostřed střepů a převráceného nábytku. Trvalo nám to dva dny a potřebovali jsme silná sedativa, než jsme se dali do pořádku, přestože neviditelné jizvy přetrvají. Pokaždé se nyní leknu, i když někdo v dálce práskne dveřmi.
Před několika týdny v pátek odpoledne dávalo srbské národní divadlo v parku Zkrocení zlé ženy. Bylo to zadarmo. Uprostřed třetího jednání začalo pršet. Brzo z toho byl skutečný liják, letní bouře. Ale nikdo nešel domů. Herci hráli dál, makeup jim tekl po tváři. Deštěm skoro nebylo vidět a v hromobití nebylo skoro slyšet. A pak, jako by to všechno nebylo ještě dostatečně iracionální, zazněly sirény. Odehrála se chvíle hlubokého ticha, mezi herci i diváky. Herci hráli dál. My všichni jsme silně začali tleskat. Eros zvítězil nad Thanatem. Život porazil smrt. Smích překonal slzy. Byli jsme všichni naprosto mokří, začínala nám být zima. Bomby na nás mohly začít padat každou chvíli, ale nám to bylo jedno. Zažil jsem jeden z nejsilnějších okamžiků svého života - okamžik absolutního štěstí. Věděl jsem, že vyhráváme. Oni - Miloševič, NATO, KLA a všichni ostatní, nás sice mohou fyzicky zlikvidovat, ale našeho ducha zničit nemohou.
Bomby toho odpoledne nepadaly, ale přišly večer a vyřadily na tři dny z provozu elektřinu. Nebylo světlo, nebyla teplá voda, nešly ledičky. Představte si to. Ale teď to už, jak se zdá, skončilo, po dvou a půl měsících bombardování a alespoň 5000 mrtvých, civilních i vojenských, poté, co země, která už měla stejně tak obrovské problémy, byla krutě proměněna v trosky.
Ale alespoň jsme vyhráli nad Chorvatskem 30:23.
