Pro Miloševiče - ani pro Srbsko - není úniku
Tento článek reportéra BBC Johna Simpsona z Bělehradu vyšel v týdeníku Sunday Telegraph.
Prezident Slobodan Miloševič nyní začíná podstupovat největší zkoušku svého života. Ztratil vládu nad regionem, o němž slíbil svým občanům, že ho bude bránit, jeho země čelí nejhorším hospodářským problémům od roku 1945 a politická aliance, jíž stojí Miloševič v čele, hrozí se rozpadnout.
Kdokoliv jiný by si jistě připravoval vrtulník k úniku a kontroloval by svá zahraniční konta. Miloševič ale ne. Ať by odcestoval kamkoliv - i do Řecka, i do Ruska, i do Černé Hory, byl by předán mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny v Haagu.
Ti, kteří jsou mu blízko, z toho usuzují, že Miloševič ze Srbska neodjede. "Možná že budou nadcházející měsíce obtížné, ale Miloševič je jediný člověk, který dokáže vládnout této zemi," řekl mi činitel, který je také na seznamu srbských politiků, kteří nemohou cestovat do západní Evropy.
V této argumentaci je určitá pravda. Někteří lidé, kteří mohli po Miloševičovi převzít moc - například srbský prezident Milutinovič - jsou také na seznamu válečných zločinců. Opozice je neobyčejně rozhádaná a nejednotná.
Zima bude v Srbsku těžká, bez tepláren a rafinérií ropy, hospodářství bude rozložené a Miloševič určitě učiní, co vždycky dělá, když není dostatek peněz - natiskne jich víc. Ale bude i nadále ovládat národní život.
Takže má nyní Evropa vlastního Saddáma Husajna: vedoucího představitele země, který byl poražen, ale nikoliv svržen. Jak je možné, že obrovské mezinárodní vojenské operace, které jsou schopny zasáhnout ze vzdálenosti 400 km malý rozhlasový stožár, se nedokáží zbavit jediné osoby, která to všechno způsobila?
"Vážení občané, přeji vám šťastný mír," řekl ve čtvrtek Slobodan Miloševič, na začátku svého prvního a posledního projevu k národu od začátku války. Vypadal nervózně a televizní režisér, který byl povolán pro vysílání do starého královského paláce v Bělehradě, prezidentovi moc nepomohl. Postavil ho, malého a osamoceného, oblečeného do modrého obleku, zády ke krbu se sepjatýma rukama na břiše, do pózy, před níž vždycky varují všichni televizní profesionálové.
Jak jsem poslouchal doslovný překlad tohoto projevu, zdálo se mi, že je to řeč dosti absurdního vzdoru a vychloubačnosti. "Dokázali jsme, že máme neporazitelnou armádu a jsem si jist, nejlepší armádu na světě... Nikdy předtím v naší nedávné historii nebyl náš národ sjednocen tak, jako během této války. A nikdy předtím v historii jsme neměli méně zbabělců, kteří ze země uprchli, aby čekali v bezpečí na ukončení války."
Saddam Husajn taky promluvil takto po ukončení války v Perském zálivu, navzdory veškerým důkazům. Avšak z úplného textu projevu vyplývá něco poněkud jiného: potřeba ujistit a sám být ujištěn: "Nevzdali jsme se Kosova," řekl Miloševič. "Suverenita a územní celistvost naší země je zaručena skupinou osmi nejvyspělejších průmyslových mocností a Organizací spojených národů.. . Jednotky, které vstoupí do Kosova, budou ve službě míru. Bez ohledu na to, z jakých zemí přijdou, vojáci budou vždy plnit své rozkazy a rozkazem je zde ochraňovat občany a udržovat mír."
Saddám nikdy neřekl nic takového. Znělo to jako prosba, výzva ke snášenlivosti - a určitě jako slib srbskému obyvatelstvu Kosova, že se nemusejí obávat vstupu Britů, Francouzů, Němců a Američanů.
Avšak projev měl jen omezený dopad. Srbové, kteří se radovali, když Albánci nastoupili na své traktory a odcestovali z Kosova, nyní dělají sami totéž.
Co se týče počtu jugoslávských mrtvých a raněných, oficiální údaje jak se zdá přehánějí počet civilních mrtvých, který byl nyní zaokrouhlen na 2000, a snižují vojenské a policejní ztráty. Podle prezidenta Miloševiče zahynulo v celé Jugoslávii 561 vojáků a policistů. Bude asi trvat určitou dobu, než bude vysvětlen rozdíl mezi těmito údaji a daleko vyššími odhady NATO.
Avšak, jak jednotky NATO pronikají do Kosova, jak se navzájem kritizují a jak je předběhli Rusové, nemohou hovořit o drtivém vítězství, jakého dosáhla koaliční vojska ve válce v Perském zálivu před osmi lety. Je pravda, že to, že NATO realizovalo tak obrovské množství bombardovacích letů a přišlo při tom jen o dvě letadla a ani o jednoho pilota, byl obrovský úspěch.
Jenže i tento úspěch poškodil kauzu Západu. Zcela správně odmítly západní satelitní televizní stanice jako CNN, BBC a Sky uvěřit oficiálním jugoslávským údajům, že srbská armáda sestřelila 82 letadel NATO. To však přesvědčilo mnoho jinak rozumných a otevřených Srbů, že západní sdělovací prostředky lžou stejně, jako jim lžou oficiální srbská média.
Výroky britského ministra zahraničních věcí Robina Cooka, zejména v první etapě války, že byli vedoucí albánští představitelé zavražděni, vážně ochromily důvěryhodnost NATO. Když Blairova vláda zaútočila na britské novináře, kteří z Bělehradu informovali o nepohodlné pravdě, dokonce i vzdělaní a objektivně uvažující lidé v Srbsku dospěli k názoru, že mezi NATO a jejich vlastní vládou není rozdílu. Pravda je mocnou zbraní proti diktátorům, ale je jen užitečná, když jí všichni využívají neustále.
Ani nebyla válka vedena úplně podle vlastních, vyhlášených zásad NATO. Bombardování státní televizní stanice 23. dubna usmrtilo 16 civilistů a ani nevedlo k likvidaci Miloševičova propagandistického televizního vysílání. Muselo být předem jasné, že bombardování mostu ve Vavarinu ve 13 hodin v den, kdy se konal trh, usmrtí obyčejné lidi, a taky jich usmrtilo desítky.
To nebyly chyby, jako útok na konvoj uprchlíků nebo na vlak, jedoucí po mostě nedaleko Leskovace, nebo jako různé bomby, které se minuly cílem. Toto byla úmyslná rozhodnutí, a soudkyně Louise Arbourová z tribunálu pro válečné zločiny je jistě bude vyšetřovat. Ti, kdo vedou válku z humanitárních důvodů, musejí zajistit, aby byly jejich metody tak dobré, jaké jsou jejich úmysly.
