Nikdo nemůže seriózně argumentovat, že nynější zásah NATO v Jugoslávii byl totéž jako sovětská invaze do Československa
Tento článek Charlese Powella vyšel v neděli 13. června v týdeníku Sunday Telegraph. Charles Powell byl v letech 1984 - 1991osobním tajemníkem premiérky Margaret Thatcherové.
Akutní fáze kosovského konfliktu skončila. Teď nastane obtížná fáze. Jednotky NATO už nebudou bojovat z výše 5000 metrů. Mírové sbory, nebo přesněji, pozemní okupační armáda bude muset zápolit s porušováním srbských slibů, se srbským lhaním, s uprchlíky bez prostředků a bez střechy nad hlavou, s odplatou KLA proti kosovským Srbům, s neoznačenými minovými poli a s mnoha dalšími problémy. Bude si také muset poradit s tlakem od ruského kontingentu, který si už úspěšně pokusil vymezit svůj prostor jako ochránce srbských zájmů, ještě předtím, než do Kosova vstoupilo NATO. Nutně přijdou někteří příslušníci mírových sborů o život. Bude to akce, které se bude velmi radikálně odlišovat od rychlé války proti jednotkám Saddáma Husajna v Kuvajtu. Bude to nekonečné vojenské angažmá, které bude odčerpávat vojenské i finanční zdroje i trpělivost veřejnosti.
Takže, zvítězili jsme? Prezident Clinton se vyjádřil, že jsme dosáhli "vítězství pro bezpečnější svět". Tony Blair, opatrněji a moudřeji, hovořil o tom, že "spravedlnost překonala násilí". Vždy nesmírně opatrný bývalý britský ministr zahraničních věcí za Margaret Thatcherové lord Howe se vyjádřil nejlépe: je to výsledek, ohledně něhož by nebylo radno se vytahovat.
Nikdo přesvědčivě nedokázal, že existovala nějaká jiná možnost, jak dostat Miloševičovy vražedné milice z Kosova a jak zvrátit etnické očišťování. Alternativou bylo ponechat Kosovce jejich vlastnímu osudu a říci, že nám do toho, co se tam děje, nic není. Jsem velmi rád, že jsme to neučinili. Avšak nejdůležitějším důsledkem této války asi bude to, že NATO bylo ochotno užít síly bez požehnání rezoluce OSN.
Kosovo představuje to, o čem předpověděl Tony Blair, že se to stane v nadcházejících létech nejnaléhavějším problémem zahraniční politiky, totiž "jak identifikovat okolnosti, za nichž bychom měli aktivně zasáhnou do konfliktu jiných lidí".
Je to naléhavý problém už delší dobu. Seminář, který se v roce 1984 konal na vekovském sídle britských premiérů v Chequers po americké invazi do Grenady, zápasil právě s touto otázkou: kdy je ospravedlnitelná jednostranná intervence na území jiných států?
Bylo zajímavé, že ministři, generálové a státní úředníci všichni radili Margaret Thatcherové, aby byla nesmírně opatrná, zatímco univerzitní odborníci a právníci byli daleko více pro agresívnější akci: proveďte intervenci a my vždycky můžeme pak najít v mezinárodním právu ospravedlnění, zněl jejich argument.
Potíž je, že OSN nebyla vytvořena tak, aby byla schopna řešit interní problémy uvnitř jednotlivých států. Charta OSN se soustřeďuje na to, co dělat v případě konfliktů mezi státy a nikoliv uvnitř států.
Avšak v posledních letech čelíme stále častěji konfliktům uvnitř států. Přesto však nemá OSN většinou možnost zasáhnout, v důsledku žárlivě střeženého principu nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Zejména Rusko a Čína se ostře stavějí proti porušování tohoto principu. Obávají se, že dnešní Kosovo by se zítra mohlo stát Čečenskem nebo Tibetem. Také je znepokojuje, že by Spojené státy měly hrát roli světového četníka.
Avšak svět v žádném případě nebude bezpečným místem, bude-li dovoleno diktátorům jako je Saddám Husajn či Miloševič skrývat se za vetem svých přátel v Radě bezpečnosti.
Jestliže je OSN překážkou úsilí zamezit brutálním útlaku menšin a zločinům proti lidskosti, pak je nutno najít způsob, jak OSN obejít.
Teoreticky by bylo možno tento problém vyřešit reformou OSN a jeho rozhodování. Jenže to je velmi nepravděpodobné. Systém obsahuje určitou míru pružnosti. Mezinárodní právo se pomalu vyvíjí způsobem, která nyní více dovoluje intervenci a článek 51 Charty OSN je interpretován nyní i v tom smyslu, že přirozené právo na sebeobranu lze rozšířit do takové míry, že jím lze dosti široce ospravedlnit i vojenskou intervenci.
Je však nutno otevřeně přiznat, že v budoucnosti budou vznikat konflikty, pokud bude akce OSN zablokována, ale nejednat bude nepřijatelné. Za těchto okolností by měly být Spojené státy, Velká Británie a tolik jejich spojenců, kolik jich bude možno přesvědčit, připraveny podniknout vojenský zásah bez oprávnění OSN, jen jako "koalice ochotných států".
Kritikové tohoto mocenského přístupu užívají výrazů jako "lynčovací dav" a "globální četnictví". Ale tohoto jazyka téměř vždy užívají nedemokratické vlády, které se snaží získat pro sebe výhodu tím, že zamezí vnějším zásahům do vnitřních záležitostí své země. To by nás nemělo odstrašit. Měli bychom mít důvěru v základní slušnost našich cílů. Pokud podporujeme svobodu a demokracii, musíme mít také odvahu tyto principy hájit silou.
Bude se také debatovat o tom, zda jestliže si chce NATO či Západ osobovat právo rozhodovat jednostranně, kdy užít síly, si budou totéž právo osobovat i méně zásadové mocnosti. Avšak nikdo nemůže seriózně argumentovat, že intervence NATO v Kosovu byla totéž jako například sovětská intervence v Maďarsku nebo v Československu. Morální totožnost neexistuje a nesmíme být zastrašeni v tom smyslu, abychom přijali argument, že je tomu snad jinak.
Tímto nechci argumentovat, že by mělo být neodpovědně užíváno síly pro prosazení jakékoliv kauzy, kterou se skupina západních států rozhodne podporovat. Praktická omezení jsou obrovská.
Zaprvé, je nutné, aby se každé takové akce účastnily Spojené státy, neboť ostatní členské země NATO nemají samy o sobě schopnost intervenovat vojensky, ani neexistuje v Evropě politická vůle zvýšit vojenské výdaje na takovou úroveň, aby mohla vzniknout evropská obranná armáda. Brzo bude celých dvacet procent americké armády uvázáno dohledem nad situací v Bosně a v Kosovu a Američané nebudou chtít přijmout další závazky. Američané se vrátí k doktríně Caspara Weinbergera a Colina Powella v tom symslu, že mají být do zahraničí vyslána americká vojska jen tehdy, jsou-li ohroženy americké národní zájmy a v tom případě je jich nutno použít ve velkém počtu a velmi energicky, rychle a radikálně.
Zadruhé, dosavadní zkušenost z Kosova posílí přesvědčení veřejnosti, zejména ve Spojených státech, že jedinými přijatelnými válkami jsou takové, v nichž žádný voják NATO nebude zraněn ani usmrcen. To samo o sobě bude velkou překážkou.
Zatřetí, Kosovo má celou řadu výlučných rysů, které se pravděpodobně jinde už nevyskytnou. Kosovo je přímo za evropskými humny a představuje urážku hodnot NATO, kterou je nemožné ignorovat. Existují stejně strašlivé případy genocidy ve Rwandě anebo útlaku v Tibetu. Jenže, protože západní veřejné mínění se o tyto případy stará méně, anebo jde o velmoc, nad morálními závazky převládne pragmatismus.
Takže je velmi nepravděpodobné, že by NATO zasahovalo do vnitřních konfliktů všude. Problémem bude spíše přehnaná opatrnost. Přesto však vznikl v Kosovu důležitý precedens: bylo použito síly bez autorizace OSN.
Pravidlem pro Severoatlantickou alianci by mělo být: jednejte prostřednictvím OSN, pokud to bude možné, avšak neobávejte se jednat bez autorizace OSN, pokud je to jediná možnost, jak zajistit, že bude učiněno spravedlnosti zadost. Důležité je mít pravdu, být připraven, jednat rozhodně a samozřejmě, mít úspěch.
