Ať žijí Rusové, ale Srbové odcházejí
Výňatky z článku reportérky Channel Four News Lindsey Hilsumové, který vyšel v neděli 13. června v týdeníku Observer.
Když přijeli Rusové, bylo půl druhé v noci. Nikdo v Prištině to nemohl zaspat. Ohlušující hluk střelby ze samopalů se ozvěnou vracel kolem betonových budov: srbští vojáci vítali Rusy střelbou do vzduchu. Koloně ozbrojených vozidel trvalo asi deset minut, než projela nadšeným davem ve městě směrem k letišti.
Rusové ale nevěděli, že, jak se zdálo, letiště v Prištině už předtím zajistili pro Brity speciální britské jednotky SAS. Podle zpráv přistáli vrtulníky a obsadili letiště. Rusové museli čekat na silnici u letiště za plotem. Když jsme se my pokusili proniknout na letiště v sobotu ráno, zabránili nám v tom srbští vojáci.
Na silnici mezi Prištinou a historickým bojištěm Kosovo pole jsme viděli kolonu traktorů a valníků, na nichž seděli srbští vojáci, stejně jako cestovali v minulých týdnech albánští uprchlíci.
V Prištině jsem u hotelu hovořila s třemi ženami středního věku, které seděly na zídce u svého činžovního domu. Bály se příchodu vojsk NATO. "Co mají v úmyslu? Skutečně zajistí naši bezpečnost?" ptala se nejstarší žena, která říkala, že pracuje jako soudkyně.
"Chceme tady zůstat, protože toto je srbská země a my jsme se tady narodili," dodala její společnice. "Bojíme se, ne proto, že jsme něco provedly, ale protože naše armáda a policie byly odsunuty."
"Dostávají britská vojska plat?" ptala se první žena. "Obávám se, že vojáci, kteří dostávají plat, nesoucítí řádně s lidmi." V tuto chvíli vysvětlil můj tlumočník, že je Srb, žijící v Bosně. "Co se stalo, když vstoupila cizí vojska do Bosny? Co udělala Srbům? Co dělala cizí vojska, když docházelo v Bosně mezi Srby a muslimy k incidentům?"
Tlumočník řekl, že jakmile přišla vojska NATO do jeho města, už k žádným incidentům mezi Srby a muslimy nedocházelo. "No jestli je to tak, tak budou tady vojska NATO vítána," řekla první žena. Ale vůči kosovským Albáncům neprojevovaly ženy snášenlivost.
"Všichni uprchlíci lžou. Nevím, proč jim svět věří. Byli bohatší než jsme my a neměli si na co stěžovat. Počestní Albánci zůstali doma a nic se jim nestalo."
Vedle seděl za teplého letního večera Zejna Bulukraci, bělovlasý Albánec, který nebyl vyhnán z Prištiny, protože do jeho čtvrti srbská očišťovací vojska nedospěla. Konstatoval: "Očekáváme, že to bude dobré, když přijdou vojska, protože už se tady nebude vraždit ani krást." Albánec vyjádřil názor, že rád bude dál žít mezi Srby. "Naši sousedé se k nám chovali velmi slušně. A jsem přesvědčen, že vojáci, kteří přijdou, budou ochraňovat všechny lidi."
To není přesvědčení, které by sdíleli Srbové. Ti si naložili majetek do automobilů a na nákladní vozy a vydali se na sever, přes opuštěné vesnice s vypálenými domy. Někteří srbští uprchlíci cestují na traktorech s valníky, na nichž mají koberce a ledničky, opakují se scény, k nimž došlo, když utíkali Albánci.
Ale většina Albánců nepovažuje tento exodus za totéž, jak když utíkali oni. Mnoho uprchlíků obviňuje své srbské sousedy, že se přidali k polovojenským bandám a pomáhali jim vypalovat jejich domy. Někteří Srbové prchají před potenciální odplatou: jiní odcházejí, protože mají pocit, že svatá srbská země Kosovo byla vydána cizincům.
Mnoho Srbů v Prištině konstatuje, že je velký rozdíl mezi srbskými vojáky pravidelné armády a polovojenskými jednotkami a policejní milicí. Polovojenské jednotky a milice nesou odpovědnost za největší zvěrstva, spáchaná na Albáncích.
