Clinton a Jelcin a jejich poslední hurá

Válka o Kosovo zakalila Tonyho Blaira. Ukázala, že se proměňuje v šéfa státu, který začíná být skutečně velkou osobností. Tato válka se také ale ukázala být neočekávaně šťastnou labutí písní pro Billa Clintona a Borise Jelcina.

Americký prezident už byl odepsán jako člověk, který má neustále nutkání sundavat si kalhoty, který váhá od jednoho průzkumu veřejného mínění k druhému a používá zahraniční politiky jako Shakespearův Jindřich V., k tomu, aby odváděl pozornost dezorientované veřejnosti. Kniha Christophera Hitchense o Clintonovi, s názvem "Už nezbývá nikdo, komu by mohl lhát", zaútočila elegantně motorovou pilou na zbytek Clintonovy dobré pověsti. Kniha se ve Spojených státech dobře prodává. Právem útočí na Clintona za to, že použil střel s plochou dráhou letu proti Súdánu a Afghánistánu, aby odvrátil pozornost od svých vlastních tělesných slabostí doma ve Washingtonu.

Ale náhle obnovila bombardovací kampaň proti Slobodanu Miloševičovi prezidentův nárok na to, aby si ho povšimla historie. Připomenulo nám to, že Clinton svrhl diktátora na Haiti a jednal, sice pozdě, ale přece, v Bosně, a to v obou případech proti přání veřejnosti, jak ho vyjadřovaly průzkumy veřejného mínění.

A co se týče Kosova, je nutno říci, že Clintonovi se podařilo jednat s americkým veřejným míněním úspěšně. Podařilo se mu vést válku, aniž by zradil své spojence v NATO a navzdory tomu, že proti válce hlasoval Kongres, a to tím, že udržel republikány nejednotné. Veřejné mínění se za něho postavilo a podpořilo morální imperativ zastavení etnického očišťování.

I prezident Jelcin byl předčasně odsunut na smetiště historie. Rusku prý Jelcin vládne jako živá mrtvola, bylo nám sdělováno, stejně jako za starých dob komunismu, kdy byli vedoucí představitelé státu jen tak tak drženi před kamerou, aby neupadli, a vysílaly se v televizi jejich staré záběry. Prý je Jelcin naložen ve vodce a skoro není schopen mluvit. A přesto ten starý medvěd najednou učinil Rusko znovu relevantním a důležitým. Rusko nemá žádnou pořádnou armádu a nemá žádné peníze, ale Jelcin dokázal využít staré loajality a diplomatických schopností, takže bylo možno zahájit jednání. Pocity slovanské vzájemnosti mezi Ruskem a Srbskem mohly poskytnout Rusku zápornou moc prodloužit konflikt. Namísto toho užil Jelcin vlivu Ruska k tomu, aby válku ukončil. Tím poskytl v dlouhodobé perspektivě Rusku lepší šanci proniknout do balkánského narovnání a do balkánské ekonomiky, jíž by jinak výlučně dominovaly Spojené státy a západní Evropa.

Ještě jednou je nutno zdůraznit, že je příliš brzo na to dospět ke konečnému závěru, zda bude americká či ruská politika na Balkáně úspěšná. Uprchlíci se domů ještě nevrátili. Ale alespoň to teď vypadá, že politická kariéra dvou už odepsaných mužů ve Washingtonu a v Moskvě neskončí trapně, ale pozitivním zvukem naděje.