Veřejná hysterie okolo České televize
Tento článek vyšel v denících Slovo/Zemské noviny dne 22. 12. 2000.
Až na obrazovku České televize se konečně propracovala diskuse o povaze veřejné služby poskytované touto institucí. Diskuse překotná a velmi často nepřesná s expresivními výrazy a jen s malou oporou o fakta. Je pozoruhodné, že se tak stalo až v okamžiku, kdy se Rada České televize konečně rozhoupala k tomu, aby v úterý 12. prosince odvolala ředitele Chmelíčka, kterého již několik měsíců na svých jednáních a v zápisech z nich, v rozhovorech, občas i v tištěných článcích kritizovala (často dokonce jednohlasně) a vedla s ním téměř otevřenou válku. Fakt, že si toho žádné z médií dlouho nevšímalo, nevypovídá nic o údajné překotnosti a nekompetentnosti takového rozhodnutí. Nevšímavostí médií, neochotou dnešních novinářů dávat hlas více stranám a zavíráním očí před skutečností vzniká řada mýtů, kterými se někteří lidé dnes snaží zaujmout veřejnost.
Mýtus 1.: „Dušanovi Chmelíčkovi Rada nedopřála dostatek času, aby ukázal, co ukázat chtěl . . .“
Ministrům vlád dávají novináři zpravidla sto dnů hájení. Hospodaří přitom se srovnatelnými veřejnými prostředky. V případě České televize hájení jejího ředitele trvalo podstatně déle. Dušan Chmelíček svůj projekt připravoval několik měsíců ještě jako ředitel strategického rozvoje ČT Jakuba Puchalského; nelze se tedy divit, že se bývalé radě zdál nejpropracovanější a nejlépe vystihující televizní situaci, a proto ho zvolila. Chmelíčkův projekt takový připadal i dnešní radě, která potichu čekala, přestože mnohé termíny, které si autor projektu sám stanovil, míjely. Teprve po sto dnech generálního ředitele ve funkci - v červnu 2000 - se Rada začala opatrně ptát na plnění jednotlivých bodů projektu. Neúspěšně se pak ptala až do 12. prosince, kdy rozhodla o odvolání. Alternativou byla možnost schválit schodkový rozpočet na programové schéma 2001, o kterém ji bývalý ředitel ani nedokázal přesvědčit, a dál se vystavovat nebezpečí vlastního odvolání sněmovnou (ta minulou Radu ve shodě s veřejností odvolala mj. právě proto, že televizi za Puchalského nekontrolovala).
Mýtus 2.: „Rada ČT svým nekompetentním a za stávající situace neodpovědným rozhodnutím uvrhla Českou televizi na okraj chaosu, který ohrožuje její fungování“.
Nepředpojatému pozorovateli takových mýtů, kterými se dnes vzrušeně zaměstnává mnoho pracovníků České televize, připadne na mysl otázka: v čem je rada nekompetentní? Dnešní rada České televize je stejně „kompetentní“, jako byly rady předešlé. Stejně jako ony vzešla z politicky dojednaného hlasování ve sněmovně. Je poměrně dosti nevkusné, jestliže ji z nekompetentnosti a politické předpojatosti obviňuje právě odvolaný ředitel, který se před jedenácti měsíci ujal vlády v ČT na základě volby částečně stejnou - stejně stranicky zvolenou - radou. Údajná nezodpovědnost rady (čímž je míněno neschválení rozpočtu na příští rok a Chmelíčkovo následné odvolání), je velmi problematický pojem. Právě tato rada je podle zákona odpovědná za rozpočet a kontrolu hospodaření České televize.
Jak se Česká televize ocitla na okraji chaosu? Nemají snad zaměstnanci - včetně šéfdramaturgyně programu a pracovníků zpravodajství - své pracovní smlouvy? K čemu tito pracovníci zmítající se údajně v chaosu potřebují nad sebou drába v podobě odvolaného generálního ředitele, který věci málo rozumí, jsou-li těmi, kteří, jak říkají, „televizi rozumějí“?
Mýtus 3.: Požadavek na "Okamžité odvolání stávající Rady ČT, která ztratila kredit, opravňující ji k volbě nového generálního ředitele."
Chtějí nám tímto vážení signatáři petice Česká televize - věc veřejná sdělit, že před jistým krokem tato rada "nepolitický" kredit měla? Jakou příležitost dala média (včetně České televize) občanům, aby veřejnost poznala „své“ radní, kteří ji zastupují a jednají jejím jménem? Když jsem před více než půlrokem presentoval návrh na pořad „Neznámí radní“ se záměrem otevřít diskusi o tom, jaká rada a jakým způsobem má zastupovat veřejnost a kontrolovat instituci veřejné služby, vrcholovým programovým pracovníkům včetně dnešní revoluční mluvčí šéfdramaturgyně programu to připadalo nezajímavé. O námět neprojevil zájem ani tehdejší ředitel zpravodajství a publicistiky. Základní vlastností dramaturga televize musí být schopnost anticipovat společenské dění. Mnohá témata však současná dramaturgie tabuizovala, a vznikla-li i přesto pozoruhodná díla, odsouvala je do nočních hodin, aby je mohli shlédnout jen nespaví diváci.
Dnešní Rada se na rozdíl od všech minulých rad pustila do kontroly, začala se zajímat o ceny pořadů, dalších nákladů a způsoby distribuce veřejných prostředků uvnitř i vně České televize. Byl to právě Jan Kraus, který spolu se mnou v prosinci 1999 v Divadle Na Zábradlí požadoval zprůhlednění fungováníČeské televize včetně zrcadlového účetnictví České televize dostupného na internetu. Vzbudili jsme tím tehdy velkou nevoli nejen uvnitř České televize, ale i např. u poslance Miroslava Kučery z ČSSD.
Musí být spoluobčané zvolení do rady nutně nazýváni „nulou“, která televizi nerozumí - bez poskytnutí příležitosti, aby se veřejnost s názory radních seznámila? Proč se takto - bez důkazů a bez studu - vyjadřují občané, kteří sami sebe nazývají intelektuály? Je způsobilý pro členství v radě jenom ten, který je „populární tváří z obrazovky“, „každý ho zná“, přizná-li se, že kouká občas na televizi, jak si představují ve svatém nadšení „osobnost“ někteří dnešní revolucionáři?
Paradoxem je, že po otevření diskuse volají i ti dnešní revolucionáři, kteří veřejné rozpravě sami v roli programových pracovníků České televize úspěšně bránili. Nejen v rámci své práce v České televizi, ale naposledy i v průběhu revolučního zasedání v restauraci na náplavce Vltavy. Na mnohá upozornění, že jejich mnohomluvný předpřipravený text obsahuje i nepravdivá tvrzení, ve svatém nadšení odpovídali, že „na slovíčkách nezáleží, spěcháme, musíme s tím rychle do vysílání Událostí a do novin. . “. Dnes v novinách jsou. Počínají si však s rozvahou? Váží argumenty? Lze zákony psát na náměstích? Chmelíček dostal více než sto dnů hájení, Hodač ani minutu.
I Rada samozřejmě chybuje. Uchýlila se do uzavřených jednání, o jejichž průběhu se dovídáme jen ze stručných zápisů, ze kterých se dovídáme jen málo informací. V posledních dnech zejména kdo kdy odstoupil a koho kam kvapně zvolili - na základě vyžádaných „představ“! Rada České televize zatím nedokázala svá rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit veřejnosti. Budou ji za to moderní jakobíni defenestrovat? Je štěstí, že Rada sídlí v přízemí.
Autor je jedním z neúspěšných kandidátů přihlášených do bleskového výběrového řízení na ředitele ČT vyhlášeného 12.12. 2000, který do své přihlášky napsal: „. . . obracím se na Vás se žádostí, abyste pomohli překonat ten příkop nedůvěry, který se podařilo vykopat mj. i Vaší neochotou otevřít se veřejnosti, kterou máte vůči této instituci zastupovat. Pokládejte tedy tuto moji přihlášku za vážnou pouze v tom případě, že dospějete k většinové vůli a přistoupíte na veřejné zasedání Rady České televize a v tomto smyslu si upravíte Váš jednací řád.“.
Autor je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU, producentem, režisérem, kameramanem, publicistou, bývalý šéfredaktor zpravodajství RZ ČST - 1992. V uplynulém roce spolupracoval na návrhu novely zákona o České televizi (návrh FITESu - duben 2000) i v pracovní skupině ministra kultury, a je autorem vlastního návrhu na občansky reprezentativní složení a způsob volby Rady ČT.
Pořady realizované pro Českou televizi - dokumentární filmy: Diagnóza 90 aneb malé české a slovenské rituály © ČST 1991,
Zpráva o cestě za tlustou čáru © ČT 1994,
Alois mezi námi ©ČT 1994,
Americký zápisník Vladimíra Merty © ČT 1994,
Opus Bonum Anastáze Opaska © ČT 1995,
Země bez hrdinů, země bez zločinců . . . © ČT 1996,
Cesty do nebe © MV1996,
Nenechám tu rozvaliny ©ČT 1998,
Cikáni jdou © ČT1999,
Cesty Zdeňka Mácala © ČT 1999,
Proti komunismu se zbraní v ruce © ČT 1999,
Cesty víry © ČT 2000 aj.
Režie 25 dílů satirického pořadu alternativní zábavy „Dvaadvacítka“ © ČT 1996-1999.
