...je platná jako vládní vojsko
Pokud mladší čtenář nepochopí titulek, doporučuji, aby si nechal od dědečka vysvětlit, co to bylo protektorátní vládní vojsko a jaký význam má použitý příměr.
V pátek 5.1. 2001 se na svém mimořádném plenárním zasedání ve stavu legislativní nouze sešla Poslanecká sněmovna PČR, aby projednala zprávu rady ČT, zabývala se situací v České televizi a odstartovala tak projednání nového televizního zákona. O den dříve se zhroutil vyčerpáním generální ředitel ČT Jiří Hodač a byl převezen do nemocnice, odkud má snad být propuštěn nejdříve v pondělí 8. ledna. Také se sešly příslušné sněmovní orgány k předběžným jednáním. Na nich zástupci občanské iniciativy Česká televize - věc veřejná údajně potvrdili, že by pro ně byl přijatelným generálním ředitelem pan Paluska, při konkursu Radou ČT odmítnutý, bývalý ekonomický ředitel ČT, kdysi náměstek "povstalcům" stranícího ministra Pavla Dostála.
Ještě dříve než se věcí začala zabývat Poslanecká sněmovna, která je příslušná ze zákona, konalo se veřejné slyšení v Senátu. Ten sice nemá ve vztahu k České televizi žádnou pravomoc, cítil se však dosti silný na to, aby usnesením podpořil porušování zákonů této země a rozhodoval i o věcech, v kterých je příslušný pouze soud. Prokázal tak, že mezi jeho členy vypukla epidemie syndromu permanentní revoluce.
Mnohahodinová poslanecká diskuse potvrdila, že rozštěpení na dva navzájem nesmiřitelné tábory se přeneslo z budovy na Kavčích horách přes kulturní frontu a davy v ulicích až do parlamentu. Ochota najít kompromisní řešení byla na obou stranách nepatrná až žádná. Výsledkem jednání Poslanecké sněmovny PČR je usnesení, které lze považovat za téměř úplné vítězství "povstaleckého tábora" . Daleko důležitější je však skutečnost, že hlasování neproběhlo v duchu opoziční smlouvy a naznačilo vytvoření úplně nových mocenských poměrů v poslanecké sněmovně, odpovídajících představám politiků, kteří podporovali "vzpouru",o výsledku případných předčasných voleb. Byl tak učiněn první významný otevřený krok k dosažení skutečného cíle frašky, vydávané za boj o svobodu slova a nezávislost České televize, čili k zrušení opoziční smlouvy a vypsání předčasných voleb. Z hlediska "povstalců" je to ovšem Pyrrhovo vítězství. Nestalo se totiž nic víc než to, že se staré, dobře známé ošklivé tváře nově přeskupily. Nelze však z toho zdaleka odvozovat, že se podstatně změní styl chování novodobé národní fronty. Možná, že svůj malý prospěch získají televizní "povstalci", s kterými možná vítězní politici uzavřou nějaké skryté aliance a ušetří je prudkých zásahů do zaběhnutých poměrů v televizi. Časem poznají, že přínos "povstání" byl tak malý, že výměna klidných vánoc v kruhu blízkých za toto sporné dobrodružství byla mizernou investicí. Většině společnosti však tento vývoj mnoho dobrého nepřinese.
Tyto události jsou ovšem trpkou zkušeností pro oba "otčímy národa". Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman prosluli svými špatnými vztahy k novinářům a posledně jmenovaný dokonce nedávno přímo zpochybnil jejich reálný vliv na společnost. Děje posledních dnů, jež včerejším jednáním vyvrcholily, názorně ukázaly, jak to je ve skutečnosti.
Z poslanecké diskuse bych chtěl připomenout jen tři detaily, které dnešní tisk příliš nekomentoval. Zatímco velkou pozornost připoutal výrok Miloše Zemana, oprávněně kritizujícího vystoupení prezidenta ve prospěch "povstalců" a nevlídná odezva postiženého, téměř nikdo se nezneklidnil kvůli skutečně hrubému výroku soudruha poslance Ransdorfa. Při všech výhradách, které lze k prezidentovi mít, se domnívám, že nikoli Zemanův sice ostrý, ale věcně opodstatněný a společensky stále ještě únosný výrok, ale právě tato komunistická drzost měla vyvolat výbuch lidové nevole. Tak svět odplácí: soudruh Ransdorf si vůbec neuvědomil, že nebýt velkého osobního vlivu Václava Havla na nálady v Občanském fóru, jeho smířlivosti a vytrvalého prosazování myšlenky o tlusté čáře za minulostí by možná nebyla komunistům dána možnost, aby se směli podílet na politickém a veřejném životě, jsouce jen nepatrně persekvováni. Ze všech ve sněmovně zastoupených politických stran mají komunisté nejvíce věcných důvodů cítit se Václavu Havlovi osobně zavázáni.
Zajímavé bylo i vystoupení Jana Kasala, který se distancoval od ochotnického účinkování některých čtyřkoaličních politiků v kabaretu na Kavčích horách. Zdá se, že navzdory existenci zlopověstného "rudého" křídla z lidové strany úplně nevyvanul tradičně slušný duch velkého politika monsignora Šrámka.
Překvapující bylo vystupování komunistů. Je paradoxní, že je jedenáct let po Listopadu nevábí duch Ernesta Guevary ani velkého Mao, ale v této šlamastyce naopak vystupují na straně zdravého rozumu a práva. Buďme ale v hodnocení tohoto úkazu opatrní, protože i takový vývoj může být jen dokladem dokonalého zvládnutí marx-leninského učení o strategii a taktice (pro mladší: vědecká teorie lži).
Vůle sněmovny odstranit sice legálně dosazeného, ale nyní všem nepohodlného Jiřího Hodače, je na jedné straně projevem slabosti postavení menšinové vládní strany, nevíry ve spolehlivost opoziční smlouvy, slabé vůle plnit smluvní závazky, nutnosti rychle ukončit televizní "vzpouru" kvůli jejímu nepříznivému působení na obraz státu v zahraničí i strachu z vyvolání nelibost davů v ulicích před blížícími se volbami. V případě druhé strany prozrazuje opojení nedočkavosti po uchopení moci mimořádnými volbami politiky čtyřkoalice a ochoty použít všech prostředků včetně vydírání. Tato část usnesení však vrhá špatné světlo na všechny bez rozdílu politické příslušnosti a motivů, kteří pro ně hlasovali: slušný člověk totiž do ležícího nekope.
Je obtížné předvídat další vývoj událostí jak v širší rovině vnitropolitických vztahů, tak na Kavčích horách. Jedno je však jisté: dojde-li k předčasným volbám, poměry v České republice se zásadně nezmění. Do řádných voleb by si snad stačili voliči uvědomit, že náprava poměrů je možná jen zvýšením občanské aktivity, a vnesli by do politiky nové myšlenky a nezkompromitované lidi. Buď by se zapojili podle svého vkusu do stávajících stran, v nichž by se jim možná podařilo prosadit potřebné vnitřní změny, nebo by pronikli do parlamentu prostřednictvím dosud mimoparlamentních , možná úplně nových stran. Předčasné volby budou znamenat tolik co nové rozdání karet stále stejným podvodným hráčům.
